Vláda v demisi nám schválila první nástřel rozpočtu na příští rok, a světě, div se, je to se schodkem 50 miliard korun. V době, kdy se zároveň hovoří ve vládních materiálech i dokumentech centrální banky o tom, že se ekonomika již nějaký čas přehřívá, je rozpočtový deficit znakem fiskální nestřídmosti a absence priorit. Opozice, ekonomičtí analytici a komentátoři tenhle fakt neopomenou zdůraznit.
Návrh vychází z poslední makroekonomické projekce, která ve svém horizontu s recesí nepočítá.
V malé otevřené ekonomice, která má přebytek běžného účtu, malý státní dluh, pěkný růst, inflaci lehce nad cílem, zdravý bankovní sektor, zkrátka žádné pronikavé vnitřní nerovnováhy, což je případ současného Česka, si v podstatě recesi můžete jenom dovézt skrz vnější šok. A ten se z Letenské a Příkop predikuje opravdu špatně.
Jaké tedy ty vládní rozpočtové priority vlastně jsou? Pod každým bodem uvádím, zda jde o spotřebu nebo investici, která by měla zvedat budoucí potenciální výkon ekonomiky.
1. Zvýšení průměrného starobního důchodu o cca 918 korun od 1. ledna 2019
• Spotřeba.Ale populista se zeptá: „Vy nechcete, aby se přidalo důchodcům?“
2. Zvýšení objemu prostředků na platy pedagogických pracovníků v regionálním školství o 15 procent a na platy nepedagogických pracovníků o 6 procent, zajištění postupného náběhu reformy regionálního školství a společné vzdělávání s celkovým dopadem 21,5 miliardy korun včetně zvýšení počtu pedagogů o 16 tisíc
• Spotřeba. Na to, abychom to mohli označit za svého druhu investici, chybí výkonnostní metrika, a opět lze použít stejnou otázku jako v bodě 1
3. Zvýšení příplatků na směnnost pro zdravotní sestry ve směnném provozu u lůžka až o pět tisíc na sedm tisíc korun a pro zbylý ošetřovatelský personál o dva tisíce korun
• Spotřeba. Ale tady je pro udržení personálu opravdu zvýšení výdajů nevyhnutné, takže souhlas
4. Zvýšení platů pracovníkům v kultuře a vybraným skupinám zaměstnanců soudů, státních zastupitelství, katastrálních úřadů o pět set korun měsíčně
• Spotřeba. Ale…
Přečtěte si esej: Keynesiánská cesta do pekel
5. Zvýšení objemu prostředků na platy ostatních zaměstnanců placených ze státního rozpočtu o šest procent, přičemž k vyššímu nárůstu platů dojde u profesí s nízkými příjmy a s nedostatkem zaměstnanců
• Spotřeba. Vzpomínáte na doby, kdy se chtělo přidávat přes snižování počtu personálu placeného z veřejných rozpočtů?
6. Zvýšení výdajů na podporu sportu o 2,1 miliardy meziročně na celkový objem 8,4 miliardy (přičemž 2,6 miliardy korun jsou na investice z MMR a MŠMT); při započtení kofinancování činí výdaje na sport celkem cca 10,8 miliard korun
• Spotřeba. Ale kdo z vás je proti podpoře sportu v tomto stále obéznějším národě, a necháme chátrat základní sportovní infrastrukturu?
7. Navýšení výdajů pro vysoké školy o 1,8 miliardy včetně prostředků na nárůst počtu studentů na lékařských fakultách o 15 procent
• Spotřeba. Ale vysoké školství je výdajově v mezinárodním srovnání poddimenzované, navíc pořád platíme „za kus“, ne za kvalitu, a přechod na kvalitu vysoké školství v žádném případě nezlevní.
8. Zvýšení kapitálových výdajů na úrovni státního rozpočtu (bez zapojení EU) v roce 2019 na celkovou výši 78,7 miliardy, tedy o 21 miliard korun více než v roce 2018
• Investice
9. Zvýšení národního výdajového rámce Státního fondu dopravní infrastruktury o 12 miliard na celkovou úroveň 65,5 miliard
• Investice
10. Valorizace příspěvku na výkon státní správy v rámci finančních vztahů státního rozpočtu k rozpočtům obcí, krajů a k rozpočtu Prahy ve výši 10 procent
• Spotřeba
Co tedy z hlediska vědy finanční, řečeno s Edvardem Englišem, vadí? Jestli dobře počítám, tak valná většina navýšení je charakteru spotřeby, přičemž zároveň se v drtivé většině případů jedná o takové výdaje, které nebude možné jednoduše proškrtat, až přijde bída na kozáky.
Jinak řečeno, v příští recesi budou všechna tahle navýšení prohlubovat rozpočtové schodky, až proti nim nepůjdou příjmy, a kdo bude chtít udržet schodek v rozumných mezích (kvůli nákladům na správu veřejného dluhu), bude o to více škrtat někde jinde. Předpokládám, že to bude na úkor investic, čímž se opět podváže potenciální růst, a tak dále, však to známe.
Přečtěte si komentář: Andrej na pásce
Česká fiskální politika má jednu tradiční slabinu, a sice že je procyklická, což lidově řečeno znamená, že zvyšujeme výdaje tehdy, kdy by se měly vytvářet rozpočtové přebytky, a škrtáme tehdy, kdy bychom měli přes rozpočet ekonomice výdajově pomoci.
Návrh rozpočtového rámce na příští rok v téhle nedobré tradici pokračuje, na grafu z poslední makropredikce je to vidět, ale zároveň je zřetelné, že Česko mělo za předposlední konjunktury, tedy historicky nejvyšších temp růstu (2003-2007), fiskální politiku ještě daleko méně disciplinovanou. Rozpočty tehdy sestavoval Bohuslav Sobotka (ČSSD), přičemž ten na rok 2007 doznal malých změn za Vlastimila Tlustého (ODS).
Při všem respektu za rozpočtovým rámcem není vidět ani tolik paní ministryně Schillerová, ale Andrej Babiš. Ten od něčeho, co se podobalo fiskálnímu konzervatismu (za premiérování Sobotky), přešel na druhou stranu. Zjevně dospěl k závěru, že schodkový státní rozpočet v rozsahu nějakých 50 miliard není nic, kvůli čemu by měl nespat. Přebije téměř jakoukoli fiskální ptákovinu, na jakou si ČSSD a KSČM dovedou vzpomenout, ale na rozdíl od nich má on v očích mnoha voličů auru workoholického miliardáře, který přeci o tom, jak se věci mají řídit, něco musí vědět. Mimochodem, v tomhle se podobá Trumpovi, který sbírá body za fiskální reformu, která se podle všeho nezaplatí ani náhodou, a koho to zajímá?
Dokud tohle bude platit, pak nemá argumentačně šanci ani Fiskální rada, ani opozice, rozpočtová zodpovědnost se zkrátka momentálně politicky nenosí- naposledy zafungovala, když tady byl názorný příklad Řecka na pokraji státního bankrotu. Ona taková pedagogická lekce v podobě pořádné dluhové krize v Itálii by jistě byla účinná, a daleko za jejími hranicemi. Jenže to by málokdo ve zdraví přežil, na důsledky trudno pomyslet.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka: