Jestliže premiér Miloš Zeman po nástupu do funkce označil svůj kabinet za vládu sebevrahů, možná ani netušil, jakou vyslovil věštbu. Jeho vládní tým lze zatím považovat za nejslabší z těch, které jsme od listopadu 1989 zažili.
Uplynulých osm měsíců prokázalo, že dosavadní tradice vládnutí v České republice se nezměnila. Ministři až na pár výjimek nepřesvědčili veřejnost, že dokážou bojovat, i když není naděje.
Za osm měsíců nedokázali předložit obrysy rozumné revitalizační, bankovní, daňové, penzijní, energetické, dopravní, investiční, zdravotní, vnitřně bezpečnostní, legislativní ani jiné strategie, které by tržní i netržní účastníky zmíněných odvětví ubezpečily, že vláda chce, aby její kroky byly dlouhodobě vypočitatelné.
Přesněji řečeno, balík zákonů, ze kterého vyroste standardní tržní prostředí pro hospodářství a občanská společnost západního typu.
Místo toho se většina ministrů Zemanovy vlády a i frakce v jeho straně vyčerpaly v ubohých sporech, třeba o personální obsazení podniku ČEZ, České spořitelny, Komerční banky, Unipetrolu a dalších firem.
Vládní elita se nachází velmi daleko od reality a její odborná připravenost ve všech zmíněných odvětvích má do nebe volající nedostatky.
Ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr, který myšlenkově zamrzl v šedesátých letech, neodstoupí, ač jeho nekompetentnost svádí novináře až k potřebě jej urážet.
Největší skandalista kabinetu - ministr financí Ivo Svoboda - stále zůstává ve funkci a stále více připomíná zajíčka Duracella.
Případ obou mužů je o to smutnější, když se na ně podíváme evropským prizmatem. Odchod Oskara Lafontaina z německé vlády či demise všech dvaceti členů Evropské komise některým členům české vlády zřejmě ani nenapověděla, ani je netrkla.
Sociální demokracie prožívá snad největší krizi uplynulých let. Zatímco sponzor Klausovy strany (Lájos Bács) byl mrtvý už v době, kdy peníze straně poskytl, sponzor sociální demokracie (Ivan Lhotský) byl zastřelen až poté, co se provalilo, kdo plnil stranickou kasu.
Ve straně zuří boj mezi frakcemi a moc se pomalu přesouvá do ruky šéfa Zemanových poradců Miroslava Šloufa. O něm se říká, že až přijde čas, zmačká svého šéfa jako kousek papíru a hodí do koše.
Ač je na premiéra Zemana vyvíjen velký tlak, přesto se tváří, že má události pod kontrolou a rychlé změny ve vládě nepřipouští. Některé jeho výroky svědčí o tom, že již nesleduje změny a z toho plyne podezření, že v některých rozhodovacích procesech pomalu vypadává z vyjednávání a že se nakonec jen tváří tak, jako by vše vyjednal a rozhodl sám. Přitom musí vidět, že se ocitl v situaci, kdy se pomalu všichni ptají: „Co se tu děje? Kdo tuto vládu řídí?
Miloš Zeman v červnu 1997 na adresu Klausových varování, že kritici jeho vlády neznají alternativu, poznamenal: „Někteří politici nám namlouvají, že s nimi zapadne slunce. Možná že spíše slunce zapadne těmto politikům. Premiér by se mohl nad tímto bonmotem znovu zamyslet a položit si otázku: „Je moje vláda alternativou?
Zeman prohrává jednu bitvu za druhou a je už vidět i zvenčí, že je stále osamělejší.
Možná že předsedovi Klausovi, poradci Šloufovi, ministru Svobodovi a podobným politikům takový premiér vyhovuje, ale lidem, kterým leží na srdci vývoj ekonomiky a společnosti, určitě ne.
