Kdo bude Calverou?

Přes všemožné dohody ODS a ČSSD není nová vláda vůbec jistá

Od večera 3. června je jasné, že necháme-li stranou komunisty, jakákoli stabilní vláda může vzniknout jen na základě dohody ODS a ČSSD. Brzy po volbách to slovně připustil Mirek Topolánek a drsným výrokem, že „bez nás si pánové ani ruce neumyjí“, i Jiří Paroubek. Leč skutek utek´ a půlsedmého měsíce po volbách kde nic, tu nic. Zemi spravuje vláda v demisi v čele s Mirkem Topolánkem, který na druhý pokus sestavuje vládu novou. Už to zase vypadalo beznadějně, když tu náhle po středečním setkání s prezidentem Topolánek prohlásil, že seznam členů nové vlády bude na hlavu státu po jejím návratu z Afriky čekat na Hradě od 13. nebo 14. prosince. „Konec příštího týdne jsme si dali jako závěrečný termín pro tento druhý pokus. (Prezident) bude mít vládu s vyjednanou důvěrou, nebo vládu bez vyjednané důvěry,“ řekl minulou středu premiér.

Druhý případ by byl Topolánkovou sebevraždou, protože třetí pokus by nejspíš připadl Paroubkovi, jenž ovšem po zběhnutí poslanců Pohanky a Melčáka z klubu ČSSD také netuší, jak by dopadl. Dost možná předčasnými volbami, jež si přejí už jenom zelení. Všechno tedy nasvědčuje tomu, že ODS a ČSSD jsou si souzeny a dohodnout se musí. Předtím ale ještě stačili předvést na Jánském vršku kus trucovité tvořivosti. Počátkem minulého týdne se podle místopředsedy ODS Petra Bendla politické grémium domluvilo, že „vycházíme z tříkoaličního programu“, a „z toho pohledu se nám jeví daleko pochopitelnější i pro sociální demokraty, že by neměli být ve vládě, ale spíše v opozici“. Bendl je samorost, a tím spíše udivilo, že se ve stejném duchu vyjádřil také intelektuálně laděný místopředseda Petr Nečas a opakovaně sám dvojjediný předseda Topolánek. Chtít dohodu se sociální demokracií bez sociální demokracie bylo jistě originální řešení, ale Paroubek s ním poslal ODS s prominutím do háje. „Pokud ČSSD jedná o své eventuální účasti ve vládě s občanskými a křesťanskými demokraty, alternativou není opozice…, ale třetí pokus,“ pohrozil směrem k Jánskému vršku. Tam si nemohli nevzpomenout, jak jim předseda ČSSD už při letních jednáních prakticky vždy kladl navýsost praktickou otázku: „A co z toho budu mít já?“ Sociální demokracie by samozřejmě vytěžila jen málo anebo vůbec nic z toho, kdyby podpořila vznik menšinové vlády ODS, KDU-ČSL a Strany zelených a sama se stáhla do opozice, nepojištěna nějakou „opoziční smlouvou“, kterou kongres ODS Topolánkovi výslovně zakázal. Poněkud licoměrná byla také starost Petra Gandaloviče o dobrou pověst Paroubkovy strany. Její účast ve vládě by nepůsobila na veřejnost věrohodně, pravil místopředseda ODS. Ještěže zároveň sociálním demokratům poradil, že „pokud se budou ochotni podepsat pod reformy, které budeme prosazovat, tak je to z naší strany jednatelné“!
Patrně se budou ochotni podepsat, takže „to jednatelné“ je. Krátce poté, co ODS předala sociální demokracii, lidovcům a zeleným „Sedm statečných reforem pro budoucnost“, se Paroubkův první místopředseda Bohuslav Sobotka vyjádřil, že ČSSD sice našla v programu reformní vlády předloženém ODS řadu rozporů se svými představami, ale že existuje šance materiál dopracovat do kompromisní podoby. Ve čtvrtek k tomu dodal, že „v programu nemohou být věci, které by zklamaly voliče sociální demokracie“, protože by „byly vnímány jako nějaká programová zrada ze strany ČSSD“. A podobně prý „ani voliči ODS nesmějí mít pocit, že je ODS opustila“. Těžko ten program bude ale „výrazně modrý“, jak si přál první místopředseda ODS Pavel Bém. Na druhé straně v trojkoaliční smlouvě ODS, KDU-ČSL a Strany zelených z 26. června převážně díky formulačním schopnostem Miroslava Kalouska například rovná daň zakotvena byla a zároveň nebyla. Pár šikovných lidí v pracovních týmech, pokud jimi ODS, KDU-ČSL a ČSSD disponují, podobné zázraky dokáže znovu, bude-li - řečeno se Zdeňkem Škromachem - „vůle chtít se dohodnout“. Tentokrát prý opravdu je, oznamují tamtamy i z okolí Topolánkova.
Podle Zdeňka Škromacha „… své programové cíle… mohou prosadit i menší strany. V mnoha bodech se ostatně blíží programu ČSSD a mohou je prosadit naším prostřednictvím“. Jeho péče o budoucí koaliční potenciál ČSSD je příkladná. Právě ČSSD ale přitlačila Topolánka k tomu, aby zelené odsunul do opozice. Odtamtud však strana, nikoli šílená, vládní program nevylepšuje, ale vládu kritizuje! Co se však lidovců týče, několik jejich nápadů již využila ODS v „Sedmi statečných reformách“. Leč KDU-ČSL je ve vývinu a jsouc pozvána do vlády názorově sem tam jistě zajiskří i se socialisty.
Třeba nakonec nedostaneme novou a až do roku 2010 trvanlivou vládu k Ježíšku, což si prý inkriminované strany přejí, ale o trochu později. Pan prezident může celou proceduru zbrzdit a zdramatizovat, jestliže mu nebudou vyhovovat Lubomír Zaorálek, Marie Benešová a někteří další kandidáti na ministry a Mirek Topolánek si na své soupisce v koaličním zájmu netroufne trvat. Radujme se tedy alespoň z toho, že zdejší politici postoupili od dosud preferovaných příměrů k Rychlým šípům k Sedmi statečným, neboť jest to časoprostorový pokrok. Kdo bude v tomto případě padouchem Calverou, dovíme se možná později.

Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu