Státní orgány odebraly firmám majetek, za který řádně zaplatily
Příběh akciové společnosti Technocom jako by se odehrál v roce 1948. Na počátku 90. let získala v privatizaci rozsáhlý movitý a nemovitý majetek. Ten uhradila a byla zapsána Katastrálním úřadem do evidencí. Zhruba ve stejné době se o parcely přihlásila na Pozemkovém úřadě restituentka, které kdysi stát majetek znárodnil. Rozhodování o tom, komu majetek vlastně patří, se vleklo téměř deset let a skončilo až loni překvapivým konstatováním: Restituentka je vlastnicí realit. Technocom tím ovšem přišel o majetek, a to bez jakékoliv náhrady.
Advokát firmy Michal Žižlavský doplňuje podobrnosti: „Firma Technocom neměla možnost řízení se účastnit. Ačkoli nabyla majetek od státu, zaplatila za něj, a i když je řadu let zapsána jako vlastník, neměla možnost se bránit. Dokonce jí nebylo doručeno ani pravomocné rozhodnutí, na jehož základě má pozbýt svého vlastnického práva.“
O nás bez nás.
Právo restituentů nebo jejich potomků ovšem nelze zpochybnit. Problém je ale v tom, že stát odebírá majetek těm, kteří za něj řádně zaplatili a jsou zapsáni jako vlastníci v evidenci katastru nemovitostí, a státní instituce svalují vinu jedna na druhou. Poškozeným nanejvýš poradí, ať si najmou právníky. Nespravedlnost se vytlouká klínem další nespravedlnosti. A to v procesech, které na první pohled odporují zdravému právnímu rozumu. Právní zástupce Technocomu Žižlavský poukazuje na to, že chování Pozemkového úřadu je v rozporu s Ústavou České republiky, která zaručuje právo na spravedlivý proces. „Je důležité, aby jednání o mé osobě neprobíhalo beze mě,“ konstatuje Žižlavský. Pouze účastník jednání má totiž právo zákonným způsobem do něho zasahovat a předkládat důkazy. Technocom tuto možnost neměl. „Poukazovali jsme na to, že nám nebylo ani doručeno rozhodnutí, a žádali jsme obnovu řízení, kterého bychom se mohli účastnit,“ říká právní zástupce. Pozemkový úřad ale tuto žádost zamítl.
Za deset let.
Technocom se proto obrátil na soud, který má rozhodnout o vlastníkovi nemovitostí. Vzhledem k rychlosti soudních procesů advokát očekává, že se spor potáhne více než deset let. „Jde o majetek značné hodnoty v lukrativní lokalitě, se kterým jsou spojeny možnosti dalších investic. Lze tedy očekávat, že neúspěšná strana se vždy proti rozsudku odvolá,“ říká Žižlavský. Jeho klient je připraven, pokud neuspěje v České republice, obrátit se na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku a na další instituce Evropské unie. „Nehodláme přijmout stav, kdy neseme břemeno za stát,“ dodává advokát.
Jistou naději na úspěch je pro Technocom rozsudek, který již vydal štrasburský soud v kauze Pinc, Pincová proti České republice. Ti vedli obdobný spor. V roce 1967 zakoupili od státu zkonfiskovaný majetek, konkrétně hájenku se stodolou a chlévem, kterou si již dříve pronajímali.
V roce 1992 se o majetek přihlásil syn původních vlastníků a obrátil se na Okresní soud v Příbrami. Poukazoval na to, že Pincovi získali majetek za nižší cenu, než byla skutečná hodnota nemovitostí. Znalec konstatoval, že odhad skutečně nebyl zcela v souladu s tehdy platnou právní normou. Příbramský soud dal poté za pravdu restituentovi a rozhodl o převedení vlastnictví objektů. Pincovi se proti rozsudku odvolávali a v roce 1995 skončili u Ústavního soudu. I ten jejich stížnost zamítl. Proto se obrátili na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, kde žalovali Českou republiku.
Česko spor s Pincovými prohrálo a muselo jim vyplatit odškodné 35 tisíc eur za materiální a morální újmu a dalších deset tisíc eur za náklady řízení. Štrasburk své rozhodnutí vysvětlil tím, že není možné, aby jedna křivda byla odstraněna spácháním další křivdy. „Soud připouští, že obecný cíl restitučních zákonů, tedy zmírnění některých majetkových křivd spáchaných komunistickým režimem, představuje legitimní cíl a prostředek ochrany zákonnosti právních vztahů a socio-ekonomického vývoje země. Zároveň ale soudí, že je nutné toto provádět tak, aby zmírňování předchozích křivd nezpůsobovalo nové nepřiměřené křivdy,“ konstatuje rozsudek.
Technocom není jediný.
Stát má možnost, v případě, že uzná restituční nárok, vyřešit situaci nejen navrácením majetku, ale i jeho finanční kompenzací nebo náhradou za jinou nemovitost. Což se ale v kauze Technocomu nestalo. „Náhrada v tomto případě nebyla možná. Na zmíněný majetek se vztahovalo blokační ustanovení. Tyto paragrafy bránily privatizaci státem zkonfiskovaného majetku,“ tvrdí Ladislava Bukovská, bývalá ředitelka Pozemkového úřadu v Praze, která o pozemcích Technocomu rozhodovala. Kdo tedy nese vinu za to, že firma přišla o majetek, za který zaplatila? Bukovská tvrdí, že chybu udělal ten, kdo dal souhlas s privatizací těchto nemovitostí, tedy Fond národního majetku. V současné době je nakládání se sporným majetkem značně omezeno. „Je tu stav právní nejistoty, neboť existují rozporné skutečnosti. Na jedné straně proběhlo řízení, které skončilo konstatováním, že vlastníkem je restituentka. V katastru nemovitostí je ale jako majitel zapsán Technocom,“ říká Žižlavský. Otázkou je, jak bude reagovat Katastrální úřad na žádost restituentky, aby byla do katastru zapsána ona. V podobné situaci jako Technocom se ocitla i mladoboleslavská společnost Akuma, výrobce autobaterií, průmyslových baterií, antén, adaptérů a kabelových svazků. Na podzim loňského roku oznámil Okresní soud v Mladé Boleslavi vedení firmy, že jí nepatří pozemek v Debři nad Jizerou, kde má firma již padesát let celou průmyslovou divizi. „Je to odstrašují případ. Ukázka jak odstranit zahraničního investora,“ tvrdí generální ředitel Akumy Peter Gonda.
Vystěhovat!
Pozemek v Debři o rozloze osmi tisíc metrů čtverečních byl zapsán v květnu 2003 na katastrálním úřadu na novou majitelku, restituentku Marii Vlkovou a vedení Akumy obdrželo rozhodnutí o vyhoštění.
Akumu privatizoval v roce 1992 holding Caminor, jak tvrdí Gonda, se schválením vlády. Fond národního majetku (FNM) se nedlouho po podpisu kupní smlouvy dozvěděl, že nejsou vyřešeny restituční záležitosti, ale tuto skutečnost Aukumě nesdělil. A tak když v roce 1998 kupovala Akumu od holdingu Caminor nadnárodní společnost Fiamm, byla ubezpečena, že na ni přechází veškerý majetek. „Společnost Caminor skutečně od nás v roce 1992 privatizovala Akumu s tím, že zde není žádný restituční nárok,“ potvrdila Petra Krainová, mluvčí FNM. „Fond však žádnou svou povinnost neporušil, a tak vše musí řešit management firmy s novým vlastníkem pozemku,“ uvedla Krainová. Na dotaz, co radí Akumě odpověděla, že se musí obrátit na právníky.
To Akuma také učinila - proti rozhodnutí Okresního soudu v Mladé Boleslavi se odvolala. První stání proběhlo koncem minulého týdne. „Rozsudek byl Okresním soudem v Mladé Boleslavi odročen na neurčito kvůli vyslechnutí dalších svědků a předložení důkazů o privatizaci Akumy v roce 1992. Zároveň se nám ozval také Fond národního majetku a přes své právní zástupce navrhl jednání, které by mělo proběhnout začátkem února,“ říká poradce Akumy Zdeněk Sláma.
„Jestliže soud prohrajeme, máme připraveny další kroky. Prioritou je podat žalobu na stát se žádostí o odškodné. Celou průmyslovou divizi a objekt nemůžeme přestěhovat ze dne na den. Proto bychom s vlastníky pozemku chtěli jednat o nájemném. Po dořešení sporu se státem a případném získání finanční kompenzace zřejmě celou divizi přestěhujeme,“ říká jednatel Akumy Robert Vojtěch.
Postavení nové divize by si vyžádalo investice za zhruba 20 milionů korun. Pokud ale nedojde k dohodě s restituentkou vůbec a provoz, do kterého Akuma investovala desítky milionů korun, by musel být uzavřen, firma by ztratila na tržbách kolem 150 milionů korun ročně.
Jako v roce 1948.
„Domnívám se, že takovýchto případů je řada,“ tvrdí advokát Michal Žižlavský. Poukazuje na paralelu se znárodňováním, které prováděl komunistický režim. „Jedna z námitek proti těmto přesunům ve vlastnictví byla, že těm, kterých se týkaly, byla odňata možnost účastnit se procesu, ve kterém se o nich rozhodovalo,“ vysvětluje právní zástupce. Podobně dopadl Technocom i Akuma. Nekorektní chování státu ale neznamená problém jen pro účastníky procesů. Nezanedbatelný je jejich vliv na atraktivitu podnikatelského prostředí v České republice, kde se nedá důvěřovat zápisům v katastrech nemovitostí, které se deklarují jako veřejné evidence.