Menu Zavřít

Kdo je na řadě?

22. 2. 2016
Autor: Euro.cz

Gruzie 2008, Ukrajina 2014, Sýrie 2016… Jestli bude Kreml moci dál beztrestně řádit, úder proti členovi NATO je otázkou měsíců

Když doopravdy přichází válka, nezasvěcený si toho obvykle sotva všimne. Propagandistická mašinerie je už nějakou dobu v obrátkách, měsíce se ozývají temná varování o třetí světové, a když zazní první výstřel, uši jsou otupělé. Něco takového se právě děje.

Krachující autokratické, avšak špičkově vyzbrojené režimy padají do válečné vřavy tak nějak samovolně. A Rusko už ve válce je. Sice poněkud omezilo angažmá na východě Ukrajiny, ale o to více je teď slyšet v Sýrii. V lednu tu jeho armáda zabila 700 civilistů, zatímco ozbrojenci Islámského státu za stejnou dobu sedmkrát méně. „Zaměřovali nás úmyslně celých 90 minut,“ řekli minulý týden Lékaři bez hranic, když jim ruské stíhačky uprostřed února vybombardovaly nemocnici v Ma’arat an-Numán. Ruský premiér Dmitrij Medveděv na bezpečnostní konferenci v Mnichově mezitím řečnil o nové studené válce a o tom, že pro ruské zabíjení civilistů v Sýrii neexistují žádné důkazy, přestože Pentagon nahrál ruské piloty komentující úder přímo v kokpitu.

Kdysi nadějný demokrat a kamarád Baracka Obamy z počátku dekády si v rozhovoru s německým listem Handelsblatt kladl otázku, zda nezačíná nová světová válka („ein neuer Weltkrieg“). Kreml jeho slova vzápětí korigoval s tím, že Medveděv ve skutečnosti řekl „očerednaja vojna na zemlje“ čili „další válka na zemi“. Jen pár dní předtím Moskva vypustila do světa zprávu o bleskových cvičeních v jižním vojenském okrsku, které prověří vojenské velení černomořské a kaspické flotily. Ruský analytik Pavel Felgenhauer, který se proslavil předpovědí agrese v Gruzii dva měsíce před jejím zahájením, v ukrajinském periodiku Novoe Vremja uveřejnil nejnovější předpověď s výmluvným titulkem „Rusko zahájilo přípravy na další velkou válku“.

A nastínil celkem přesný scénář příštích dní: Rusko pod rouškou cvičení pošle do Sýrie pozemní síly, které zmáčknou dvoumilionové Aleppo způsobem, vedle něhož bude tříletá blokáda Sarajeva v 90. letech vypadat jako prázdniny u Jadranu. Obama sice nechá Rusy jako obvykle řádit podle libosti, avšak Turecko nebude moci nečině přihlížet humanitární katastrofě odehrávající se 80 kilometrů od jeho hranic a postupně se nechá vtáhnout do války. Členská země NATO se brzy sama stane terčem útoků a článek V Atlantické smlouvy bude konečně podroben vzývanému crash testu. Půjde vlastně o takový upgrade Gruzie 2.0, kdy Asadův režim sehraje roli Osetinců. Zbývá jen stanovit datum invaze.

Válečné hry s mapou

Felgenhauer není sám, kdo si k posledním osmi letům vývoje v ruském příhraničí - Gruzie 2008, Krym 2014 a Sýrie 2016 - připočetl rekordní výdaje na armádu (60 miliard dolarů ročně), úzkou specializaci na sousedské spory a hrozivý propad příjmů z prodeje levné ropy. Když to celé vydělil impotencí USA na mezinárodním kolbišti, vyšlo mu, že příští adept, jehož ruský medvěd vyzve k tanci, se nachází mezi členskými zeměmi NATO. Analytik John R. Schindler na serveru Observer.com píše o časové škvíře, která zeje mezi současností a lednem 2017, kdy v Bílém domě zasedne nový prezident. Očima ruského vojenského plánovače se toto období, kdy bude Amerika pohlcena vlastními problémy, jeví jako „okno do zahrady příležitostí“.

Think tank Rand Corporation zase od léta 2014 hraje své war games, tedy strategické válečné hry, při nichž sedí s různými vojenskými experty nad mapou Evropy a společně zkoumají, kudy by „rudí“ vedli úder proti „modrým“, kdyby k tomu zítra dostali z Moskvy povel. Za rok a půl vypracovali podrobný scénář útoku na Pobaltí s několika variantami vývoje.

V úvodu mechanizovaná a obrněná pěchota rudých překračuje hranice Estonska a Lotyšska, aby nejpozději za 36, respektive 60 hodin stála před branami Tallinnu a Rigy. Vzhledem k pozemní převaze se jí daří rychle eliminovat odpor modrých na hranicích, a dokonce obejít jejich nepočetné pozice před hlavním městem.

Letectvo modrých sice způsobí rudým velké ztráty, ale bez podpory dělostřelectva a pozemních sil nedokáže jejich postup zpomalit. Druhá vlna útoku obsadí enklávy s převážně rusky mluvícím obyvatelstvem. Další vývoj závisí na reakci vrchního velení modrých, které má zhruba týden po útoku na výběr z několika pramálo lákavých možností.

Zahájit krvavou protiofenzivu. V tuto chvíli se bojištěm stává i Polsko, neboť transporty vojenské techniky jsou bombardovány dělostřeleckými bateriemi rozmístěnými v okolí Kaliningradu. Ve chvíli, kdy se modrým začne díky celkové převaze dařit okupanty z Pobaltí konečně vytlačovat, má Moskva v rukávu ještě jeden trumf. Dobytá území formálně vyhlásí za součást Ruska a protiúder označí za útok na vlastní státní integritu.

Aliance ve snaze minimalizovat škody zaútočí i na pozice v týlu protivníka, tedy na skutečné území Ruska. Konflikt eskaluje a získává nebezpečnou dynamiku.

Estonci a Lotyši tento vývoj lehce pozdrží tím, že svá hlavní města promění v gerilová bojiště, na nichž půjde o každý dům. To povede k tomu, že Rusko v duchu nejlepších tradic promění Tallinn a Rigu v nový Groznyj, tedy srovná je za cenu obrovských civilních ztrát se zemí.

NATO se rozpomene na doktrínu z časů studené války o „selhání všech ostatních prostředků“ (ovšem tehdy hlídalo západoněmecké hranice na 300 tisíc Američanů) a pohrozí Rusku „masivní odvetou“. V hantýrce stratégů ze společnosti Rand se tomu říká „vyměnit Rigu za New York“. Moskva tomu ovšem může předejít třeba tím, že zasadí nukleární úder jako první - nikoli v New Yorku, ale ve Varšavě nebo v Praze - a evropští členové Aliance další eskalaci nepřipustí. Už dnes je v USA běžný názor, že přibírat Pobaltí do NATO bylo chybou, neboť to znamená „samé závazky a žádné výhody“.

Modří uznají porážku a na blíže neurčenou dobu se s okupací Pobaltí smíří. Znamenalo by to novou studenou válku, přičemž příští berlínská zeď by se vinula někde mezi Lotyšskem a Litvou.

Ramstein v Polsku nebude

Studie Rand Corporation bývá poslední dobou často citována jako důkaz, že Aliance není schopna dostát svým závazkům.

Možná posloužila i jako páka na Bílý dům, aby skokově navýšil rozpočet Pentagonu na obranu Evropy z letošních 800 milionů na 3,2 miliardy v příštím roce. Bez toho by NATO sotva přišlo s iniciativou na posílení obrany východní hranice (European Reassurance Initiative - ERI), která počítá s brigádou o třech tisících mužů a těžkou výzbrojí navíc. Z pohledu jestřábů v Pentagonu je ERI slabým kompromisem, neboť za vlády Baracka Obamy byly z Evropy staženy dvě takové brigády i s těžkou technikou a požadavky Poláků na vybudování stálé základny na jejich území byly asi posté výslovně odmítnuty. Strašení Putinem přestává být výlučnou doménou pentagonských jestřábů a ruských zběhů a s tou či onou podobou hazardního výpadu Moskvy přes hranice pracují i lidé jako Ben Hodges, vrchní velitel amerických sil v Evropě, anebo též generál Petr Pavel, předseda Vojenského výboru NATO a nejvýše postavený důstojník v Alianci.

Od Obamova slibu proneseného v létě 2014 v Tallinnu: „S námi nezávislost už nikdy neztratíte“ se však Aliance v podstatě nehnula ani o píď. I laikům musí vrtat hlavou, jak by chtěl Obama asi svůj slib naplnit, když by v posledním roce své vlády skutečně čelil vpádu rudých.

Je pravda, že Putin přes všechny své zvláštnosti pořád nepůsobí jako člověk, který by uvrhl nejlepší oddíly své pracně a draze zreformované armády do vleklé, předem prohrané války s Aliancí. Ale byla by opravdu předem prohraná? Pradávné podezření ruských stratégů, že Západ celou dobu blufuje a šikovnou strategií jej lze snadno rozhádat a zničit, působí v posledních dvou letech na Kreml věrohodněji než kdykoli předtím - zvláště když se v roli užitečných idiotů hlásí do služby celý Visegrád. Rozbombardovat Sýrii, poslat do Evropy další milion uprchlíků, šikovným trollingem rozeštvat veřejné mínění v EU a najít vhodnou záminku pro vpád - to lze stihnout ještě tento rok, tedy dříve, než se ruská ekonomika zcela zhroutí.

Blíží se náš sarajevský moment? Tuto otázku si letos pokládají v Alianci zcela vážně.

A nemyslí tím tentokrát obléhání města z 90. let, nýbrž Sarajevo roku 1914. l

Obr a trpaslíci

Armády v číslech

Muži v aktivní službě Tanky Obrněné vozy Děla Rozpočet (v mil. USD)

Rusko 766 000 15 398 31 298 4 625 60 000

Česko 21 000 123 518 93 2 200

Estonsko 3 200 0 318 66 340

Lotyšsko 12 600 0 250 20 280

Polsko 120 000 1 009 2 608 72 9 400

USA* 9 000 250 0 0 800 *američtí vojáci v Evropě schopní rychlého nasazení letošní rozpočet Pentagonu na obranu Evropy

Ruský analytik Pavel Felgenhauer, který se proslavil předpovědí agrese v Gruzii dva měsíce před jejím zahájením, nedávno napsal, že „Rusko zahájilo přípravy na další velkou válku“. Estonci a Lotyši svá hlavní města promění v gerilová bojiště, na nichž půjde o každý dům. To povede k tomu, že Rusko v duchu nejlepších tradic promění Tallinn a Rigu v nový Groznyj. NATO 12 praporů pěchoty schopných okamžitého nasazení. Sedm praporů je z Estonska a Lotyšska s velmi lehkou výzbrojí. Jeden obrněný prapor (jeho jediným vybavením je bojový vůz Stryker) se základnou v Německu. Žádné tanky a žádné dělostřelectvo. Těžkou techniku je NATO schopné dopravit na místo (patrně přes Polsko po železnici) nejdříve za sedm až deset dní. Většinu techniky nemá NATO kromě asi 250 tanků dokonce ani v Evropě, putovala by až z USA.

Rusko 22 až 27 praporů pěchoty schopných okamžitého nasazení. Všechny jsou obrněné a deset praporů je dělostřeleckých. Dokonce i výsadkové jednotky jsou vyzbrojeny pancéřovanými vozy. Rusko může nasadit širokou škálu taktických a operačních zbraní včetně raket země-vzduch rozmístěných v enklávě Kaliningrad.

Návrh NATO Posílit obranu o brigádu o celkové síle tří tisíc mužů, jejíž příslušníci by se střídali na rotačním principu a která by disponovala i těžce obrněným praporem. Přesunout těžkou techniku do západní Evropy, aby mohla být v krizi rychle přemístěna na místo určení. Celkové náklady: 3 miliardy USD

bitcoin_skoleni

Doporučení Rand Přesunout do Evropy směrem k východní hranici sedm brigád (asi dvacet praporů), včetně tří těžce obrněných brigád, které by disponovaly dělostřelectvem a byly by schopné okamžitého nasazení. Celkové náklady: 13 miliard USD

O autorovi| Lubomír Heger * heger@mf.cz

  • Našli jste v článku chybu?