V souvislosti s ozbrojeným útokem na Irák se objevují dizkuse na téma, co je autentický pravicový postoj. Zda je to intervencionalizmus, anebo naopak izolacionalizmus. Otázka po autentičnosti pravicového postoje však není položena správně.
Hned zpočátku je totiž částečně zmatena tím, že intervencionalistickou politiku vůči Saddámovu režimu dnes zastává Bushova administrativa. Přitom republikáni patřili vždy spíše k zastáncům izolace USA, maximálně k zastáncům politiky zadržování. Aktivistická politika byla spíše doménou demokratů, tedy americké levice. Ta spojovala americké zasahování ve světě s pocitem, že USA jsou povinnny i „ohněm a mečem“ šířit vizi liberální demokracie, kterou považují za jediný správný státní systém. Pro objektivitu lze dodat, že iu demokratů působí názorová frakce, vycházející z pacifistických tradic a odmítající jakoukoli, byť sebelépe zdůvodněnou intervenci. Názorové rozpoložení v Republikánské straně, respektive na americké pravici, není ale jednoznačně na straně intervencionalistů. Současná americká politika vychází především z pozic reálpolitiky a z postavení a úkolů USA ve světě. Saddám je prostě nebezpečí pro americkou politiku, a proto je ho třeba bez ohledu na další zlikvidovat. Vedle toho ale existuje vlivná skupina okolo Paula Wolfowitze, která - stejně tak jako část demokratů - hovoří o potřebě doprovázet zásahy na mezinárodní scéně prosazováním aktivní politiky lidských práv. Vedle těchto dvou skupin, které jsou obě intervencionalistické, existuje v republikánské straně křídlo, které současnou oficiální politiku neschvaluje. Pro lepší pochopení bychom je mohli nazvat konzervativní či tradicionalistické. Tento názorový směr vychází z toho, že současná struktura mezinárodních vztahů není sice možná dokonalá, přesto dává alespoň jistý rámec mezinárodnímu společenství a tomu, jak by se měl kterýkoli stát v tomto rámci chovat a vystupovat v něm. Jakékoli narušení tohoto rámce je potom nebezpečím pro mírový vývoj planety. Ano, USA mají nepochybně morální i jiná práva zasáhnout tam či onam, a to s takovým či oním cílem, neboť sledují princip dobra. Mohou ale kvůli tomu překročit některé jiné principy, jako je například princip suvereniy státu? Nemá právo princip suverenity narušit pouze taková instituce, která je k tomu určena, tedy Rada bezpečnosti OSN? A to se všemi svými nedostatky či nectnostmi? Nemůže podobný krok v budoucnu způsobit eskalaci obcházení RB OSN dalšími státy, či dokonce velmocemi? To je jeden aspekt sporu. Druhý, ideologický, nemá menší míru závažnosti. Může pravice skutečně ordinovat štěstí i proti vůli obdarovaného? Vždyť šíření štěstí bez ohledu na přání vždy bylo chápáno jako atribut levice. Co víme skutečně o pocitech iráckého lidu? Pokud necítí sám natolik silně tlak státní administrativy, aby se vzbouřil, máme právo mu jej nadekretovat? Podobné spory jako v rámci americké pravice budou zřejmě provázet i debatu u nás. Zatím je spíše česká pravice chápána jako jestřáb. Holubičí aspekt, možná pro někoho ztrochu překvapivě, do debaty vnesl český prezident. Zdánlivě překvapivě jenom proto, že Václav Klaus byl i v minulosti, když se jednalo například o zásah v Jugoslávii, odpůrcem nasazení vojenské síly. Již tehdy, stejně jako nyní, vznikaly diskuze o tom, zda Klaus se svými názory patří mezi pravici. Nemyslím si, že by diskuze o pravicovosti té které politické strany či osobnosti měly vést po dělicí čáře vztahu k ozbrojeným intervencím. Oba názory, jak ten, který intervence odmítá, tak ten, který je připouští či dokonce vítá, jsou pro pravicové vidění světa legitimní, pouze vycházejí z jiných tradic a východisek, často po výtce osobních. To nemá co do činění s pravicovostí či levicovostí. Obávám se však, že v Čechách se podobnému škatulkování nakonec nevyhneme.
