Česko má hned dvě diplomatické školy téhož jména – státní i soukromou. Navzájem se ignorují
Bývalý kosmonaut Vladimír Remek do Moskvy, manželka exprezidenta Livia Klausová zase do Bratislavy. To jsou jména, která prosazuje prezident Miloš Zeman. Proti nim stojí druhá parta, tentokrát z Černínského paláce. Je v ní například kariérní diplomat Jaromír Plíšek, s nímž se počítá taktéž do Bratislavy, na výjezd na některý z uvolněných velvyslaneckých postů čeká rovněž zkušený diplomatický matador Pavel Fischer.
Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg v tom má jasno: lidé zvenčí chtějí vystrnadit profesionální diplomaty, kteří jsou na svou práci řádně proškoleni. Jenže třenice, které se odehrávají na nejvyšších postech, jako by kopírovaly potíže s diplomaty, které má Česko i v těch nejnižších patrech.
Přestože česká diplomacie v evropské, natožpak světové politice z pochopitelných důvodů prim nehraje, jedno prvenství si připsat může. V Praze existují hned dvě školy téhož jména – jedna při ministerstvu zahraničí, druhá soukromá. A obě Diplomatické akademie o sobě shodně tvrdí, že právě ony dokážou zájemce nejlépe připravit na výkon diplomatického řemesla. Soukromý i ministerský koncept výuky by se mohly docela dobře vzájemně doplňovat. Jenže to by spolu musely školy alespoň oficiálně mluvit.
„Jedinou Diplomatickou akademii provozuji já. Stejnojmenná instituce při ministerstvu zahraničí je jen odborem, který školí vlastní zaměstnance,“ říká hned na úvod Cyril Svoboda v učebně své akademie na Karlově náměstí. Bývalý ministr zahraničí má na název Diplomatická akademie registrovanou ochrannou známku a používá i podobné logo jako škola při Černínském paláci. Svobodův český státní lev je však zbaven jednoho ocasu a korunky.
AKADEMIE NATRUC
Na řeči o tom, že se jeho akademie, která letos na podzim oslaví druhé narozeniny, přiživila na tradici i jménu instituce fungující při ministerstvu zahraničí (MZV), je ale někdejší čtyřnásobný ministr háklivý. „Koncepci soukromé školy jsem předložil v listopadu 2010 v písemné podobě ještě jako zaměstnanec MZV. Vedení úřadu mělo můj projekt na stole ještě v době, než se začal realizovat,“ vysvětluje Svoboda.
Sám ale přiznává, že jeho akademie vznikla tak trochu natruc. „V té době jsem nedostával žádné pracovní úkoly, neměl jsem ani svůj stůl a někteří lidé mě na chodbách Černínského paláce ani nezdravili nebo se schovávali za rohem,“ říká někdejší šéf lidovců. S koncepcí nové diplomatické školy nicméně Svoboda pohořel. „Nikdo se o tom se mnou nebavil,“ krčí rameny. V červnu 2011, rok po volbách, uplynula zákonná lhůta, po kterou ministerstvo drželo Svobodovi místo, a obratem se někdejšího šéf diplomata zbavilo.
Svobodova akademie má čtyři desítky absolventů, z nichž každý za tříměsíční kurz diplomacie probíhající o víkendech zaplatil 35 tisíc korun. „Řada z nich jsou ještě studenti, kteří si cení toho, že se u nás neučí nudná teorie, ale praktické věci,“ vysvětluje Svoboda. Komerční vztah považuje za výhodu, protože dovede zaplatit kvalitní vyučující. „My tu nejsme posedlí tím, že bychom čekali na výjezd,“ rýpne si exministr do bývalých kolegů z ministerstva.
Pohled do seznamu vyučujících na Svobodově Diplomatické akademii ale dává tušit, že by možná i jeho pedagogové rádi vyměnili učebnu na Karlově náměstí za nějaký zahraniční post. Černínský palác s nimi ovšem už nepočítá. Ostatně jejich domovské politické strany také ne. A tak u Svobody zakotvil třeba někdejší eurokomisař Vladimír Špidla, exministryně spravedlnosti Daniela Kovářová nebo bývalá česká velvyslankyně při EU Milena Vicenová.
Svobodova škola působí tak trochu jako vzdělávací „nalévárna“, na druhou stranu jí nelze vytknout, že by diplomaty nepřipravila na záludnosti praxe. Nechybí tu práce s médii, veřejný projev, mezinárodní problematika ani finanční názvosloví. To u Svobody mimochodem učí další exministr, Ivan Pilip.
Jenže přestože se jedna absolventka Svobodovy akademie dostala až do centrály NATO v Bruselu, na nejlogičtější umístění pro diplomaty, práci pro ministerstvo zahraničí, mohou Svobodovi odchovanci zapomenout.
PŘÍLIŠ ÚZKÁ DIPLOMACIE
Černínský palác si své diplomaty školí sám a nemíní na tom nic měnit. „Naše akademie je nejdůležitější a základní branou, kudy se vstupuje na ministerstvo zahraničí,“ argumentuje Věra Jeřábková, ředitelka Diplomatické akademie (DA) MZV. Zatímco Svoboda razí pojem „široké diplomacie“, poslání akademie je čistě interní. Náročným sítem přijímaček ročně ze 150 žadatelů projde zhruba desítka. Z nich pak ministerstvo zahraničí udělá své zaměstnance na dobu určitou s tím, že je půl roku vzdělává v lavicích a na stejně dlouhou dobu posílá na praxi na některou z ambasád. Černínský palác ani nepočítá s tím, že by odchovanci jeho akademie působili někde jinde. Jistí si to tím, že studenty ministerské akademie k práci pro resort zahraničí smluvně zaváže. „S frekventanty podepisujeme kvalifikační dohodu. V případě, že by si po roce studia práci u nás rozmysleli, musejí nám splatit prokazatelně vydané náklady,“ vysvětluje Jeřábková. Vykoupení není přitom levné. Do každého absolventa akademie vloží ministerstvo na platech, vzdělání a stážích statisíce korun. Ministerstvo ovšem nepočítá s tím, že by si v dohledné době zájemci studium platili ze svého, aby nebyli vázáni na jediného zaměstnavatele a mohli se porozhlédnout jinde.
Podobný model přitom funguje ve Vídni, na jejíž tradici DA navazuje. Tamější Diplomatická akademie, kterou v roce 1754 založila císařovna Marie Terezie, je od roku 1996 veřejnou vysokou školou, která nabízí postgraduální vzdělání v diplomacii. Školné instituce, kterou mezi lety 2005 a 2009 vedl spisovatel Jiří Gruša, není zrovna levné, činí 11 300 eur (přes 292 tisíc korun) ročně. Absolventi ale mohou se svým diplomem naložit zcela volně.
Což také dělají – třetina odchází do soukromé sféry, práci při rakouském ministerstvu zahraničí si najde jen čtvrtina absolventů. Prestižní školu má za sebou také několik Čechů – třeba bývalý diplomat a herec Martin Stropnický nebo europoslanec Hynek Fajmon.
RAKOUSKÝ MODEL? NIC PRO NÁS
Česká jmenovkyně rakouské akademie šla cestou přesně opačnou. Od roku 2007 spadá přímo pod sekci ministra a má svoji vlastní kapitolu v rámci rozpočtu MZV. Podle Jeřábkové to práci školy nijak neovlivňuje, naopak. „Umožňuje nám to soustředit se na akademickou část, protože se nemusíme starat o některé manažerské povinnosti,“ zdůrazňuje Jeřábková. Ministerská akademie si tak nemusí sama obstarávat finance, což ji na druhou stranu omezuje. Nemá právní samostatnost, a tak nemůže vybírat školné ani čerpat žádné dotace. A co víc – nakonec ani poskytovat diplomatické vzdělání jiným státním úředníkům.
V době, kdy ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) buduje vlastní síť zahraničních zastoupení v podobě obchodních misí (jen letos by jich mělo být devět), resort zahraničí přichází o přímý vliv na vzdělávání emancipovaných „obchoďáků“. Diplomatické minimum tak paralelní ambasadoři vyslaní MPO získají možná paradoxně právě u Svobody. Ne přímo v jeho akademii, ale v Institutu pro veřejnou správu, který pod hlavičkou ministerstva vnitra školí státní úředníky. Cyril Svoboda tam jako externista přednáší diplomacii a společenskou etiku.
AŽ ZAVOLÁ KNÍŽE
Nejde jen o MPO, Svoboda je přesvědčen, že má dobrý tým, výuku moderní diplomacie zvládá a rád by ji nabízel třeba nové libyjské administrativě. Jenže bez podpory ministerstva zahraničí na to může zapomenout.
Přestože Věra Jeřábková tvrdí, že se obě diplomatické akademie doplňují, ve skutečnosti připomínají spíše poněkud umanuté zápasníky, kteří na místě vyčkávají, s čím soupeř přijde. Ministerstvo zahraničí nadále školí jen své vlastní diplomaty a konkurenci si nepřipouští. A Svoboda zase čeká na telefon, který by mu otevřel cestu i k zakázkám ve jménu státu. „Značku nedám, ale jinak jsem ochoten vyjednávat o všem,“ říká exministr. A co když nikdo nezavolá? „Nevadí, počkám si, co bude příští rok po volbách,“ dodává optimisticky.
O autorovi| Blahoslav Hruška, hruskab@mf.cz
