Rozhodnutí německého ústavního soudu o tom, že darování miliard eur německých daňových poplatníků jejich bratrům (pravda, daně příliš neplatícím) v jižních zemích Evropy není protiústavní, pokud jde o částku nižší než 190 miliard, je pozoruhodným závěrem.
Stydět by se za něj nemusel ani ústavní soudce v Pchjongjangu. Autor sice není zrovna znalcem německé ústavy, ale že by tam byly nějaké cifry, které by konstitučně upravovaly, kde končí akorát a kde začíná příliš, lze úspěšně pochybovat.
Nicméně je zcela jasné, že ústavní soudci odmítli – a to celkem logicky a pochopitelně – převzít odpovědnost za to, že zruší společnou evropskou měnu. Tu odpovědnost by na sebe měl vzít ten, kdo o jejím zavedení rozhodl, tedy politici klíčových zemí eurozóny.
Je celkem signifikantní, že verdikt nejhlasitěji přivítali bankéři. Vždyť stálý Evropský stabilizační mechanismus zaručí, že jejich investice do spekulativních státních dluhopisů fakticky insolventních států klapnou, tyto státy budou schopny splatit bankovní půjčky a banky vydělají, oni dostanou své milionové bonusy, akcionáři krásnou dividendu a všichni budou šťastní.
Jak by k tomu taky přišli, kdyby museli nést následky svých činů, odepisovat ztráty po zbankrotovaných Řecích a Španělech. Ještě by jim vlády musely banky znárodnit, aby v nich doplnily kapitál a zachránily nebohé střadatele. A lecjaký bankéř by skončil na dlažbě. Nikdo po nich nemůže chtít, aby museli nést riziko bankéřské profese na svých vlastních bedrech. Jak s tím budou spokojeni němečtí daňoví poplatníci, kteří to zaplatí, je asi každému pozorovateli celkem jasné.
Čtěte další komentáře autora
Otázkou je, zda to někoho vůbec zajímá. Manuel Barroso s předstihem ohlásil, že Evropa se musí federalizovat. Mohlo by se to jmenovat Evropská bankéřská federace. Měla by dvoukomorový parlament a tu komoru, která bude mít právo vetovat úplně všechno a bude vyslovovat důvěru evropské vládě, budou volit dozorčí rady deseti největších evropských bank. Aby bylo jasné, kdo je tady pánem.