Bič přijde ke slovu spolehlivě. Na cukr se často zapomene.
Mám takový koníček.
Pozoruji manažery a sbírám jejich příhody. Ty, které jsou k pláči, a ty, z nichž bolí bránice, mívají jedno společné. Pocházejí z firem, které vede silná charismatická osobnost. Přesněji - většinou silný charismatický muž.
Dříve než postoupíme k historkám, pokusme se o stručnou charakteristiku onoho tvora. Mezi hlavní povahové rysy takového lídra patří vizionářství, energie, schopnost komunikovat, strhnout, řešit problémy… A také přežít. Na druhou stranu se příliš neptá na názory a je to především on, kdo ve firmě rozhoduje. Je to též on, kdo má informace, a obvykle se o ně příliš nedělí. Zaměstnance motivuje stylem „cukr a bič“: „Když budeš úspěšný, dostaneš odměnu. Když neuspěješ, přijde trest.“ Trest přijde spolehlivě. Na cukr se často zapomene. A to buď proto, že pro množství jiných problémů odměny panu šéfovi prostě vypadly z paměti, nebo proto, že si koupil nové auto a na odměny nezbyly prostředky.
Významným povahovým rysem takového firemního vládce je náladovost. (Nu, někdo tomu může říkat cholerická nátura.) Projděte se v takové firmě po chodbě. Že se pan šéf ten den špatně vyspal, ucítíte po několika minutách. Mezi jeho „silné stránky“ patří schopnost zkritizovat. Chová se jako feudál s neomezenými pravomocemi a zcela samozřejmě očekává, že ostatní budou jeho nálady tolerovat. Kdo je tady ředitel?! (V horším případě zároveň i majitel?!)
Znamenitou příležitost pro pozorování autokratického šéfa nabízí pravidelná porada (tedy - pokud se ve společnosti vůbec koná). Ta má pokaždé stejnou dynamiku. Zúčastnění vyjmenovávají problémy a po oku sledují šéfa, od kterého očekávají, že rozhodne a problém za ně vyřeší. Ten jejich očekávání do důsledku naplňuje. Když se ho zeptáte, proč do rozhodování nezapojí ostatní, postěžuje si, že jsou neschopní.
Tento šéf se věnuje všemu. Najde se jen málo procesů a situací, které nemá opravdu pod kontrolou. Překvapivě často se zabývá těmi, které chod podniku příliš neovlivní. Zdá se, že pro takového šéfa je například důležité, aby lidé přicházeli do práci přesně ve stanovenou hodinu anebo raději ještě dříve, a pokud možno neodmlouvali. Na druhou stranu to obvykle podstatné (strategie, plány, uspokojení zákazníka, uspokojení zaměstnance, odlišení od konkurence) jako by ho vlastně nezajímalo.
Zde je sedm skutečných historek ze života našich iracionálních šéfů a jejich stejně iracionálních firem.
Historka 1: Bylo parné léto a obchodní ředitel jedné nejmenované firmy v Praze už nemohl snést to, že někteří jeho kolegové se v tom teple potí. Napsal a všem rozeslal memo, v němž stálo: „Ten pach je už nesnesitelný. Všechny kolegy vyzývám k tomu, aby používali osobní deodoranty…“ Bylo odesláno pod názvem: „Boj proti zvířecímu pachu“.
Historka 2: Osvícenější majitel a šéf jiné společnosti si byl dobře vědom svých slabin autokratického šéfa. Najal proto poradenskou společnost, aby mu pomohla změnit fungování firmy. Ti mu mimo jiné poradili, ať své podřízené vede a vybízí k otevřenosti. Tak se také stalo. Netrvalo dlouho, zaměstnanci získali odvahu a otevřeně si postěžovali na poměry ve firmě. Majitel všem „rebelům“ zrušil odměny a některé pro výstrahu propustil.
Historka 3: Další šéf se proslavil tím, že kdykoli ho něco naštvalo, poslal všem zaměstnancům e-mail. Traduje se například, že všichni zaměstnanci (téměř 200 lidí) obdrželi jednostránkový e-mail, který všem při služebních cestách zakazuje proplácení účtů za toalety. Rozhodnutí příslušející pozici topmanažera…
Historka 4: Je velmi častým jevem, že tito pánové mají intimní vztah s jedním čí více svými zaměstnanci. Jeden takový šéf se rozhodl své asistentce, se kterou měl podobný blízký vztah, z firemních peněz zaplatit studium MBA v zahraničí v hodnotě zhruba dva miliony korun. Podřízený manažer, který měl v oné firmě na starost péči o zvyšování kvalifikace zaměstnanců (a bohužel o tomto soukromém vztahu nevěděl), upozornil pana ředitele na to, že firma vydává 90 procent prostředků z příslušné kapitoly rozpočtu na vzdělání jediného člověka. Do týdne ve firmě nepracoval.
Historka 5: Jiný ředitel byl zase znám tím, že na začátku každého roku vyhlásil bombastické cíle a slíbil všem zaměstnancům odměny při jejich dosažení. Ke konci roku si vždy koupil nové BMW nebo mercedes a na vyplacení odměn jaksi zapomněl.
Historka 6: I silní introverti se dovedou chovat autokraticky. Majitel jedné menší pražské společnosti řídí firmu tak, že se zaměstnanci osobně komunikuje asi dvakrát ročně (přestože se několikrát týdně potkávají v kanceláři). Většinu komunikace obstarává prostřednictvím e-mailu, kde se zaměřuje na dvě oblasti: zadává úkoly a kritizuje chyby a špatný výkon svých podřízených.
Historka 7: Týká se šéfa, který řídí středně velkou společnost. Výrazným rysem kultury v této firmě je zcela nekritický obdiv ze strany většiny zaměstnanců, který není dalek vzhlížení. Pro pochopení situace je třeba dodat: Více než polovinu zaměstnanců zde tvoří atraktivní ženy a člověku netrvá dlouho než pochopí, že většina z nich měla nebo má s oním šéfem nějakou formu intimního vztahu.
Obecně by se kultura firem, o kterých zde byla řeč, dala popsat přinejmenším ve třech bodech:
Snad nejsilněji je cítit strach udělat chybu. Jsme však lidé a lidé chyby dělají, zejména pokud se jedná o nové věci. Když se lidem nepodaří trefit do šéfových představ hned napoprvé, zuří. „Cholerici“ sice rychle vychladnou, ale zaměstnanci se po několika počátečních pokusech nenamáhají přicházet s novými podněty.
Když se pak pánové z podniku vzdálí, spolehlivě zde platí známé: Kocour je pryč a myši mají pré.
Častým rysem také bývá, že nejsou jasná kritéria úspěchu (vše závisí na tom, jak rozhodne šéf), proto se daří závisti, přetvářce, nepřejícnosti a pomluvám. Nakonec lidé nespolupracují a podnik dosahuje nejasných výsledků.
Pouze masochisté snášejí dlouhodobě takové chování. V roce 2003 je jich povážlivě dost.
