Rušení objednávek klavírů nebo dovozu dílů na auta,
k nimž Čína, zdá se, nyní přistupuje, jsou úplně jiného ražení. Je to
výběrová perfidní pomsta na těch, kteří praktickou politiku nemohou nijak
ovlivňovat, ať už si o politice jedné Číny osobně myslí cokoliv.
Goliáš bojující s Davidem – přestože pomyslná hlava a ruce (prezident, premiér, ministr zahraničí) toho českého Davida s Čínou principiálně ve sporu nejsou – je nejvíce oslaben sám sebou. Peníze a moc totiž ještě nikoho neučinili lepším, pouze odhalují, co jste vlastně zač, ať už se jmenujete Musk, Gates, Buffett, Soros, Babiš, Kellner či Bakala, anebo se díky penězům stanete nejdůležitějším obchodním partnerem světa jako Čína, která dnes tvoří 16 procent světového hospodářství.
Tupost čínské reakce vyjadřuje aroganci moci, která jistě
funguje na čínském území, směrem do světa je však kontraproduktivní a směšná.
Režim vedený přímočarým Si ťin-pchingem nemohl připustit, aby byl Vystrčil jako
nepřítel jakkoliv zvýznamněn, a tak místo sankcí vůči němu nebo oficiálním sankcím
vůči Česku, což je běžný diplomatický nástroj používaný po celém světě,
přistupuje k podpásovým akcím vůči konkrétním českým podnikatelům, kteří
v Číně obchodují.
Nepřítele přece nelze vyzdvihovat tím, že se stane rovnocenným soupeřem, to by se nakonec mohlo dojít tak daleko, že by bylo nutné brát vážně jeho argumenty o tom, že cestou na Tchaj-wan politika jedné Číny porušena nebyla nebo že Česko je suverénní země.
Souhlasíte s Vystrčilovou cestou na Tchaj-wan?
David nad Goliášem nemůže za normálních podmínek vyhrát.
Známá biblická výjimka, v níž David zničí Goliáše svým prakem, je dána
Davidovou sebedůvěrou. Kdo se nebojí a věří sám sobě, zní obvyklé poučení
z biblického příběhu, může se postavit komukoliv na světě. Můžeme si o
Vystrčilově cestě myslet cokoliv, ale to, že stál rovně a věřil sám sobě, bylo
zjevné a čínská reakce jenom potvrzuje, jak moc to funguje.
O co jednodušší bylo pro Čínu bezvýznamného regionálního politika z Česka, jak Vystrčila nazval premiér Babiš, ignorovat a nedat mu jeho patnáct minut slávy, které se teď ve směšném boji s Petrofem a Branem prodlouží na několik dní.
Těch pár dní, kdy se ještě celá „aféra“ bude probírat, někdo
koupí odmítnuté klavíry, někdo zase škemrá u Číňanů, bude pro postavení Číny
v Česku ideální a mohou změnit leccos. Znovu totiž díky tupé čínské
aroganci můžeme probrat, jak moc důležitým obchodním partnerem taková Čína je a
pro koho vlastně? Potřebuje Česko Čínu kvůli dobrému postavení Kellnerova Home
Creditu, nebo kvůli možnostem, které se tu otevírají českým firmám? A otevírají
se opravdu? Můžeme být někdy rovnocenným partnerem Číny, nebo je Česko vzhledem
ke své velikosti jen někým, s kým se zamete, kdykoliv to bude třeba?
Obchodní výměna s Čínou je stále tristně nerovná.
V roce 2018 Česko vyvezlo do Číny zboží za 56 miliard korun, opačným
směrem putovala zboží za 568 miliard korun. Čínský obchodní převis je
desetinásobný. České firmy na čínském trhu jen paběrkují, vývoz do Číny tvoří
pouhé 1,3 procenta vývozu celkového, z hlediska realizovaného českého
vývozu se Čína jeví jako téměř bezvýznamná země. A je na první pohled patrné,
že vyvoláním nějaké ideologicko-obchodní války by tratila mnohem více Čína než
Česká republika.
Je to „jen“ něco přes dvacet miliard eur, které čínské firmy
utrží v ČR, ale pro Čínu, která desítky let myslí v penězích jako
hlavní politické měně, jsou to slušné peníze, které nemá cenu obětovat za jednu
cestu jakéhosi pana Vystrčila. Vždyť je to více než desetina celkového
vzájemného obchodu s Německem, kde je Čína největším obchodním partnerem!
Je na čase začít myslet ekonomicky, tvrdí hlava státu, prosím, ale k tomu i politicky. Čína je sice velký trh, ale využívá ho výběrově, jen tam, kde se jí to vyplatí, třeba když se ve společných firmách s evropskými výrobci aut a automobilových dílů, které v Číně vytvářejí pracovní místa, dostává k know-how a může být u toho, co je up-to-date. Čína chce mít všechno a všechny, aby byla avantgardou světa.
Němci, Američané nebo Francouzi mají při jednáních
v Číně za sebou sílu svého trhu a technologií, Česko je v tomto
ohledu dost nerovný soupeř. Prosazovat se v Číně jenom díky tomu, že jí jdeme
politicky na ruku, také nefunguje. Česká zahraniční politika to dlouhé roky
dělá prostřednictvím prezidenta Miloše Zemana a žádný posun to nepřineslo.
Kdo nedokáže Číně nabídnout lákavý byznys velmi výhodný
zejména pro ni, tomu nepomůže ani ideologická transformace. I když obrovský
obchodní přebytek ve prospěch Číny onou výhodou je, české firmy by však rády
společný byznys v pevninské Číně, a ten se jaksi nekoná.
Česko není ekonomicky závislé na Číně, není jí naštěstí ani
ničím zavázáno, není ale a také ani nebude strategickým čínským byznysovým
partnerem do budoucna. Žádná exkluzivita výjimečného Česka se nekoná. Česká
zahraniční politika by proto měla být v tomto realistická a připravit se
na tvrdý boj o peníze, tak jako to dělají ostatní. Bez zbytečného podlézání.
Stát pevně a rovně, v tom má šéf Senátu Vystrčil
pravdu. Jakákoliv devótnost se, jak ukazuje čínská reakce na Vystrčilovo
tchajwanské dobrodružství, nakonec obrátí proti tomu, kdo se příliš často a
ochotně klaní velkým. Zejména když jsou velcí jen aritmeticky, nikoli celkově a
ve všem.
