Poslední léta 20. století jsou svědky viditelného zvýšení jak ekonomické, tak politické nestability v tranzitivních zemích Asie, Latinské Ameriky a Evropy. Když o tom diskutujeme, neměli bychom zapomínat, že náklady nestability jsou velmi vysoké a že je platí samy postižené země, ne někdo jiný. Tyto země spíše než ostatní jsou proto vysoce motivovány hledat vysvětlení. Země, které nedávno takovým obdobím prošly, mají mnoho společného, ale zároveň vykazují významné odlišnosti. Těm musíme věnovat zvláštní pozornost.
Prvním úkolem v našem pokusu zjistit, co se vlastně stalo a proč, by měla být jednoduchá odpověď na otázku, proč nebyly zasaženy všechny tranzitivní ekonomiky. Musíme odhalit přítomnost či nepřítomnost některých charakteristik, které existují v postižených zemích a jež naopak nenacházíme v zemích, které se nestabilitě vyhnuly.
Zmínil jsem země tří kontinentů, aniž bych upozornil na čtvrtý světadíl, na Afriku. To je důležité. Zdá se mi totiž, že Afrika není postižena, protože tento kontinent nezažil v posledních letech mohutné přítoky kapitálu; přítoky, které se mohou téměř přes noc změnit v kapitálové odtoky. Stejné rozdíly lze nalézt mezi jednotlivými zeměmi uvnitř světadílů. Čím více byla daná země považována za úspěšnou, ať už ve skutečnosti, anebo z hlediska příslibu, čím více byla otevřená a deregulovaná, tím více byla vystavena krizi, a tím častěji také ke krizi skutečně došlo. Tím však nechci říci, že existuje přímá příčinná souvislost mezi kapitálovými přítoky a finančními krizemi. Spíše považuji mohutné kapitálové přítoky za předpoklad budoucí krize. A rád bych zdůraznil, že nepoužívám tento argument jako základ pro dnes módní myšlenku, že by kapitálové toky mezi zeměmi měly být sníženy nebo omezeny.
Nedávno se objevilo nové vysvětlení. Postižené země jsou obviňovány z politické a ekonomické nezralosti, z nedostatků ve finančních a bankovních systémech, z chybějícího dozoru nad kapitálovými trhy, z neúplných vlastnických práv a tak dále, ale takové vysvětlení je založeno na nepo- chopení procesu přechodu a jeho zvláštností. Vychází spíše z anekdotického zdůvodnění než z pevných údajů.
To nemohu z jednoduchého důvodu akceptovat. Celá dekáda 90. let byla ve všech těchto zemích zasvěcena institucionální, v žargonu MMF někdy nazývané strukturální, transformaci, a i když její relativní úspěch byl velmi nerovnoměrný, není pochyby, že stupeň nezralosti nebo nedokonalosti těchto zemí je v letech 1997 až 1998 mnohem nižší než v letech 1990 až 1991. Z toho vyplývá, že se muselo stát něco jiného. (Někdo by mohl tvrdit, že neefektivní, nicméně vnitřně logický systém komunistické příkazové ekonomiky byl nahrazen nedokonalým a nekoherentním tržním systémem, ale tak to není. Příkazová ekonomika se totálně zhroutila, její instituce zanikly a nebyla žádná možnost jejího pokračování.)
Může však existovat další vysvětlení. Země vyvážející kapitál, respektive individuální hybné ekonomické síly v těchto zemích, si mylně vyložily ekonomickou připravenost a zdraví zemí chtivých dovézt kapitál a poslaly tam více kapitálu, než bylo vhodné. Navíc spolu s MMF a Světovou bankou přesvědčily dovážející země, že odtok kapitálu musí být stejně snadný jako jeho přítok. Vytvořily ovzduší, že kdokoli se opovážil přijít s jednoduchou otázkou o racionalitě tohoto uspořádání, tak byl karikován jako protiliberální advokát merkantilismu nebo politiky hospodářské uzavřenosti.
Toto uspořádání, v němž si byli jedni více rovni než druzí, v pravém Orwellově smyslu, které bylo doplněno kvazimecenášstvím MMF a s ním spojeným morálním hazardem, vložilo dobré karty do rukou zemí vyvážejících kapitál, zatímco všechna rizika padla na země kapitál dovážející. Nebylo akceptováno, že investoři hledající vyšší výnosy, než jsou v rozvinutých zemích, musí přijmout také vyšší rizika. Naopak, věřitelé mohli spoléhat, že budou zachráněni, alespoň od mexické krize v roce 1980. Stalo se tak proto, že kapitálové investice byly licoměrně vykládány jako pomoc, jako zahraniční podpora. Vzpomínám si, jak jsem často varoval zahraniční investory, kteří nám chtěli pomoci, a žádal jsem je, aby dělali dobré obchody, ne charitu. Ten problém byl zvýrazněn intervencemi MMF založenými na byrokratické pohnutce být u toho. MMF jednoduše nemohl nebo nechtěl dopustit, aby si národní reformy šly svými cestami. To by podkopalo jeho důležitost.
Problém se přiostřil při způsobu řešení krize mladých trhů. Souhlasím s Jeffrey Sachsem, Rudigerem Dornbuschem, Johnem Makinem, Martinem Feldsteinem a se spoustou dalších, kteří hovoří o nezvládnutí krize. MMF a jeho vliv respektující centrální banky postižených zemí nerozeznaly fatální rozdíl mezi inflačním a neinflačním světem, nepřesunuly své politiky v pravý čas z boje proti inflaci a vnější nerovnováze na odvrácení recese, nepochopily, že vzácným zbožím může být poptávka, ne nabídka, a že restriktivní politika se může v takovém případě stát ekonomickou sebevraždou.
MMF chtěl udržet kapitál v postižených zemích všemi prostředky, zejména s pomocí extrémně vysokých úrokových sazeb. Čekání na návrat důvěry při vysokých úrokových sazbách a bez nových úvěrů pro domácí firmy však nevyšlo. Způsobilo těžké recese a finanční strach. V důsledku toho se zhroutily i zdravé banky a podniky, dokonce i nejlépe řízené firmy byly zahnány do krachu, dokonce i dobré půjčky se rychle změnily ve špatné. Postiženým zemím byly nicméně neustále vyčítány slabé banky, špatné půjčky, slabý finanční dozor, nedokonalé kapitálové trhy, přičemž se zapomnělo, že i nejlepší ekonomiky mají v deflační situaci podobné problémy.
Na závěr bych rád zdůraznil, že mé názory jsou založeny jak na pozorování okolí a na příslušné ekonomické literatuře, tak na nedávných zkušenostech České republiky, které mě nutí k tomu, abych nebyl nezúčastněným pozorovatelem, nýbrž zaníceným účastníkem.
(Redakční překlad anglických poznámek předsedy sněmovny a ODS Václava Klause k jeho referátu „Ekonomická stabilita v nových demokraciích: Institucionální nedostatky, nebo nevhodné politiky? na berlínském fóru Evropa ve světovém hospodářství, které se konalo 21. listopadu 1998)
