Menu Zavřít

Kdo má volnou miliardu

30. 3. 2006
Autor: Euro.cz

Elitní veletrh v Maastrichtu

Louvre s cenovkami, jak charakterizoval internetový server Luxist maastrichtský veletrh starožitností Tefaf, se koná každý rok v březnu. Samozřejmě je to nadsázka, ale zdaleka ne přehnaná. Kvalita děl, která bývají v Maastrichtu na prodej, na poprvé každého konsternuje. Například taková sbírka starého evropského umění pražské Národní galerie by se tam dala ve srovnatelné kvalitě sestavit možná i několikrát. Tedy pokud by člověk měl volnou miliardu. Nebo dvě.

Nejdražší a nejlepší

„Na obchodu s uměním je důležité umět vystihnout ten správný okamžik, kdy dílo nabídnout k prodeji, kdy na sebe dokáže přitáhnout pozornost sběratelů. Maastricht funguje právě jako místo, kde galeristé představují své nové objevy, kde jsou nabízena ta nejcennější díla, jež se na trhu objevují jen výjimečně,“ vysvětluje pražský galerista Martin Zlatohlávek, specialista na obchod se starým uměním. Letos se jel do Maastrichtu podívat již poosmé.
Veletrh Tefaf (The European Fine Art Fair) má již třicetiletou tradici a přinejmenším v kategorii starého umění je vůbec nejvýznamnější akcí svého druhu na světě. Účastní se jej nejen přední galeristé z Evropy i Ameriky, ale každoročně jej navštěvují i nákupčí největších světových muzeí od Berlína po Los Angeles. O jeho popularitě mezi sběrateli mimo jiné svědčí zpráva privátní letecké společnosti NetJets, že během letošního ročníku zajišťovala do Maastrichtu víc než stovku letů. Během deseti dní veletrh dohromady navštívilo 84 tisíc lidí, což je dosud nejvyšší číslo v jeho historii.
Na letošní rok připadá čtyřsté výročí narození Rembrandta, a tak byl celý ročník tak trochu zasvěcen právě jemu. Hlavní mediální atrakcí a nejdražším nabízeným dílem veletrhu byl obraz Modlící se sv. Jakub Větší, Rembrandtova mistrovská pozdní práce, která se na trhu neobjevila celých šedesát let. Přesnou cenu, za kterou byl obraz na prodej, newyorská galerie, jež jej nabízela, sdělovala jen „vážným“ zájemcům. Jistě se však pohybovala v desítkách milionů dolarů. Jen pro představu: menší a méně významný Rembrandtův portrét muže v červeném kabátci byl nabízen za 27 milionů eur.

CIF24

Nic pro Čechy

Krevní skupinou veletrhu je sice staré umění, zájemci však v Maastrichtu najdou vše od antických mincí a soch, přes nábytek, šperky a středověké rukopisy až po díla mistrů klasické moderny i nejslavnějších současných autorů. Kvalitně bývá zastoupeno i mimoevropské umění, od čínských tušových maleb po africké masky a kultovní objekty. „Chceme, aby Tefaf zůstal univerzálním veletrhem umění a starožitností, který bude nabízet to nejlepší v každé kategorii,“ citoval International Herald Tribune mluvčí veletrhu. Letos proto organizátoři posílili zejména sekci moderního umění, které v současné době představuje jeden z nejdůležitějších segmentů trhu s uměním.
Ze starého umění je na veletrhu tradičně nejkvalitněji zastoupeno flámské a holandské malířství. Velmi omezená byla naopak nabídka umění střední Evropy, byť i zde by experti nalezli řadu špičkových kusů. Toto rozložení je způsobeno nejen místem konání veletrhu, ale hlavně odráží zaměření sběratelů. Umění našeho regionu – českých zemí, stejně jako Rakouska a do značné míry i Německa – představuje z hlediska světového trhu s uměním poměrně okrajovou záležitost. Z „českého“ umění bylo letos v Maastrichtu na prodej zejména několik obrazů od umělců rudolfínského období v čele s krásným skládaným portrétem od Arcimbolda za čtyři miliony dolarů. Dále pak například pijácká scéna od Jana Kupeckého za 140 tisíc eur, dvojice protějškových květinových zátiší od Rudolfa Byse a Jana Vojtěcha Angermayera za 340 tisíc eur či zátiší od olomouckého rodáka Georga Flegla za necelých 1,2 milionu eur. Z novějšího umění pak jedině několik kvašů Františka Kupky.
Možná nejzajímavějším kusem však byla rozměrná veduta Prahy z druhé poloviny 18. století, zachycující atypicky pohled na město ze svahu Letné. Obraz by se jistě skvěle vyjímal v nějakém pražském reprezentativním salonku. Při ceně 275 tisíc eur se ale pro něj v Česku sotva najde kupec. „Veletržní ceny bývají vždy nadsazené. Často je sice možné dojednat nějakou slevu, přepočteno na koruny jde ale většinou stejně o sumy, které u nás nikdo nedá,“ říká s trochou trpkosti Martin Zlatohlávek, kterému obraz již před časem nabízeli v Londýně.

Dokonce ústřice

Takže maastrichtský veletrh nabízí to nejlepší, co je na trhu s uměním momentálně k mání, rozhodně však není příležitostí k nějakým zvlášť výhodným nákupům. Zúčastnění obchodníci patří mezi ty nejzkušenější v oboru a vesměs velice přesně vědí, co nabízejí. Většinou také nemají důvod spěchat a klidně budou obraz držet i několik let, aniž by snížili cenu. O zmiňovaném Arcimboldově portrétu například Zlatohlávek tvrdí, že na veletrhu je nabízen již poněkolikáté a že požadovaná cena je rok od roku vyšší. Jiný takový se ale na trhu nejspíš neobjeví, tak proč si na kupce nepočkat?
Při pohledu na to, co všechno bylo v Maastrichtu na prodej, si člověk uvědomí, že aukce skutečně představují pouhý zlomek trhu s uměním a že v privátně uzavíraných obchodech jde mnohdy o vyšší částky. Přesná čísla však nejsou nikdy k dispozici. I ty galerie, které dávaly volně nahlédnout do ceníků nabízených děl, utajovaly ceny uskutečněných prodejů. Pokud byla cenovka přímo u obrazu, po uzavření obchodu ji galeristé odstranili nebo alespoň znečitelnili.
Že se každopádně jedná o velké peníze, bylo zjevné již z náročnosti výpravy veletrhu či kvality rozdávaných katalogů. „Jde celkově o úplně jiný přístup, než jaký představují aukce,“ hodnotí veletrh ředitelka českého Dorothea Mária Gálová. „My se například snažíme zdůrazňovat, že sběratelství není jen záležitostí těch nejbohatších, ale v Maastrichtu byly naopak exkluzivita a bohatství dávány zcela samozřejmě na obdiv.“ Drobným detailem dokreslujícím atmosféru veletrhu je skutečnost, že základními pochutinami, nabízenými ve stáncích s občerstvením, byly ústřice a sushi.

  • Našli jste v článku chybu?