Biopaliva způsobují problémy, ale za zdražení pšenice nemohou
Viník současného raketového vzrůstu cen potravin a obrovské chudoby třetího světa je pro leckoho hned po ruce: biopaliva. A pro ty, kteří složité problematice biopaliv začali věnovat pozornost, až když se jim zdražil chleba, jsou původci nesnází ještě zřetelnější: všichni ti zelení aktivisté, samozvaní zachránci planety. Přestože se podobné myšlení leckdy promítá i do vážných úvah, jedno i druhé je na vodě.
Z českého úhlu pohledu se kolem biolihu, který se přidává do benzinu, namlátilo mnohem více prázdné slámy a spletlo více intrik, než se jej dosud vyrobilo. Místo pěti státem dotovaných lihovarů tu funguje jeden na čistě soukromopodnikatelské bázi. A místo státem tvrdě požadovaného obilí zpracovává cukrovou řepu. Tu řepu, pro kterou by s nedávnou ztrátou evropských kvót na výrobu cukru nebyl odbyt. Ani výroba metylesteru řepkového oleje nezatížila zemědělské hospodaření o mnoho více než kdysi pionýrská výroba bionafty s 31 procenty rostlinné složky. Suma sumárum, česká biopaliva se na světové potravinové krizi rozhodně nijak nepodílela. Uvážíme-li, že i v Evropské unii se k výrobě biolihu použilo pouhé jediné procento vypěstovaného obilí, pak se pro první tvrzení nenalézají v Evropě žádné důkazy.
Evropa ovšem spotřebuje mnohem více biolihu, než jej sama vyrobí. Pověstné dovozy této komodity z Latinské Ameriky však dávají tušit, že povinné přimíchávání biosložek do pohonných hmot opravdu nemusí být beze stínu. Brazilský biolíh se ovšem vyrábí z cukrové třtiny, která je zřejmě nejvhodnější potravinářskou plodinou pro takovou výrobu. Třtině se navíc nedaří na místě vyklučených deštných pralesů, a proto se nepodílí na jejich zániku. Biopaliva sice vnášejí do zemědělské produkce i do zpracovatelského průmyslu nejrůznější komplikace, ale neexistuje žádný hmatatelný důkaz, že by mohly být příčinou potravinové krize.
Ostatně právě v Latinské Americe nastal rozvoj biopaliv mnohem dříve, než Evropa přijala svoji směrnici. A druhou kolébkou biopaliv jsou USA, kde motivem pro jejich zavádění byla především větší soběstačnost zdrojů paliva pro automobily než nebezpečí způsobená skleníkovým efektem. Environmentální význam biopaliv se k tomuto trendu připojil až dodatečně, protože jej nelze přehlédnout.
Z hlediska opravdu účinných opatření pro zlepšení uhlíkové bilance by ovšem bylo vhodnější pěstovat zcela jiné energetické plodiny než obilí na biolíh. A ekologická sdružení, například české Hnutí Duha, evropský důraz na biopaliva pro automobily dlouhodobě kritizují. S pěstováním jiných plodin, které by našly využití v energetickém průmyslu, by se docílilo mnohem většího efektu.
U evropských biopaliv spočívá problém v tom, že pěstování řepky i obilí je samo dost energeticky náročné, další energii odčerpá výroba a efekt šetření energií a rovněž omezení vzniku oxidu uhličitého je často takřka neznatelné. V evropských kruzích se hovoří o limitu, který má povolit jen postupy, jimiž se vůči fosilním palivům ušetří 35 procent exhalací. V porovnání s využitím biopaliv na výrobu energie je to málo. Tam je úspora exhalací 80 procent a při polním pěstování vrby, která nevyžaduje žádné hnojení, dokonce až 95 procent.
Přesto nelze evropské úředníky ani výrobce biopaliv pro auta vinit z vyvolání krize. Natož ekology, kteří jsou kritiky této volby. Zjevnou příčinou světového hladu i našich drahých rohlíků jsou dlouhodobé globální problémy, způsobující stálé chudnutí chudých zemí, znásobené náhlou vlnou spekulací, připomínající uzavřené kohouty při ropné krizi. Ceny stále rostou, a proto se sýpky zamkly na další západ. Naděje, že krize opadne a jen se oklepeme, je malá. Stejně jako ropa už nám ani potraviny nenechají klid.
Na chudý jih se už řítí další hrozba. Místo toho, aby se pomalu modernizovala malá zemědělství, která rodiny uživí, budou zakládány další moderní plantáže, jež zaženou další rodiny do slumů.
