Zemědělská produkce přestává stačit růstu světové populace
…večeře v úzkém kruhu s nejlepšími přáteli. Příjemný číšník oznamuje složení pětichodového menu. Debata o plánované zimní dovolené se rozproudí, sem tam někdo přidá historku z uplynulého pracovního týdne. Proč se nepobavit, když taková večeře přijde sotva na šest sedm stovek a člověk nemá jindy na kamarády čas. Carpaccio se povedlo výtečně, těstoviny i ragú jsou vynikající. Kuchař si dal záležet i na přípravě steaku, jehož karamelizovaný povrch skrývá noblesní šťavnaté maso výběrového plemene. Pozřít jedno sousto trvá přibližně pět sekund. Za stejnou dobu, a to s železnou pravidelností čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu a tři sta šedesát dnů v roce, zemře na světě hladem jedno dítě. Dobrou chuť.
…tankujete plnou nádrž na cestě do hor. Hřeje vás pocit, že vaše auto na bioetanol šetří přírodu. Cestou na ledovec z Prahy do Innsbrucku a zpět spálíte zhruba sto litrů biolihu. Kolik ropy může zůstat v zemi, když se takto budeme chovat všichni – uvědomělí, hrdí na to, že si za biolíh připlácíme korunu nad cenu benzinu. Kukuřice, která je potřebná k výrobě sta litrů tohoto biopaliva, by uživila jednoho člověka po celý rok. Miliarda lidí na světě hladoví. A mimochodem, kvůli půdě pro vypěstování oné kukuřice padl hektar deštného pralesa. Šťastnou cestu.
A tak by se dalo pokračovat dál a dál. Rakouská kráva i české prase žijí kvalitnějším životem než dvě a půl miliardy lidí na téhle planetě. Jenže staré rčení o božích mlýnech už prokázalo svou pravdivost nesčetněkrát. Není třeba pochybovat o tom, že mezi nebeské mlýnské kameny míří i naše oplácané a krkající maličkosti. Z čísel o světové zemědělské produkci za posledních dvacet let vyplývá, že nám hrany zvoní, až uši zaléhají.
Malthusiánský kolaps Problém, s nímž se brzy budeme potýkat, zná lidstvo už dvě staletí. Všiml si jej a popsal ho britský ekonom Thomas Robert Malthus. Jeho podstata spočívá v rozdílném rozvoji dvou jednoduchých matematických řad. Zatímco lidská populace má – odmyslíme-li vliv světových válek či morových ran – tendenci rozvíjet se geometrickou řadou, kapacita zemědělské produkce roste pouze řadou aritmetickou. Doposud bylo půdy a výnosů zemědělských plodin více, než činila spotřeba potravin. Posledních deset let se obě křivky protínají. Geometrická řada však právě získala navrch. Čeká nás rostoucí cena základních potravin a zbytek světa, který nemá dost peněz, bude trpět hlady. Krize ve finanční a poté i reálné ekonomice překryla prudké zdražování základních potravin, o němž se začalo více hovořit zhruba před dvěma roky. Situace dospěla tak daleko, že vznikly kartely zemí vyvážejících rýži, které hodlaly stanovit kvóty pro export této komodity. Thajsko, Vietnam a Indie dokonce v roce 2008 vývoz rýže zcela zakázaly. Její cena vzrostla na světových trzích od roku 2001 čtyřnásobně, a to jen „díky“ krizi. Ještě na počátku roku 2008 byla dražší šestinásobně. Totéž platí o kukuřici nebo pšenici. Cena za bušl (asi 25 kilogramů) pšenice se v roce 2000 pohybovala kolem 2,4 dolaru, dnes je k mání za šest dolarů. Před krizí se její cena vyšplhala na hodnotu více než třinácti dolarů za bušl. Cenové extrémy nejsou způsobené neúrodou nebo katastrofami. Ve skutečnosti jde o ceny z jedné z nejvýnosnějších světových sklizní. „I přesto se objem světových zásob ocitl na nejnižší úrovni za posledních padesát let. V roce 2030 budeme potřebovat o padesát procent více potravin a o třicet procent více pitné vody. Dnešní zásoby potravin odpovídají zhruba čtrnácti procentům roční světové spotřeby,“ tvrdí profesor John Beddington, hlavní vědecký poradce britské vlády. Další experti odhadují, že do roku 2050 má planetu obývat 9,1 miliardy lidí, zatímco nyní je to necelých sedm miliard. Nasytit je znamená téměř zdvojnásobit produkci potravin.
Nešťastné maso Nepříznivý demografický vývoj není jediným faktorem, který je za potravinový deficit odpovědný. Jde také o rostoucí životní úroveň dříve chudých částí světa, zejména Číny. S bohatstvím přichází chuť na maso, a to je problém. Čínská prasata spotřebují pětkrát tolik obilí, aby jejich maso poskytlo člověku stejnou energetickou hodnotu, jako kdyby jedl přímo obilniny. U argentinského hovězího steaku jde dokonce o dvanáctinásobek. Nathan Fiala z University of California, který se problémem dopadů rostoucí spotřeby masa zabývá, dospěl k alarmujícím závěrům: „Spotřeba hovězího masa během deseti let vzroste o padesát procent, u vepřového o třicet procent.“ Důsledky pro zemědělskou produkci nemasných potravin jsou fatální. Časopis National Geographic uvádí, že spotřeba obilí od roku 1960 vzrostla celosvětově z 815 milionů tun na 2,16 miliardy tun obilí ročně. Kromě chovu zvířat na maso jde také nově o výrobu biolihu. Mimochodem chov masných zvířat je celosvětově odpovědný za osmnáct procent emisí veškerých skleníkových plynů. Co z toho plyne? Kdyby vyspělý svět nepálil drahocenné potraviny na biolíh a omezil spotřebu tmavého masa na polovinu, během přečtení předcházejícího textu by ve světě nezemřelo hlady zhruba šedesát či sedmdesát dětí. Přesný počet závisí na tom, jak rychle kdo čte. Světové emise skleníkových plynů by poklesly o devět procent – jde o osmnáctkrát více emisí, než vyprodukují všechna auta na celém světě. Produkce biopaliv dosáhla vloni zhruba 100 milionů tun. Přitom suroviny pro výrobu 100 litrů biolihu dokážou uživit člověka po celý rok. Průměrné auto na čistý biolíh vyprodukuje 150 gramů CO2 na kilometr. Filozofové, slavte! Zelení vám ušetřili staletí hloubání. Cena lidského života je konečně vyčíslena zcela přesně. Jeden lidský život odpovídá ceně patnácti kilogramů oxidu uhličitého. Podle aktuálních ceníků dodavatelů technických plynů jde o 370 korun včetně DPH.
Recepty akademiků
S podobným problémem se svět už jednou potýkal. V padesátých a šedesátých letech minulého století se křivky populačního vývoje a zemědělské produkce dostaly blízko svému průsečíku a malthusiánský kolaps byl tehdy stejně blízko jako nyní. Tehdy se zrodil pojem Zelená revoluce. Začalo se tak říkat úspěchu, kterého dosáhla Konzultační skupina mezinárodního zemědělského výzkumu (Consultative Group on International Agricultural Research, CGIAR). Skupině se podařilo od poloviny padesátých let minulého století během čtyř desetiletí více než zdvojnásobit světové výnosy pšenice, kukuřice a rýže. Kromě toho, že my na svou „Zelenou revoluci“ máme zhruba polovinu času, musíme jít na věc zcela jiným způsobem. Po „revolučním“ počínání skupiny tu totiž zbylo cosi nepěkného.
V šedesátých letech se v Pandžábu objevily vysoce výnosné odrůdy pšenice, vyšlechtěné pozdějším nositelem Nobelovy ceny za mír Normanem Borlaugem. National Geographic v reportáži o hrozícím světovém hladomoru uvádí, že díky tomuto muži rolníci v Pandžábu během patnácti let ztrojnásobili produkci obilovin. Recept byl jednoduchý – vysoce výnosná odrůda pšenice, dostatečná vláha a ochrana před plevelem a škůdci. Výsledkem byly mimořádné investice do hlubokých studní a obrovská množství umělých hnojiv a pesticidů, jimiž se monokultury obilí nově ošetřovaly. Nové zemědělské postupy a plodiny se rychle rozšířily po celé Asii a nyní v příhodných podmínkách zemědělci běžně dosahují dvou sklizní ročně. Dnes už však můžeme dohlédnout důsledky.
Rakovinový expres Růst zemědělské produkce dosáhl svého vrcholu a nyní je na sestupné dráze. Příčinou je jednak vyčerpání potenciálu nových odrůd, ale také dramatický pokles hladin spodních vod vlivem čerpání z hloubkových vrtů. Desetiletí drancování půdy monokulturními lány a chemií proměnilo miliony hektarů v blátivou zasolenou mrtvou plochu. Chyběl totiž podrobnější geologický průzkum. Nikdo nespočítal, kolik spodní vody je schopna země dlouhodobě zadržovat, a kolik se tím pádem smí čerpat. Nikdo neřešil složení hnojiv vzhledem k charakteru půdy, na níž se masivně používala. Monokultury zemi zcela vyčerpaly, navíc se za jednu generaci ztratily téměř tři stovky originálních potravin, které se v regionu pěstovaly. Použité pesticidy prý nejsou lidskému zdraví nebezpečné, tvrdí vědci. National Geographic uvádí, že se nyní vyskytují v krvi pandžábských rolníků, ve vodě, kterou pijí, v potravinách, které pěstují, a dokonce v mateřském mléku tamních žen. Vlak z Bathinderu v Pandžábu do sousedního Bikaneru v Radžastánu získal přezdívku Rakovinový expres. Důvodem jsou tisíce onkologických pacientů, kteří jezdí do bikanerské charitativní nemocnice na léčbu nádorových onemocnění. V Pandžábu také dramaticky vzrostly porody deformovaných dětí. Z vědeckého hlediska však prý Rakovinový expres nemá s používáním umělých hnojiv a pesticidů žádnou souvislost. Stejný pokus na lidech, tedy osivo, hnojivo & pesticidy, se nyní chystá pro Afriku. Pilotní projekt už běží v Malawi. Jeho výsledky si všichni pochvalují.
Nadějné GMO Pandžáb přitom není nijak výjimečný, jde pouze o místo, kde Zelená revoluce v šedesátých letech začala. Pokles výkonnosti světového zemědělství je obecný jev. Z grafů, popisujících velikost sklizně od roku 2005, je jasně vidět, že růst objemu produkce obilovin se pozvolna zastavuje. S tímto problémem se potýkají Čína, Indie, Indonésie, Thajsko, Brazílie, USA a další významní exportéři. Řešení jsou v nedohlednu. Potenciál leží v Číně, která obhospodařuje zemědělsky pouze sedm procent své půdy. Ještě na přelomu tisíciletí byla země potravinově téměř soběstačná, avšak růst životní úrovně a s ním spojený růst konzumace vepřového masa ji odkázal k závislosti na importu sójových bobů z Brazílie. Ta pro jejich pěstování vypaluje každoročně tisíce hektarů deštného pralesa. Určitým řešením na krátkou dobu mohou být geneticky modifikované plodiny. „Vzhledem k tlaku rostoucí populace a klesajícímu růstu výnosů potřebujeme nutně další Zelenou revoluci. GMO ji může nastartovat,“ říká David King, britská vědecká celebrita a ředitel jednoho z ústavů v Oxfordu. Problém je však v tom, že GMO doposud nebyly zaměřeny na výnosy. Současné upravené plodiny mohou nabídnout například vyšší odolnost proti suchu, některým škůdcům a podobně. Výnosy se takto dají zvýšit zhruba o deset procent, avšak jen jednorázově. Navíc jsou tu byrokratické překážky. Evropská unie neschválila dovoz jediné nové geneticky modifikované potraviny na evropský trh již deset let, protože některé členské země to systematicky blokují. Jediné, co se tu dá legálně pěstovat, je Bt kukuřice, odolná proti škůdci zavíječi. S tím souvisí i prakticky nulové know-how na evropských univerzitách. Současně s tím, jak z Evropy odešly firmy vyvíjející GMO, zanikl tu i veškerý primární výzkum. Evropská komise, která může v případě nedohody rozhodnout sama, nedávno uvedla, že GMO může zmírnit nynější krizi. Zdůraznila však, že je nutné zachovat nad novými plodinami přísný vědecký dohled. Jinými slovy, americkým a japonským vědcům a ekonomikám jsme s úklonou poskytli deset let náskoku v biotechnologiích. Zítra je od nich budeme nakupovat, protože dohnat tenhle rozjetý vlak už nepůjde. Faktem je, že kromě GMO se žádné převratné řešení potravinové krize nerýsuje. Navíc namísto účinné pomoci bohatý Západ rozvojovým zemím často vědomě a úmyslně škodí.
Politika tlačí na ekonomiku
Pokusy v Pandžábu, jakkoli byly odstartované dobrými úmysly, totiž zdaleka nevypovídají vše o vztahu naší euroatlantické civilizace k rozvojovým zemím. „Kritikové globalizace obviňují západní země z pokrytectví a mají pravdu. Západní země donutily chudé státy odstranit obchodní překážky, ale vlastní bariéry si ponechaly. Znemožnily tak chudým zemím vyvážet zemědělské produkty, čímž je připravily o zoufale potřebný příjem z exportu,“ prohlásil už v roce 2003 držitel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz. Zemědělství je privilegovaným odvětvím, čísla hovoří jasně. Z pětapadesáti miliard eur, které tvoří roční rozpočet Evropské unie, putuje do kapes zemědělců plných 42 procent. Následuje kontrolní otázka: Kolik procent zaměstnanosti tvoří v EU zemědělství? Šokující odpověď zní: Necelých pět procent. Jinými slovy, téměř polovinu unijního rozpočtu spolkne patnáct milionů zemědělců. Zbylých čtyři sta osmdesát milionů obyvatel EU se podělí o zbytek. V důsledku to škodí samozřejmě všem. Kvůli nelogickým regulacím a kvótám kupujeme některé dotované produkty dráž, typicky cukr. Unijní podpora zdejšího neefektivního zemědělství přímo zabíjí lidi v chudých afrických státech, v nichž by pěstování té či oné plodiny bylo ekonomicky mnohem výhodnější. „Kvůli dotacím, kombinovaným s celními bariérami, jsou ale tamější produkty nekonkurenceschopné. To, čemu se říká eufemisticky ,rozvojová pomoc‘, ani zdaleka nepokryje škody, které kombinace cel a dotací způsobují,“ říká Hans Rosling, profesor Karolinska Institutet ve Švédsku, jedné z největších univerzit se zaměřením na medicínu na světě. Přitom i průměrně inteligentní člověk dokáže poměrně jednoduchým myšlenkovým pokusem odvodit, že na celních bariérách prodělávají obě strany.
„Ať už jsou peníze vybrané z dovozních cel investovány jakkoliv, cla mají vždy negativní ekonomické dopady. A to nejen v zemi, která je zavádí, ale také v zemi, z níž se zmíněné zboží dováží. Podobné to je i s dovozními kvótami. Jejich zavedením se pouze snižuje mezinárodní obchodní výměna, zvyšují se ceny produkovaného zboží a snižuje se celkový čistý efekt z mezinárodního obchodu,“ potvrzuje ekonom Josef Zemánek.
Zatím se vše má tak, že 32 nejchudších zemí světa leží v Africe. Za jejich chudobu neseme prostřednictvím totálního ochromení zahraničního obchodu se zemědělskými produkty plnou zodpovědnost.
BOX
Thomas Robert Malthus
Reverend Thomas Robert Malthus (1766–1834) byl anglický ekonom a anglikánský pastor, který se nejvíce proslavil svou teorií o růstu populace. Lze jej počítat mezi představitele klasické politické ekonomie. Pohledem marxistické ekonomie byl jedním ze zakladatelů „buržoazní vulgární politické ekonomie“. V roce 1805 byl jmenován profesorem dějin a politické ekonomie na koleji Východoindické společnosti v Haileybury.
V roce 1798 vydal anonymně spis Esej o principu populace. O pět let později vyšlo rozsáhlejší druhé vydání, které podávalo vysvětlení jeho populační teorie. Přednesl tezi, že příčinou bídy jsou lidské pudy, konkrétně potravní a rozmnožovací. Lidstvo nemá neomezené možnosti, ale naopak je spoutáno populačním zákonem. Podmínky obživy rostou lineárně, zatímco populace roste geometricky. Působení tohoto jevu dle Malthuse znemožňuje podstatné zdokonalení společnosti. K absolutnímu přelidnění a hromadné smrti hladem nedochází jen kvůli překážkám zvyšujícím úmrtnost nebo snižujícím porodnost, jako jsou nemoci, války a ostatní pohromy (Malthusiánské korekce), jež ekonom považuje za v zásadě pozitivní.
