Čím úspěšnější muž, tím excentričtější zábava? Ani zdaleka. Kratochvílí pro úspěšné podnikatele je celá řada a není pravidlem, že nutně musí jít o extrémně drahé činnosti. Faktem však je, že právě úspěšní lidé však mají možnost volby: nemusejí o vlastní dostihové stáji, nebo třeba dokonce o soukromém letadle jen snít. Prostě si jej koupí. A zaběhat do lesa si vyrazí až potom.
Ve vzduchu
Když už jsme to téma nakousli, létání je mezi manažery velmi oblíbená činnost. Poslední dobou je v kurzu plachtění, kde není potřeba tolik letových hodin jako třeba u klasické cessny, a výcvik se dá zvládnout velmi rychle. Vlastní kvalitní větroň je při počtu odlétaných hodin u amatéra možná až velký luxus, většinou se lidé o stroj s cenou kolem 2,5 milionu korun dělí v klubu nebo partě kamarádů. Kdo dostane chuť na motorové létání, ten si musí připravit téměř čtyřikrát tolik (za prověřenou Cessnu 172) a časově náročnější je i studium. Dvoumotorové vrtulové beechcrafty už jsou zajímavější (plánujete-li s nimi častěji létat do zahraničí; na schůzky nebo dovolenou), cena ale rychle stoupá – za nový se platí přes sto milionů.
Kdo nemůže nebo si netroufne za knipl letadla a přitom má touhu pilotovat, může zvolit vysokorychlostní drony. V tomto stále populárnějším odvětví se dokonce i soutěží. Závodníci mají na hlavě speciální brýle, ve kterých sledují přenos z kamery umístěné na přední části dronu. Kličkují mezi překážkami s jednoduchým cílem, být v cíli rychleji než soupeř. Rychlost závodních kvadrokoptér dosahuje až 160 kilometrů v hodině, z nuly na sto se závodní dron dostane za méně než sekundu. Kromě bezpečí na zemi má tato zábava i další výhodu, na rozdíl od milionových investic do letounů postačí pár desítek tisíc.
Ve vodě
Podobnou finanční náročnost jako létání letadlem má další oblíbená „hračka“ úspěšných mužů: loď, nebo rovnou námořní jachta. Otřepaný vtip popisuje dva nejšťastnější dny v životě majitele lodě jako ten, kdy ji koupil, a ten, kdy ji prodal… A něco na tom popravdě je. Lidé si často neuvědomují, že koupí lodě to teprve začíná. Pokud jde o trochu nákladnější jachtu, oblíbené dvacetimetrové sunseekery začínají na minimálně čtyřiceti milionech, deset let starý kus lze pořídit za zhruba polovinu.
K investici do lodi si navíc připočítejte náklady na palivo, posádku, kotviště a pravidelnou údržbu, které jdou za sezonu do statisíců až milionů korun. Když na to ale máte, jde o jedny z nejhezčích dovolených na světě. A kdo říká, že si v Portofinu nemůžete zařídit třeba zimní kancelář?
Na silnici
Ale zpátky na suchou, vyasfaltovanou zem. Většina podnikatelů, top manažerů a dalších úspěšných mužů se zajímá i o svět rychlých kol. Začíná to luxusní limuzínou, která ale začne po čase nudit. Další auto do garáže je tedy něco sportovního, třeba Lexus LC 500 s cenou lehce přes tři miliony. A za zvuku atmosférického osmiválce je chvíli klid. Pak vás ale někdo šikovný sveze na závodním okruhu nebo na rallyové trati, a je zase „potřeba“ posunout se dál.
Nemusíte si závoďák s ochranným rámem v ceně supersportovního auta hned kupovat: docela příjemným vstupem do světa závodů jsou takzvané cupové seriály (u nás je nejznámější Octavia Cup), kde je ještě relativně levná technika, vozy nejsou záludné a prodloužený víkend s tréninky, péčí mechaniků a dvěma ostrými závody vyjde na zhruba dvě stě tisíc korun. Závody cenných veteránů jsou potom už řádově někde jinde, levnější je „jen“ sbírat je, což je v posledních deseti letech bráno jako velmi zajímavá investice.
Na greenu
Od motorsportu se však podívejme k normálním sportům, u kterých se často úspěšní lidé odreagovávají. Dříve oblíbené sázení na dostihy, samozřejmě ideálně na své koně, zažívalo v minulých letech postupný ústup ze slávy – koně majitelé většinou drželi i nadále, sami však přešli na krátce střižené trávníky golfových hřišť. Těch u nás za velmi krátkou dobu vyrostlo velmi mnoho, a jak se nyní ukazuje, šanci na slušné žití nemají po poklesu prvotního zájmu zdaleka všechny.
Uzavírání dohod a hlavně čilý networking lze dělat i na českých greenech, ti nejúspěšnější manažeři si však často zaplatili trenéra jako průvodce a vyrazili na prodloužený víkend na některé z portugalských hřišť. Jsou krásná, nepřelidněná a letadlem tam jste za pár hodin. Na golf se hojně přecházelo z dalšího oblíbeného sportu byznysmenů, z tenisu, a zdá se, že jeho obliba zase po letech vzrůstá.
V sedle
V našich končinách méně vídané, zato téměř stoprocentně „pro smetánku“ je koňské polo, ke kterému také utekla část již zmiňovaných koňáků. Kromě nákladů na ustájení, dopravu či tréninky je zde ještě jeden zajímavý náklad – týmy amatérů mívají ve svém středu zahraničního profesionála, který tým výkonnostně táhne a mimo turnaje se stará o koně.
Co se týče financí, jste na zhruba půl milionu korun za sezonu, a to se musíte držet hodně zpátky. Horní hranice prakticky neexistuje.
Na tribuně
Ti opravdu nejbohatší si však sportovní klub rovnou pořídí po vzoru Romana Abramoviče a jeho Chelsea nebo exšéfa Microsoftu Steve Ballmera a jeho týmu NBA Los Angeles Clippers. Celkem je takových miliardářských velkoklubů v předních světových ligách (hlavně fotbal, basketbal, kriket nebo i formule 1) zhruba stovka.
U nás je nejvíc zapáleným sportovcem Daniel Křetínský a jeho v posledních letech trápící se fotbalová Sparta, číslo jedna ve zdejších vodách Petr Kellner zatím velkoklub oficiálně nevlastní – byť měl mít před lety vážný zájem o zmíněnou Chelsea.
U moře, či ve vlaku
Klasické dovolené u moře už nemají lesk, úspěšní lidé žádají nové zajímavé destinace. Mezi oblíbenými se samozřejmě drží i ty známější, jako jsou třeba Bermudy, když už se ale milionáři jedou koupat, dávají přednost soukromým ostrovům, jako je třeba Musha Cay patřící Davidu Copperfieldovi nebo Laucala na Fiji, patřící rakouskému velkopodnikateli Dietrichu Mateschitzovi. Hitem jsou extrémní výlety, jako jsou prohlídka Černobylu či pokoření severního pólu ruským atomovým ledoborcem. Zde se cena za čtrnáctidenní dobrodružství pohybuje kolem 750 tisíc korun.
Renesanci zažívají i klidnější dovolené, jako například cesta krásným, zrenovovaným Orient expresem. Jezdí i přes Prahu, nejdražší lístek z Londýna do Istanbulu vyjde na necelých 500 tisíc korun. Topí se zde stále v kamínkách, příbory jsou stříbrné a jediné, co se změnilo, je absence parní lokomotivy v čele soupravy. Jistý dresscode by však měli dodržet také cestující.
Byznysmeni jsou většinou lidé cílevědomí a se silnou vůlí, kterou touží otestovat.
Týden, dva nebo tři v naprosté pustině (samozřejmě po předchozím intenzivním výcviku od armádních specialistů na přežití v přírodě) jim dovolí sáhnout si na samé dno a možná si i uspořádat myšlenky zcela jinak než při obyčejných aktivitách.
Investice
Kdo se nerad hýbá, často spojí příjemné s užitečným a začne investovat.
Už byla řeč o veteránech, přičemž cena některých za posledních několik let vzrostla o desítky, ba dokonce stovky procent. Oblíbené jsou mimo obrazů či starožitností také hodinky, konkrétně vyšší specifikace mechanických chronometrů od věhlasných výrobců jsou velebeny jako velmi dobrý způsob uložení peněz, protože jejich hodnota v podstatě neklesá.
A podobné to je i u hodinek o třídu vyšších, tedy u luxusních značek s pořizovací cenou v řádech milionů korun, případně zde jsou malosériové kusy či solitéry od nezávislých švýcarských mistrů jemné práce. To je pak opravdu uklidňující koníček!
Pravidlo čtyř procent
Každý úspěšný muž se dříve, či později dostane do fáze, kdy chce zvolnit a jen si užívat pestrosti života. Kolik peněz potřebuje byznysmen, který skončil aktivní manažerskou kariéru, pokud si chce zachovat životní standard? Na to neexistuje jednoduchá odpověď, už jen proto, že je podstatné kolika let se dotyčný dožije a jak hodně má zainvestováno do aktiv. Jisté je, že potřebný objem prostředků je mnohem větší, než jsou si lidé ochotni připustit.
„Stačí si porovnat, kolik peněz člověk utrácí v pracovním týdnu a kolik o víkendu.
Dříve se mělo za to, že rentiérovi stačí 70 až 80 procent současného příjmu, aby byl spokojen. Podle některých novějších studií však předčasný dobrovolný důchodce potřebuje až 130 procent současného příjmu, tedy pokud pro něj není ideál krmit v parku holuby,“ říká Daniel Drahotský z J&T Banky. Podle Richarda Siudy z Penzijní společnosti Conseq je poměrně dobrým návodem pravidlo čtyř procent. To představil finanční expert William Bengen již v roce 1994 a zní zhruba takto: je potřeba mít naspořeno tolik, abych si mohl vybírat ročně čtyři procenta původní naspořené částky s průběžným navyšováním o inflaci. „Pokud chci například měsíčně rentu 50 tisíc korun, potřebuji mít při odchodu do důchodu patnáct milionů korun,“ počítá Suida. Lidé by při plánování života po kariéře také neměli primárně myslet na nakumulování jednorázové sumy, základem je pravidelný zdroj příjmu, nejlépe více dostatečně pasivních zdrojů na sobě nezávislých.
„Pokud dnes dokážete šetřit 50 procent svého aktivního příjmu a tyto peníze budete investovat s průměrným výnosem čtyři až pět procent, můžete odejít do důchodu za zhruba sedm až deset let,“ uzavírá investor Vít Endler. BOR
O autorovi| Aleš Jungmann, jungmann@mf.cz
