Kdo točí klikou

Jsou práce, jež se nehodí pro nejvyšší vedení stran, ale tu a tam musejí být vykonány

Z předminulého čtvrtka na pátek na oslavě po autogramiádě Jiřího Paroubka zastřelil jeho dlouholetý známý, kontroverzní podnikatel Bohumír Ďuričko, jiného kontroverzního podnikatele, totiž syna Václava z rodiny Kočkových, náležejících k Paroubkovým přátelům. I když patrně šlo o zkratové jednání pod vlivem alkoholu a Jiří Paroubek ani nebyl „střílečce“ přítomen, v Otázkách Václava Moravce připustil, že přemýšlel i o rezignaci, „protože to je věc, kde to člověka musí napadnout okamžitě, do jaké míry jsem věci mohl ovlivnit, nebo nemohl“. To asi opravdu nemohl. A navíc v těchto volbách nekandidoval, a proto se rozhodl neodstoupit. „Nicméně není možné popřít, že se to stalo na jeho akci, na křtění jeho knížky. A pozor si politici určitě dávat mají na to, s kým se přátelí,“ reagoval na situaci prezident Václav Klaus. Ví, o čem hovoří. Když před patnácti lety rozpoutal velkou privatizaci, ocital se jako mimořádně vlivný politik - ministr financí a pak předseda vlády - i v blízkosti lidí, k nímž bylo později lépe se nehlásit. Tak či onak Duričkem zastřelená „osoba Kočka“, na jaře 2006 zahrnutá do „Kubicovy zprávy“ o prorůstání sféry politiky s mafiánskými strukturami, potvrzuje podezření, že zdejší politici se bez zábran obklopují křiklavě podezřelými ansámbly podivných přátel a známých.
Přesto apel předsedy zelených a vicepremiéra Martina Bursíka, aby lidé, kteří jsou považování za „šedou zónu“, politiku opustili, zůstane asi oslyšen. „Lidé, jako je Tvrdík, by měli z politiky odejít. Totéž si myslím o panu Dalíkovi,“ pravil ve zmíněné televizní debatě Bursík. Rád by nastavil hranici, „co je slušné ve vztahu politiků ke svému okolí“. Dle něho se v „šedé zóně“ pohybuje mnoho chytráků, kteří se veřejně chlubí tím, že „umí Topolánka i Paroubka“ a prý dokonce „i Bursíka“. Kolegové z otrkanějších stran museli být nadšeni, když je v televizi vybídl „vyčistit si adresáře svých kontaktů“. V praxi by to totiž předpokládalo, že se politici a politické strany bez služeb lidí z „šedé zóny“ obejdou. To zatím možná funguje u zelených, kteří si za dva roky ve vládě k moci přičichli, ale dosud si na ni nevytvořili chorobný návyk. S největší pravděpodobností si jej časem také vytvoří, setrvají-li však ve vládě dostatečně dlouho. Pak si osvojí i zásadu, že dobyté pozice je třeba nejen udržet, ale i stále rozšiřovat. Ve všech dalších volbách bude proto muset být Strana zelených co nejúspěšnější, k čemuž bude potřebovat víc prostředků, než kolik jí poplyne ze státního příspěvku. A nejpozději v tu chvíli se na jejím prahu objeví „chytráci“, kteří zeleným nabídnou své služby, předpokládajíce, že se jim s možnostmi vládní strany budou náležitě revanšovat. V posledních dvaceti letech by byli první úspěšnou parlamentní a vládní stranou, která by přirozené přilnavosti „chytráků“ zcela unikla.
Jsou totiž jisté práce, jež se nehodí pro nejvyšší vedení žádné strany, ale tu a tam musejí být vykonány. Jasně že si Václav Klaus a další vedoucí představitelé ODS jako svědci před soudem nemohli vzpomenout, jak to bylo s Bacsem, Sinhou, Šrajbrem, s dalšími tajemnými sponzory, se „švýcarským kontem“ a bájnými „igelitkami“ plnými peněz. Pokud se něco z toho vůbec stalo – a nejspíš ano, poněvadž ODS později zavedla přísný systém přijímání sponzorských darů –, zařídila to především „šedá zóna“ kolem stranické špičky. Posuňme se však k dnešku! Rozhodně to nebyl Mirek Topolánek a nejspíš ani jeho místopředsedové, kteří vyjednali přechod poslanců Miloše Melčáka a Michala Pohanky z ČSSD do vládního tábora a letos v únoru při prezidentské volbě posun poslanců ČSSD Petra Wolfa a Evžena Snítilého týmž směrem. Možná to byl Topolánkův mladý přítel Marek Dalík a možná někdo jiný ze „šedé zóny“, kdo jeho vládu vlastně instalovali a drží ji v sedle. Vzpoura svědomí čtyř bývalých „socanů“ za tím asi nebude! To spíš něco onačejšího, což ale opět musel „někdo“ předjednat. A ten „někdo“, má-li vláda dožít, se také musí starat o plynulé plnění závazků, jež z tohoto „obchodu“ vyplývají. To je přece práce pro specialistu, a nikoli pro předsedu strany či vlády!
Sečteno a podtrženo, jsme-li na tom tak, že vláda, některé politické strany a potažmo náš politický systém fungují nikoli díky demokratickým mechanismům, volbám, činnosti parlamentu a podobně, ale protože kdosi kdesi v pozadí pootočí pomyslnou klikou a státní stroj se o kousek pohne, pak se „šedých zón“ nezbavíme. V takovém případě se však budeme muset obejít bez vymezení toho, „co je slušné ve vztahu politiků ke svému okolí“ a jiných hranic, jež ostatně mají význam a smysl jen ve společnosti demokratické, kulturní a mravné. Stále jí ještě můžeme být, pokud se politické strany od pouhé mocenské údržby státu vrátí k hledání hlubšího smyslu, bazálních hodnot a cílů vlastní politiky.