Miliardy z EU jsme měli utopit v asfaltu a betonu. To nám na rozdíl od malých projektů jde
Když pár dnů před Vánocemi v roce 2005 tehdejší premiér Jiří Paroubek opakoval po summitu EU jako mantru, že dostaneme z Bruselu osmdesát miliard korun ročně „v čistých, čistých penězích“, vypadal jako prospektor, který narazil na tučnou zlatou žílu. Po téměř osmi letech máme jasno - peníze to čisté byly, ale moc z nich už neuvidíme. Tabulka, kterou minulý týden vydalo ministerstvo pro místní rozvoj, vypadá hodně smutně. Pokud se dotace do konce roku nepřesunou do jiných položek, hrozí zhruba patnácti miliardám korun „automatické zrušení závazku“.
Tak zní eufemismus pro vrácení nevyužitých peněz do bruselského eráru. A napřesrok bude ještě hůře, protože Evropský parlament minulý týden českou žádost o odklad exemplárně zařízl.
Taková zpráva je sice varovná, nikoho ale ze židle nenadzvedne. Není se čemu divit.
Na čerpání evropských peněz jsme si vymysleli 26 penězovodů, takzvaných operačních programů. A pokud odhlédneme od těch příhraničních, kde se točí malé finance, bez potíží nefunguje ani jeden z nich. OP Doprava sice papírově čerpá podle limitů, i jeho úředníci ale byli popotahováni za předražené dálnice a megalomanské projekty typu zvedacího mostu v Kolíně. To na Severozápadě by si mohli z názvu škrtnout sever a připsat tam divoký. Tamější regionální úřad, kudy kdysi přitékaly evropské peníze severočeským papalášům, v březnu 2011 zavřel krám a jeho šéf byl odsouzen za úplatkářství. Stojí také Praha, střední Čechy nebo program Podnikání a inovace spadající pod ministerstvo průmyslu, který se na svém webu honosí dvojsmyslným heslem: „Získat peníze z EU nebylo nikdy snazší.“
Výčet toho, co se nepovedlo, je variantou na hru se dvěma policisty. Místo sladkých řečí, na co všechno hodný Brusel přispěje, jsme si zvykli na soupisku dotací, kterou budeme muset tomu zlému vracet. Jednou za špatný počítačový systém, pak za dálnice, nakonec za pomalost. A místo Paroubkova vychloubání, kolik mu přihodil Tony Blair pro matičku stověžatou, tu máme závod o to, kam neutracené miliardy narychlo odklonit, aby ještě vůbec šly použít a naši politici nemuseli peníze s díky vracet. Více než my bude pravděpodobně do Bruselu refundovat již jen Rumunsko a Maďarsko.
Nic proti nim, země jsou to hezké. Pro Česko, které se chtělo vždy vecpat mezi evropské premianty (alespoň ty na východě), to ale není dobrá společnost.
Potíž je v tom, že jsme se příliš snažili vecpat se do představ reklamních agentur, které jménem a penězi Bruselu propagují evropské fondy jako ty krásné projekty na lesklém křídovém papíře, kde na nás vyjukne tu spokojený rybář, tu šťastná rodinka na ekofarmě.
Ve skutečnosti to chtělo něco fádnějšího, šedivějšího. Vzhledem ke svým potřebám a nezkušenosti bychom tehdy před osmi lety v Bruselu udělali nejlépe, kdybychom operační program chtěli jediný. Mohl se jmenovat třeba OP Beton. Z něj by se cementem vylilo, co třeba - od betonových pražců přes dálnice až po protipovodňové hráze a nové školky. Ano, bylo by to proti všem těm hezkým řečem o pestrosti a různorodosti unijní rodiny, ale nakonec v zájmu občanů. „Malý český člověk“ by si přišel na své. Stejně tak jako skomírající stavební průmysl. Alespoň bychom dnes již jezdili po slušných (i když jistě nadále předražených) silnicích, vlaky na Plzeň nebo na Brno by se nekodrcaly, pár vesnic by si oddechlo před velkou vodou a Česko se nemuselo honosit 60 tisíci dětmi nepřijatými do mateřských školek.
Že by se pak na ty malé, prospěšné projekty nedostalo? Dost možná. Jenže mít balík peněz, z něhož se evropskou almužnou obdarovávají malé firmy, řemeslníci a občanská sdružení, patří do pohádky o krásné, bohaté a fungující zemi jménem Evropská unie. Realita je nedostižná. V Česku jsme se spíš starali o to, jak jako chudí a potřební vypadat.
Až ke konci roku 2015 doputují poslední peníze z Bruselu v rámci přídělu na léta 2007 až 2013, zůstane spokojených příjemců, kteří evropské dotace bez bočních cestiček a zbytečného papírování použili na dobrou věc, žalostně málo. „Pánové, kdo z vás to měl?“ chtělo by se zvolat s Jiřím Paroubkem.
O autorovi| Blahoslav Hruška * hruskab@mf.cz
