Gastrodivnosti
A recenze nemá být hanopis. Nestává se často, aby kritik povolil natolik uzdu svým emocím jako Eugen Štumpf, když v recenzi (Lidové noviny, 31. prosince 2004) „cupoval“ Labužníkův lexikon Vladimíra Poštulky.
Málokdy se pouštím do polemiky, zlostný tón textu mne ale „vzal“, až jsem získal pocit, že gastropodivný není lexikon, ale jeho kritik.
Lexikon, pravda, není bez chyb - jako každá podobná publikace, která nemá ambice být přísně vědeckým dílem. Na obranu autora však budiž řečeno: při zoufale nedostatečné informovanosti většiny konzumentů svůj účel splňuje. A sice - nabídnout čtenáři průvodce po změti názvů, jež se objevují na jídelníčcích v podnicích haute cuisine.
Co Štumpf vlastně kritizuje. Tak třeba uvádění pojmů v původním jazyce. Já to za zápor nepovažuji, naopak. Právě původní názvy jsou většinou uváděny v jídelních lístcích. A vůbec ne jen ve francouzštině, která stále zůstává oficiálním jazykem gastronomie.
Podíváme-li se na některá hesla, která tolik pohoršila kritika, zjistíme, že jsou uváděna přesně v duchu, který Poštulka avizuje v předmluvě: „Nejde však o striktně odborný slovník a čtenáři mi jistě prominou, že leckde nedodržuji přísná slovníková pravidla“. Jistě, například maso by se ve slovníkovém duchu dalo popsat jako „kosterní svalovina včetně tuku, šlach, vaziva a dalších částí…“. Představíte si ale pod touto definicí vonící pečeni?
Nebo Scarus ghobban. Ku své škodě nepoužil autor lexikonu tentokrát anglický název. Pod ním je živočich daleko známější a ona přezdívka – papouščí ryba - je přímo jeho součástí. Ten název zní Blue-barred Parrotfish. Ploskozubec je zřejmě správný český název, ovšem v gastronomii jsem se s ním nesetkal, patří především do odborných ichtyologických debat. A upřímně, nevím, zda bych si objednal „ploskozubce“. S papouščí rybou problém nemám.
Nebo: autor recenze kritizuje zařazení některých dezertů, při jejichž přípravě se nepoužívá mouka, mezi moučníky. Každý pologramotný autodidakt samozřejmě ví, jak se věci mají. Důvodem je běžné zjednodušení jazyka, v moderní době časté. Stejně se dá interpretovat i zahrnutí nádivky a náplně pod jeden termín, což Štupmf ovšem Poštulkovi také nezapomene.
Takhle by se dalo s Eugenem Štumpfem polemizovat donekonečna. A jistě bychom nalezli omyly i v jeho krátké, zlobné stati. Třeba Cydonia oblonga. Není to kdoule, jak tvrdí Štumpf, nýbrž Kdouloň obecná. Keř (může být i strom), který kdoule plodí. Kdoule, tedy plody kdouloní, se zovou Fructus cydoniae, pro pořádek.
Z více než šesti tisíc hesel, která titul obsahuje, jich oněch deset zmiňovaných recenzentem – a s některými z jeho závěrů se dá polemizovat - reprezentuje nějakého půldruha promile. To je jistě míra přijatelná. A protože nejde o encyklopedii, ale o „lexikon“, jsou mnohé závěry pisatele, zejména chatrně skrývaná zloba, přinejmenším podivné.
Vychází mi z toho všeho – aniž bych tím předjímal Štumpfovy úmysly – jediný překlad. Je ostatně zmíněn v závěrečných Štumpfových slovech: „Na spolehlivý kulinářský slovník, který by poučil i potěšil, si budeme muset počkat.“ Znamená to snad: Počkat do té doby, než se v regálech knihkupectví objeví podobné dílo „made in Eugen Štumpf“?
Jsem přesvědčen, že většina čtenářů bude k Poštulkovu lexikonu milosrdnější. Ani směrem k autorovi lexikonu nemohu ale nezmínit jeden fakt. Jeho kniha není jedinou toho druhu z pera českého autora. Již pár let existuje Encyklopedický slovník gastronomie autora Jiřího Černého, dílo stejně tak poučné i potřebné.
