Sousední Německo má nový politický spor - předseda opozičních křesťanských demokratů Edmund Stoiber obvinil kancléře Schrödera, že zapříčinil únik mozků. Drtivou většinu německých emigrantů totiž tvoří právě velmi vzdělaní a kvalifikovaní lidé. A neodcházejí jen do Spojených států.
Lákavé jsou i země, které Evropané stále rádi označují jako rozvojové - Hongkong, Singapur či dokonce Thajsko. Případ sousedního Německa je varující i pro Českou republiku. Naši studenti jsou dobře jazykově vybaveni a mohou směle vyrazit za prací do ciziny. Mnoho z nich už získalo německé „zelené karty“ a mnozí další uvízli v USA či jinde ve světě, kam jeli původně „jen chvíli studovat“. Rostoucí uplatnění schopných Čechů vypadá jako velký úspěch svědčící o kvalitách našich lidí i zdejší vzdělávací soustavy. Opak je pravdou. Úspěch každého českého absolventa v cizině je debaklem stávajícího způsobu vysokoškolského vzdělávání. Zatímco nadaný vysokoškolák začne v cizině vydělávat mnohonásobky českých platů, daňový poplatník, který jeho vzdělání po léta financoval, neuvidí z jeho grandiózního úspěchu ani korunu. Systém státem financovaného vysokého školství se v plné nahotě ukázal jako přežitek z dob dinosaurů. Jeho náklady nesou všichni, i ti, kdo vysokou školu nikdy nestudovali ani studovat nebudou. Pod skvělými hesly o vzdělání jako veřejném statku se totiž skrývá obrovská lež. Vzdělání je v první řadě soukromou investicí každého jednotlivce. A nutno říci, že často nejlepší životní investicí vůbec, mnohem výnosnější, než jsou nákupy lukrativních pozemků nebo snad akcií s vysokou dividendou. Na ně stát nijak nepřispívá, není proto důvod, aby přispíval na soukromé vzdělání. Pohádky o vzdělané inteligenci, na které profituje celý národ, možná zabíraly v době obrození či první republiky, definitivně je odhalila nastupující globalizace: Mladý a ambiciózní člověk může své vzdělání získat zcela zadarmo v některé polosocialistické zemi, potom utéci jinam, kde jeho znalosti mnohem lépe zaplatí, a na důchod se vrátit domů jako boháč. Dokud bude stát bezhlavě financovat kompletní vzdělání se zdůvodněním, že nejde o soukromý, ale o veřejný statek, budeme platit vysoké daně a utrácet je nejhorším možným způsobem. Jak ukázala německá zkušenost, nakonec nemusíme mít ani peníze, ani ty nejlepší odborníky.
