Na nutné reformy je v době ekonomické konjunktury ideální čas
Česká republika s vysokou pravděpodobností zaznamená tento rok jedno z nejvyšších temp svého ekonomického růstu v porevoluční historii. Navíc se tato dynamika opírá o nepoměrně zdravějších základy, než jak tomu bylo v polovině 90. let, kdy jsme naposledy překročili hranici pěti procent reálného růstu HDP. Důvodů tohoto úspěšného počínání české ekonomiky je více, patří mezi ně nesporně efekty silného přílivu přímých zahraničních investic přibližně od roku 1999, zapojení řady českých firem do nadnárodních technologických a obchodních vazeb. Bezesporu pozitivním faktorem byl a je také vstup naší země do Evropské unie. Myslím, že to platí nejméně ve dvou ohledech. Jednak se zlepšila pozice českých firem a českého zboží na zahraničních trzích, a to nejen na trhu současné unie. Pod tlakem vstupních jednání jsme také byli donuceni častokrát překonat nesourodost české politiky a aplikovat do našeho právního řadu opatření, která ve svém souhrnu přeci jen kultivovala právní prostředí i v oblasti podnikání a obchodu. Se vstupem do NATO a později i do Evropské unie se výrazně zvýšila právní jistota investorů v české ekonomice.
Zadlužování veřejných financí.
Ovšem jsem dalek toho, abych se domníval, že právě v oblasti právního rámce podnikání včetně daňového a sociálního systému není stále co zlepšovat. Například úprava konkurzního práva je více než potřebná a je až neuvěřitelné, jak toto dosti nepolitické téma není česká administrativa a politika schopná uspokojivě vyřešit po mnohaletém volání podnikatelské obce i mezinárodních institucí.
Ještě mnohem závažnější a více zarážející je ale to, že nedokážeme využít ekonomické konjunktury k provedení, respektive alespoň k zahájení nezbytných strukturálních reforem. Dnes snad každý soudný a jen trochu objektivní pozorovatel našeho hospodářského a sociálního prostředí uznává nezbytnost těchto změn. Většina z nich souvisí s nepříznivým demografickým vývojem v minulosti i současnosti. Jeho důsledky budou mít citelný dopad zejména v oblasti financování zdravotnictví a sociální péče, pochopitelně i penzijního systému, ale i v dalších oblastech. Jelikož tato odvětví představují již dnes zdaleka nejvýznamnější část veřejných výdajů (více než 30 procent), je zřejmé, že bude-li pokračovat trend rychlého předstihu růstu jejich výdajů před růstem HDP a zvláště příjmů veřejných financí, budeme také dále svědky trendu zadlužování veřejných financí.
V tomto ohledu jsme již dnes (snad spolu s Maďarskem) nepopiratelnými šampiony v celé Evropské unii. Jelikož dluh je zatím relativně nižší (přibližně 40 procent HDP) a současně zažíváme unikátní období velmi nízkých úrokových sazeb (ty jsou dnes v Česku dokonce nižší než v Eurozóně), problém financování veřejného dluhu jako by byl v očích politických špiček poněkud odsunován do pozadí. Avšak tak jako dnes nastala kombinace pozitivních faktorů (ekonomický růst a nízké úrokové sazby), stejně tak může záhy nastat situace opačná, kombinace pomalejšího růstu nebo i stagnace spolu s rychlým vzestupem ceny peněz na českém trhu. To by však mělo záhy velmi neblahé důsledky. Rychle dojde ke zvýšení nákladů na financování rostoucího veřejného dluhu, a tudíž pravděpodobně k jeho dalšímu zvýšení jen z tohoto titulu. Nemluvě o vytěsňování jiných veřejných výdajů jistě potřebných pro další hospodářský rozvoj, jako jsou například výdaje do infrastruktury či lidského potenciálu.
Nejlepší doba.
Potřeba reforem se však neomezuje jen na oblasti přímo dotčené stárnutím české populace. Tato země nebude úspěšná ve zvyšování životní úrovně všech skupin obyvatelstva, pokud nedokážeme dlouhodobě zvýšit stagnující, respektive spíše klesající míru legální ekonomické aktivity. Proto je nezbytné zjednodušit český daňový a odvodový systém tak, aby neodrazoval od legální ekonomické aktivity a současně byl dostatečně efektivní z hlediska zajištění finančních zdrojů státu. V naší relativně malé zemi si nemůžeme dovolit přebujelou státní administrativu, jejíž činnosti se příliš často překrývají na různých úrovních od obcí přes kraje až po centrum. V žádném případě mi nejde o volání po reformách pro reformy. Mám na mysli řešení konkrétních praktických otázek každodenního života občanů. Souhrnně jde o to, jak nastavit míru solidarity a přerozdělování ve veřejně spravovaných systémech tak, aby toto přerozdělování(ale i jeho praktické provádění) nebránilo pracovní a podnikatelské aktivitě lidí. Aby si Česká republika udržela svoji atraktivnost z pohledu domácích i zahraničních investorů. Je proto na místě se ptát: kdy jindy než dnes,je lepší čas k zahájení reforem, které tak jako tak budeme muset učinit? Určitě přeci nikdo z nás nechce našim dětem a vnukům předat zemi s devastující zátěží excesivního zadlužení, které by na dlouhou dobu podlamovalo možnosti jejího pozitivního rozvoje.
