Budoucnost vodíkového pohonu aut je zatím značně nejistá
Letos v červnu zapojila společnost Honda do velké mediální show i hollywoodské celebrity. Měly napomoci vytvářet systematicky budovaný obraz firmy jako průkopníka v nízkoemisních technologiích pohonu automobilů. Její nejnovější model FCX Clarity využívá místo uhlovodíkových paliv vodík. V jižní Kalifornii můžete mít tento model na leasing za šest set dolarů měsíčně po dobu tří let. Protože jich však do roku 2011 vyrobí dvě stě, asi se dostane jen na celebrity.
Alternativní postupy
Velkou výhodou vodíku je, že při jeho spalování vzniká pouze voda a žádné nežádoucí emise oxidu uhličitého. Vodní pára je sice na Zemi nejdůležitějším skleníkovým plynem, který k celkovému skleníkovému efektu přispívá jednou až dvěma třetinami, vyskytuje se však už v natolik hojném množství, že spalování vodíku i ve velkém měřítku na tom sotva něco změní.
Vodíkem poháněné vozidlo vyvinula nebo vyvíjí prakticky každá významná automobilka. Někteří výrobci využívají vodík rovnou jako palivo (například typ BMW Hydrogen 7) ve spalovacích motorech. Mazdu RX-8 pohání Wankelův motor schopný spalovat jak vodík, tak benzin.
Již zmíněná Honda FCX Clarity funguje trochu jinak. Pohání ji elektromotor napájený palivovým článkem. Do něj se plynule přivádí vodík z nádrže a elektrochemicky se oxiduje kyslíkem ze vzduchu za vzniku elektrického proudu a vody. Jde vlastně o jakési kontrolované, ale mnohem účinnější hoření.
Obdobně postupují i jiné automobilky. Americká společnost General Motors loni na podzim v USA, Německu, Jižní Koreji, Číně a Japonsku zapůjčila k testování sto svých vozidel Chevrolet Equinox SUV se stejným palivovým článkem. Letos v polovině června představila i společnost Nissan svůj model X-trail, který plně naložený s pěti osobami dosáhne rychlosti 150 kilometrů za hodinu. Nádrž bude třeba doplnit až téměř po pěti stech kilometrech. Přihlédneme-li k tomu, že se celý systém palivového článku podařilo výrazně zmenšit, jde zřejmě zatím o nejlepší vůz tohoto typu.
Až vznikne infrastruktura
Největší problém vodíkového pohonu představuje palivová nádrž, která musí být velmi pevná a odolat i poškození při dopravní nehodě. Vodík je v ní pod velkým tlakem. Jde o velmi těkavý plyn, a proto jej i nepatrnou trhlinkou může uniknout velké množství, které během krátké doby vytvoří se vzduchem snadno zápalnou výbušnou směs, nebezpečnější než rozlitý benzin.
Testují se i jiné způsoby, například uvolnění vodíku těsně před spálením z amoniaku nebo vhodného hybridu, popřípadě jeho absorpce či rozpouštění v nejrůznějších materiálech. Žádný z nich však zatím neopustil stěny laboratoří.
Vypadá to, že vodíkový automobil už lze vyrobit. Jeho podstatné rozšíření však může nastat, až vznikne nezbytná infrastruktura - tedy systém pro levnou výrobu, skladování a distribuci vodíku. Tedy, až si jím budeme moci naplnit nádrž u každé čerpací stanice.
Takových zařízení je po světě již několik set a rychle přibývají. Nejčastěji na ně narazíme v Kalifornii.
Zásadní problém
Zásadním problémem je, kde vzít samotný vodík. Chemický průmysl jej sice ročně vyrobí přes 50 milionů tun, 96 procent ze zemního plynu, ropy či uhlí. Pro jízdu vodíkovými automobily kvůli ušetření fosilních zdrojů a zabránění emisím oxidu uhličitého je však třeba použít jinou výrobní technologii. Chemici usilovně pracují i na dalších možnostech výroby vodíku, třeba s pomocí mikroorganismů, rozkladem vody vysokou teplotou anebo slunečním zářením.
Přímo se nabízí nepříliš rozšířená a drahá elektrolýza, při níž rozkládáme vodu na vodík a kyslík působením elektrické energie. Jedinou možnost, jak ji získat, představují v současnosti jaderné elektrárny, protože tepelné rovněž spalují fosilní paliva, a emitují tudíž oxid uhličitý. Na výrobu dostatku vodíku pro pohon všech automobilů v Česku bychom však spotřebovali přibližně výkon naší současné jaderné kapacity.
Není vyloučeno, že větší rozšíření vodíku by dokonce mohlo zeslabit ozonovou vrstvu obdobně jako freony. Při rozsáhlé distribuci by nebylo možné zamezit jeho opakovaným nepatrným únikům do ovzduší. Jakožto nejlehčí prvek by pak stoupal vzhůru a spotřebovával ozon při své oxidaci. Z toho je vidět, že budoucnost vodíkového pohonu je zatím značně nejistá.
