I my cynici ale máme své slabší chvilky. Když jsem v pátek ráno viděl v Německu na BBC dojezd britských parlamentních voleb, upřímně jsem se nadchl – a taky trochu (víc) záviděl Britům. Lídři nejen dvou hlavních britských politických stran, David Cameron za konzervativce a Ed Miliband za labouristy, totiž aspoň vypadali jako dva příčetní lidé, jimž můžete dát z různých důvodů svůj hlas a nebát se usnout.
Nebo jinak: nesledoval jsem v TV smutnou přehlídku starých mladých puberťáků (Bohuslav Sobotka), hysteriků řízených milenkami (Petr Nečas) ani prominentů komunismu (Andrej Babiš), jimž i při nejlepší vůli rozumíte jen to, že je někdo jiný zloděj. I Cameron s Milibandem jsou samozřejmě moderní televizní politici se vším špatným, co to k tomu patří, aspoň vás ale neděsí i pouhý pohled na ně. Podívejte se totiž na Sobotku a hned pochopíte, proč se tahle země stále nemůže mentálně zbavit své horší minulosti.
Volební výhra
Cameron s Milibandem ale mají ve srovnání s českými politiky ještě jednu velkou výhodu: jeden z nich může (aspoň většinou) slavit volební výhru, zatímco si ten druhý užívá porážku, zpravidla okamžitým odstoupením z nejvyšší partajní funkce. Srovnejte to s Českem: od roku 1992 u nás žádná strana nevyhrála volby tak, aby mohla skutečně vládnout, a ne se místo toho jen vzájemně korumpovat s koaličními partnery.
Například ODS s ČSSD ztratily ve volbách v roce 2010 tolik hlasů, že Jiří Paroubek po výhře ČSSD radši rovnou padl. Vládu poté sestavila poražená ODS, jejíž šéf Nečas padl ještě ostudněji za tři roky. Podobný volební model, jen už bez ODS, přinesly i volby v roce 2013: ČSSD de facto znovu vítězně prohrála, když stvrdila svůj sestupný trend, tentokrát ale bez odstoupení Sobotky. Ten místo toho sestavil koalici s Babišem, jenž teď vetuje (a díkybohu!) většinu programu ČSSD.
Místo politických porážek je jednou zastaví až biologie
Dolů se ve stejných volbách propadla a z vlády vypadla i TOP 09. I její vedoucí duo kníže-Kalousek, u nějž si nejsem jist funkčním pořadím, ale zůstalo u kormidla. Kníže s Kalouskem jsou vůbec smutnými příklady nefunkčnosti české politiky: oba procházejí v různých vysokých vládních i partajních funkcích českou politikou už čtvrt století a dokonce mění i politické barvy, jak se ale ukazuje, místo politických porážek je jednou zastaví až biologie.
Zvlášť Kalousek rád říká, že se mnohem líp může živit mimo politiku a že naše peníze vlastně vůbec nepotřebuje. Pak se ale vždycky zase probere… a rád zůstane!
Většinový model
Většinový volební model určitě není všelék, české politice by ale prospěl jako máloco. Už jen tím, že by po čtvrt století zamíchal její obludnou konzervací. Někteří modelu vytýkají, že není fér. To jistě není, stejně jako není fér celý svět. Co je ale víc fér na poměrném systému, kdy nikdo úplně nevyhraje ani neprohraje, takže vlády jen přežívají?
To je komunismus! Možná i z toho důvodu u nás většinový volební systém nikdy nezavedeme: mentálně v nás totiž komunismus pořád přežívá.
Měl bych proto přestat snít. Ostatně když jsem v neděli večer zapnul televizi doma v Praze, bylo vše zase v pořádku: na obrazovce se před ruským prezidentem Vladimirem Putinem o holi šoural český prezident Miloš Zeman, který si předtím znovu neodpustil zamyslet se a jako správný prognostik se moudře zahledět do budoucnosti. Tentokrát tam viděl Rusko jako člena EU… Snad to Zeman myslel tak, že za dvacet let bude celá EU Rusko…
Čtěte další komentáře Petra Holce:
Jak jsme s korupcí zatočili ještě horší korupcí
Já za nic nemůžu, já jsem jen Babiš
