Kdyby vzplálo Alžírsko

Zatím je klid. Tamní nepokoje by však mohly poslat ropu nad 200 dolarů za barel

Teprve když žena Muammara Kaddáfího s dcerou a dvěma syny utekla do Alžírska, všimli si bdělí pozorovatelé, že tahle země existuje. Dřívější nezájem byl velmi zvláštní, protože Alžírsko stálo v průběhu celého konfliktu na straně Kaddáfího. Stalo se vlastně jedinou arabskou zemí, která nestranila rebelům, a navíc je jednou z mála v regionu, jež se zdají být imunní vůči bacilu, kterému se říká arabské jaro.

Podpora libyjského diktátora

Málokdo zaregistroval spěšnou cestu katarského emíra, který v létě přiletěl do Alžíru s jediným vzkazem: Nepomáhejte Kaddáfímu. Ta pomoc všechny, kdo byli proti libyjskému plukovníkovi, výrazně trápila. Vypadala zhruba takto: dejme tomu, že letouny NATO zničily začátkem některého týdne dvacet Kaddáfího tanků. Na konci týdne však plukovníkův režim neměl minus dvacet tanků. Měl jich stejně jako dřív. Z jednoduchého důvodu: Libye měla zastaralé sovětské tanky, Alžírsko taky. A co NATO zničilo, to Alžířané nahradili pěkně kus za kus. Stačilo v noci přejet poušť a pozornost předat.
Podpory bylo mnohem víc. Alžířané se Libye vehementně zastávali i na mezinárodním fóru, odmítali bombardování NATO i příslušnou rezoluci OSN. Odsuzovali rebely a jako jediní ze severní Afriky se zdráhali je uznat. Když vítězní povstalci označili přijetí části Kaddáfího rodiny Alžírskem za „akt agrese“, bylo to sice hodně přehnané, nicméně berme to jako následek kumulace emocí. Není divu, když zde bylo například obvinění, že Alžírsko posílá do Libye žoldáky, aby pomáhali Kaddáfímu. A alžírská média navíc celou dobu války přinášela informace, že z Libye proudí přes hranice tajné zásilky zbraní pro alžírské islamisty.
Rebelové museli být překvapeni. Celá Arábie se nakonec postavila na jejich stranu, jen Alžírsko se poněkud překvapivě zachovalo opačně.

Historické souvislosti

Proč nešel Alžír s proudem? Staří přátelé si pomáhají v nouzi? Kdepak.
Mezi Tripolisem a Alžírskem nikdy nebylo moc lásky. Kaddáfího mocenské výlety do politiky států v africkém Sahelu vždy Alžířany iritovaly. Sami tuhle část Afriky považovali za svou sféru vlivu. Ale Kaddáfí do té svojí zahrnul celou Afriku.
Důvod, proč Alžírsko fandilo Kaddáfímu, jakkoli vědělo, že jeho politika byla vždy ztřeštěná a nebezpečná, je třeba hledat v historii. Ta téhle zemi – mimochodem desáté největší na světě – dala lekci, že není dobré přijímat rozhodnutí udělaná v cizině. Ve chvíli, kdy Francie, která okupovala Alžírsko dlouhých 132 let, začala spolu s dalšími zeměmi NATO bombardovat Libyi, oživily se vzpomínky na roky 1954 až 1962, kdy Alžířané bojovali za vlastní nezávislost proti Francouzům. Nebyla to žádná selanka: uvádí se, že zahynulo na milion lidí. Tahle bolestná zkušenost se zapsala do alžírského podvědomí. Alžír se kvůli ní považuje za vůdce zemí, které vznikly z kolonií. Ty si to sice už dávno nepamatují, zato Alžířané to mají stále v genech.
Teď chtějí ukázat, že nebudou tančit na západní melodie. Navíc je s libyjským vůdcem přece jen něco spojovalo. Alžírsko vedlo nekonečnou a krvavou bitvu s vlastními islamisty, Kaddáfí taky, byť nikdy nebylo jisté, nakolik její význam přeháněl, aby měl po ruce výmluvu pro brutální zásahy proti veškeré opozici. Ale v každém případě obě země docela úzce spolupracovaly.
Další důvod je velmi aktuální. Vládci v Alžíru si dobře spočítali, že se u Tripolisu bojuje taky za ně. Alžírsko se rozhodně cítí pod tlakem. Celá 90. léta prožívalo vlastní krvavou občanskou válku a teď se bojí, že arabské jaro přinese další destabilizaci.

Šikovné uplácení

Na začátku roku, když se lidé začali rojit v ulicích Tunisu a Káhiry, objevili se demonstranti také v Alžíru a dalších městech. Několik lidí bylo zabito, osm stovek zraněno. Pak se ale vládě podařilo hrozící požár uhasit. Ví, proč to dělá.
Ačkoli se to příliš neví, Alžírsko bylo první arabskou zemí, která se pokusila nastolit opravdovou demokracii. Skončilo to katastrofou. Tehdy mělo vládu jedné strany a velké sympatie k Moskvě. Když se sovětský blok začal hroutit, vydalo se na cestu reforem, které měly vyvrcholit v prosinci 1991 svobodnými a demokratickými volbami. Jenže první kolo vyhráli islamisté. Vláda podporovaná armádou volby anulovala. Výsledkem byla občanská válka, která trvala zhruba deset let a přinesla asi 150 tisíc mrtvých plus spoustu terorismu.
A tak není divu, že se nynější vláda, která se pořád opírá o armádu, snaží konfliktu za každou cenu vyhnout. Protože hněv Alžířanů na počátku roku nebyl politického, ale ekonomického rázu – platy byly nízké, ceny vysoké, čtvrtina mladých lidí do čtyřiadvaceti let byla bez práce a k tomu panoval těžký nedostatek bytů – režim si začal klid ulice kupovat. Nejdřív vybubnoval, že plat lidí zaměstnaných státem se zvýší o 34 procent. Pak přišla ještě lepší zpráva: veřejný sektor dostane další peníze na platy, a navíc budou ještě více dotovány ceny základních potravin. Praskne na to celá čtvrtina státního rozpočtu. Vláda rovněž urychleně zavedla programy pro mladé lidi, kteří si mohou půjčovat peníze za nízký úrok, aby mohli otevřít vlastní firmy nebo si pořídit bydlení.
Vláda kromě toho zrušila po devatenácti letech zákony zakazující demonstrace a omezující vznik politických uskupení. Propouští až čtyři tisíce islamistů, které držela za katrem často od roku 1992. Zahájila ambiciózní reformní agendu, která má přinést novou ústavu, volební zákony, uzákonit svobodu tisku, omezit korupci a rozbít byrokratické bariéry. Taky se má rozproudit národní dialog o reformách. A policie dostala instrukce být hodná a nevidět, že pouliční prodavači nemají povolení a řidiči jezdí bez patřičných dokumentů.

Hororové scénáře

Alžírsko těží víc ropy než Libyjci. A navíc je čtvrtým největším exportérem zemního plynu.
Není to samozřejmě žádná Saúdská Arábie. Zatímco libyjská těžba činila 1,6 milionu barelů za den, Alžířané vyprodukují denně 1, 9 milionu barelů. To jsou dohromady čtyři procenta světové těžby. Současný výpadek Libye i Alžírska by na první pohled nic neznamenal – Saúdové mohou zvýšit těžbu, a to až o čtyři miliony barelů denně. Ropa by nicméně mohla výrazně podražit, protože pak by už nezůstala žádná rezerva. K tomuto závěru došla řada expertů. Jedni z nich, analytici banky Nomura, dokonce vykreslili hororový scénář, že by taková situace zvedla cenu ropy na 220 dolarů za barel.
Alžírská vláda ví, že je na seznamu arabského jara, a dělá vše proto, aby ji z něj historie vyškrtla a obešla. Otázka je, zda se jí to povede, protože pád Kaddáfího Alžířany znovu nastartuje. Může to dopadnout stejně jako jinde: reformy pro ně budou příliš pomalé, lidé budou chtít výsledky hned a vyjdou do ulic v představě, že zítra už nastane ráj. Není pochyb, že islamisté už přemýšlejí, jak toho využijí.