Americký izolacionismus a co nám je po něm Po pravdě řečeno je oslavný příspěvek o „triumfech“ Obamovy zahraniční politiky z poslední doby, k němuž se odhodlal Jeff rey Frankel, ani ne tak přehlídkou vynikajících rozhodnutí, jako spíše otázkou, jaká jsou rizika toho, že se Spojené státy odkloní od politiky angažovanosti ve světě. Jaké budou náklady amerického izolacionismu?
Ameriku oddělují od zbytku světa dva oceány. Země je navíc natolik štědře obdařena zdroji, že ji „otcové zakladatelé“ počínaje Georgem Washingtonem a Thomasem Jeffersonem od zahraničních dobrodružství přímo odrazovali. Být mimo aliance se starou monarchistickou Evropou bylo dobré doporučení.
Spojené státy se ho usilovně držely, dokud mohly, s krátkým a bolestivým angažmá za první světové války v Evropě. Meziválečná americká legislativa svědčí o tom, že se USA snažily stát stranou, jak mohly.
Kdyby F. D. Roosevelt nedokázal protlačit svoji představu o půjčce a pronájmu (Lend-Lease Act) v roce 1940, musela by Británie platit za válečný materiál v hotovosti, kterou neměla, a tak by… prohrála. Obdobně by se Sovětský svaz za druhé světové války neobešel bez dodávek zbraní, materiálu a potravin od Britů, Američanů a Kanaďanů.
KAM SKÁČOU TYGŘI
Od té doby jsou Spojené státy součástí globální politiky ve velkém stylu, ačkoli instinkty v začátcích byly zcela opačné. Američané dokázali vzkřísit západní Evropu k nebývalé prosperitě a jejich parádním číslem bylo západní Německo s jeho hospodářským zázrakem po roce 1948. Otevírání amerického trhu dovozům ze spřátelených zemí z rozvojového světa v éře studené války bylo přitažlivou alternativou k sovětskému nebo čínskému maoistickému ekonomickému modelu.
Američanům umožnilo naplnit mezinárodněpolitické, ale i ekonomické cíle.
Žádný z asijských tygrů, počínaje Japonskem, by nikam nedoskákal, kdyby nemohl dopadnout na americký trh. Když se Spojené státy staly suverénně největším dovozcem energií na světě, hledal se průnik zájmů s ostatními importéry, shodou okolností většinou vyspělými demokraciemi, docela snadno.
Udržování mezinárodní stability alespoň na té úrovni, aby se nenarušila stabilita dodávek, sice nebylo v žádném případě levné, ale politicky v USA docela dobře ospravedlnitelné.
Když představujete nejméně polovinu HDP „svobodného světa“ a jste v rostoucí míře závislí na energiích z dovozu, pak fakticky náklady na „řízení systému“ neberete jako tíživé břemeno. Jednak je tak jako tak internalizujete, jednak oproti nim jdou pozitivní přínosy a návratnost celkového angažmá je kladná.
Když k tomu přidáte rostoucí rozčarování z dopadů globalizace na reálné mzdy a zaměstnanost v americkém zpracovatelském průmyslu, začnou hlasy volající po návratu amerického izolacionismu a protekcionismu sílit. Už před dvaceti lety bylo docela těžké najít v regálech amerických obchodních domů cokoli „made in USA“, ale dneska je to vyložený kumšt.
PROTI LIBERALIZACI
Tradičním odpůrcem liberalizace obchodu je třeba Bernie Sanders, který až nečekaně zdatně zatápí Hillary Clintonové v demokratických primárkách. „FeelTheBern“ stejně vehementně protestoval proti uzavření Severoamerické dohody o volném obchodu ( NAFTA) před třiadvaceti lety, jako dnes bojuje proti Transpacifickému partnerství (TPP). Je vzácně konzistentní v názoru, že obchodní dohody jsou dobré pro vlastníky kapitálu, hlavně nadnárodní korporace, ne tak už pro ty Američany, jejichž slušně placená místa byla a jsou vytěsňována zahraniční konkurencí.
Ani na straně republikánských uchazečů o prezidentský úřad dnes nenajdete zastánce volného obchodu. V tomhle ohledu je jedno, zda nakonec bude kandidátem Ted Cruz, když se „republikánskému establishmentu“ podaří ze hry vyšachovat Donalda Trumpa.
Že je globalizace dobrá pro konzumenta, protože zvedá jeho reálnou kupní sílu, což platí pro téměř celé spektrum mezinárodně obchodovatelného zboží, je jiná věc. Že je dneska skoro každá v mezinárodním obchodu angažovaná ekonomika propojená se zbytkem světa tisíci vazbami, to lze vysvětlit, ale nikoli akceptovat, když taháte za kratší konec.
Přínosy obchodu jsou rozprostřeny široce, ale postižení jsou často regionálně koncentrováni do upadajících oblastí a dávají o sobě politicky znát. Po pravdě řečeno je pro ekonoma obtížné nevidět za poklesem zaměstnanosti v americkém zpracovatelském průmyslu a klesajícími reálnými příjmy méně vzdělaných Američanů něco jiného než dopady volného obchodu a technologické změny.
MEZE IMPÉRIA
Všichni Američané, kteří rozhodují o zahraniční politice, znají vlivné práce Paula Kennedyho nebo Nialla Fergusona, které je varují před „imperial overstretch“. Tedy natolik širokým rozkročením geopolitických vojenských a ekonomických zájmů, že vedou ke zhroucení. Rádi by se tomu vyhnuli, jaký div!
Američané musejí tíhnout k pokušení začít šetřit síly a věnovat se vymezení vztahů, které budou pro budoucnost USA určující. EU to není ani náhodou - jsme daleko za Čínou a tichomořskou oblastí, kde se budou rozdávat karty v 21. století. Potíž je v tom, že Evropa se na Spojené státy spoléhala natolik, že nebyla a není schopná vytvořit vlastní systém obrany schopnosti, přestože Američané mají docela pochopitelnou tendenci se stáhnout.
Copak USA, to EU má strašlivý „imperial overstretch“, přesně podle Paula Kennedyho! To my v Evropě jsme se tak roztáhli politicky a ekonomicky, že ani náhodou nestíháme.
Jsme snadnou obětí. Ukázalo se, že Evropu je až triviálně jednoduché ohrozit v jejích základech - stačí umožnit průchod uprchlíkům a zjistíte, jak křehké, až neexistující je porozumění pro nejnižší společný jmenovatel: důslednou obranu společné hranice. Tím by jeden začal a nad tím aby si jeden zoufal.
Pro Česko to znamená jediné - někam se o vlastní vůli přidat, cítit společný zájem a investovat do něj, anebo jej naopak necítit a nechat se sebrat. A o to se tady bude nějakou dobu hrát. Tak jako vždy, elita si na něco vsadí, část prohraje a zbytek se s národem přizpůsobí.
Byli jsme a budem.
Už před dvaceti lety bylo docela těžké najít v regálech amerických obchodních domů cokoli „made in USA“, ale dneska je to vyložený kumšt.
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK * zamecnik@mf.cz
