Menu Zavřít

Když běží zajímavý seriál, lidé méně umírají, říká šéf Pohřebního ústavu

24. 12. 2016
Autor: Hynek Glos

Trendem v pohřebnictví je v současnosti bezobřadný pohřeb. Až 40 procent pozůstalých si nepřeje se s mrtvým rozloučit. A někdy si ani nevyzvednou urnu. „Kremační způsob pohřbu umožňuje to, co teď lidé hodně využívají a mně se to nelíbí - pohřeb bez obřadu. Je to prostě nejlevnější. Já jsem příznivcem toho, když mluví někdo z rodiny - ne profesionální řečník - protože ví, o čem mluví. My to ale stále nechceme pochopit,“ říká Julius Mlčoch, ředitel Pohřebního ústavu hlavního města Prahy.

Smrt prostě přijde. Jen si myslím, že to co přijde po ní, je v každé kultuře chápáno jinak. U nás je to tragédie…

Nedávno jsem četl knížku o minulých panovnících. Píše se tam o tom, že se nějaký kníže už asi dva měsíce po smrti manželky znovu oženil. Netřeba se pozastavovat nad tím, že tak brzo. V té době byla smrt brána jako něco přirozeného. Byla všudypřítomná. Na statku se zabíjela zvířata, aby se lidé najedli, také umírali doma, takže to bylo přirozené. A umírali dost brzo. Byly u toho děti, takže se se smrtí setkávaly. Určitě viděly babičku zemřít. Někdy i rodiče. Umíralo se běžně do 40 let.

Třeba indiáni v Amazonii neberou smrt jako něco špatného, oni to slaví jako přechod někam jinam, kde se se zemřelým jednou setkají…

To je právě ten obřad potom. Ale tu vlastní smrt berou, tu cítí tak, že ten mrtvý už je šťastný. Když muslim zemře a u toho zabije jinověrce, dostane se přímo k tomu jejich bohu a je slavný. Jeho smrt je chápána jako hrdinský čin. Hinduisté zpopelňují, protože duše, která pokračuje dál, se musí se osvobodit od těla. Proto stoprocentně spalují. Krom tedy malomocných, uštknutých hadem, a některé malé děti, ty ne. A spalovali těla dokonce i s živou manželkou. To zakázali až Angličané v době kolonizace. Doteď je to ale v Indii problém. Tam o vdovu nikdo nestojí. Problém vdov je veliký, protože jsou na obtíž, dostávají jen vodu, chleba a žijí v ústraní.

Máte pravdu, jedna moje známá založila nadaci na podporu indických vdov, které mají nižší společenské postavení než kráva…

Ano, takže aby tomu předešly, nechávaly se spálit s manželem na hranici. V bohatších rodinách tedy. Dodnes ty hodně chudé spalují na kartonových krabicích, jen je opálí a hodí do Gangy. K důstojnému spálení na hranici je potřeba 150 kilo santalového dřeva a to něco stojí…Zvykem bávalo, že v určité fázi kremace vezme nejstarší syn tyč s bodcem a musí zemřelému prorazit lebku, aby duše mohla odejít. Jeden hinduista mě přesvědčoval, jak je to u nás špatné, protože na křesťanských hřbitovech je těžká atmosféra, která doléhá na lidi. Zatímco oni tu duši osvobodí a ona se vydává po stopách předků nahoru za svými předchůdci. Je to zvláštní myšlenka. Židé v podstatě drží smutek rok. Tam ta cesta trvá rok. Pak teprve přijde poslední očistná modlitba za zemřelého a ukončují období smutku.

Proč my spalujeme? Ve Francii se lidé pohřbívají…

Francie má krematoria, ale spaluje se tam kolem 25 procent mrtvých, zatímco u nás je to 80 procent. My jsme po hinduistech a buddhistech, kterým to tak nastavilo náboženství, na prvním místě. V Praze dosahuje kremace dokonce 90 procent a jeden rok mi vyšlo i 97 procent!

Já nevím přesně, čím to je. Asi tím, že jsme Slované a Slované v minulosti ještě jako pohané zpopelňovali, popelnicová pole k nim patřily. Je možné, že vychází z historie, z mentality Slovanů, že máme k té kremaci blíž. Ale do roku 1918 se zpopelňovat nesmělo. Rakousko - Uhersko nedovolovalo zpopelňování. První krematorium, které bylo na území Čech postaveno, bylo liberecké v roce 1917. Příští rok bude mít sto let. Postavila ho silná německá menšina, protože v Německu i v Itálii se smělo zpopelňovat, na rozdíl Rakouska – Uherska.

 Julius Mlčoch, ředitel Pohřebního ústavu hlavního města Prahy „Pohřebnictví je obor, u kterého je jisté, že nezanikne. Jsou služby, které jdou vyloženě tvrdě po penězích“ (Autor: Hynek Glos)

Vůbec první krematorium v Evropě bylo postaveno v Miláně v sedmdesátých letech 19. století. U nás vyšel v březnu 1919 zákon, který měl dva odstavce. Bylo tam napsáno: „zpopelňování zemřelých jest povoleno“. První pražské krematorium začalo zpopelňovat v roce 1921 v místech, kde je nová obřadní síň na Olšanech. Bylo schváleno k provozu jako provizorní s tím, že Praha musí vybudovat nové moderní krematorium a tím bylo pak v roce 1932 strašnické krematorium. Pak se postavil až v roce 1954 Motol. Během války chtěli ještě jedno krematorium v Ďáblicích. Ona ta křivka počtu kremací stoupala, začaly být populární. Měli jsme tu spolek, který se dnes jmenuje Společenství přátel žehu. Ti hlásali čistotu pohřbu ohněm, - že je to čisté, lidé se osvobodí, duše se uvolní a může pokračovat, takže něco z toho hinduismu v nás asi je. Ale šlo hlavně o to, že oheň je očistný a tím pádem je to moderní a správný způsob.

Historicky to bylo tak, jak pohřby známe dnes? Obřad, rakev, ta zajede, někdo si vyzvedne urnu...

Kremační způsob pohřbu umožňuje to, co teď lidé hodně využívají a mně se to nelíbí - pohřeb bez obřadu. Někdo zemře doma, ráno odešel do práce, porazí ho tramvaj… toho ti pozůstalí ještě cítí, mluvili s ním. Ale vezměte si případy, kdy jsou staří lidé v LDN, domovech seniorů a blízcí za nimi jezdí jednou za čas. Dotyčný zemře, udělají pohřeb bez obřadu a dostanou jen urnu. Nic mezi tím. Jsou výjimky, kdy se rakev vystaví, oni se přijdou rozloučit a pak se zpopelní. Ale není obřad. Chybí to poslední rozloučení. Já jsem příznivcem toho, když mluví někdo z rodiny - ne profesionální řečník - protože ví, o čem mluví. My to ale stále nechceme pochopit. Když si to srovnáme třeba s Amerikou, tam vždycky mluví někdo z rodiny. Nebo kamarád, přítel.

V Praze děláme bez obřadu 30 až 40 procent pohřbů. Na jedné straně spoustu lidí k tomu vede finanční situace, je to prostě nejlevnější. My máme v nabídce pohřeb, který nazýváme requiem. Ten je o zhruba dva tisíce korun dražší než ten běžný bezobřadý. Vychází tak levně, protože se používá ta nejlevnější, ale zdobená rakev, věnce jsou zapůjčené, pozůstalí si zakoupí jen stuhu, případně si můžou dát kytku na rakev. Ale je to obřad, zahraje hudba, můžou se rozloučit. Ona samotná činnost pohřební služby se pohybuje někde kolem pěti tisíc korun, to vše ostatní – třeba i 90 tisíc - na pohřbu dělá to, co si ten pozůstalý vybere. Rakev, květiny, věnce, pronájem obřadní síně. Velká obřadní síň vychází kolem 30 tisíc korun, malá na zhruba 28 tisíc.

Máte pocit, že lidé šetří na pohřbech čím dál víc?

Ani nevím, někdy mi to ale připadá zběsilé. Syn zařizoval pohřeb tatínkovi, který byl lékař, člen mezinárodních lékařských asociací, uznávaný odborník a on chtěl udělat bezobřadý pohřeb. Nakonec se nám ho podařilo přesvědčit, že obřad udělal. Objevily se tam věnce z celého světa. Jsou ale lidé, kteří si obřad vyloženě nepřejí. Dnes je to i v zákoně - pokud zemřelý zanechá rozhodnutí o svém pohřbu, musí se dodržet. Ono existuje i pojištění na pohřby. Pojišťováci říkali: Zajděte si za pohřební službou, objednejte si pohřeb, přineste nám rozpis služeb a cenu a my s vámi uzavřeme pojistnou smlouvu na toto plnění ve prospěch pohřebního ústavu. Vystavili potvrzení, aby ho dotyčný mohl nosit u sebe. Měl o tom informovat v nemocnici, ve starobinci… Dokonce byla představa přístupné databáze, kde budou tyto smlouvy uvedené, a kterákoliv pohřební služba by se mohla do té databáze podívat…

Mně se dokonce stalo, že si jeden pán u mě objednal pohřeb dopředu. Vypadal, že zítra umře. On chtěl pohřbít do hrobu k mamince, nikoho neměl a měl starost, kdo mu to zajistí. Jenže já potřeboval jistotu, že mi někdo dá vědět, když zemře. Tak si to domluvil se sestrami z pečovatelské služby, přinesl potvrzení od vrchní sestry, že mi dají vědět. Na základě toho jsem vytvořil smlouvu, nějak jsem to ocenil, on ty peníze složil na zvláštní účet. No a pán přežil deset let. Často jsem ho potkával, jemu se ulevilo, že se zbavil starosti a žil déle. No a takhle jsem uzavřel ještě dvě smlouvy.

Stává se, když jsme u toho bezobřadého pohřbu, že si lidé ani nevyzvednou urnu?

Ano, také se to stává. Ono se to těžko posoudí, některé ty urny jsou ze sociálního pohřbu, který dělá obecní úřad. My tu urnu rok necháme, teprve pak ji ukládáme do společného hrobu. Za rok si nikdo nevyzvedne tak 15 až 20 procent uren.

Pořizují si stále lidi hroby? Nebo tady koukám, že nabízíte rozptylové loučky…

To je varianta uložení popela. Někdo má urnu doma, někdo ji uloží do hrobu nebo do kolumbária. Rozptyl se dělá od května do září. Ještě je možný vsyp. Na podobné louce jako je rozptylová, ale jmenuje se vsypová, je šachovnicovým způsobem určeno místo velikosti 20×20 centimetrů, kde se vyhloubí jamka obvykle 60 centimetrů hluboká, kam se uloží jenom popel bez urny. Pak se ta jamka zasype a vrátí se tam drn. Takhle postupně vzniká šachovnicově uložení ostatků. Má to trochu výhodu v tom, že když zemře někdo další, dá se přisypat.

Pak také ostatky můžou být uloženy kdekoliv na vlastním pozemku. Mohou být rozptýleny do rybníka, potoka, ale musí k tomu mít pozůstalí souhlas majitele toho toku nebo rybníku. Také se mi stalo, že mi někdo volal, že koupil domek a ve sklepě našel dvě urny, tak co prý s nimi má udělat. Předchozí majitel se k nim neznal. Tak je donesl a dal jsem je do společného hrobu.

Kolik je tak do roka sociálních pohřbů, kdy se nepostarají příbuzní, ale musí obecní úřad?

Tak 25 za rok. Ale to jsou jen ty, co objednají u nás. Městské části, které mají v katastru nemocnice, jich budou mít víc – když nikdo neudělá pohřeb, musejí ony. Radnice si musely udělat výběrové řízení na pohřební službu, se kterou mají smlouvu. V Praze bude těch sociálních pohřbů tak zhruba 250, odhaduji. A v Praze máme 17 pohřebních služeb, když tam zahrnu třeba i Říčany.

Je pohřebnictví těžký business? Tvrdý konkurenční boj?

Samozřejmě. Je to obor, u kterého je jisté, že nezanikne. Jsou služby, které jdou vyloženě tvrdě po penězích. Přístup těch, kteří mají tradici, podnik zdědili třeba po rodičích, bývá jiný…mají pocit zodpovědnosti. Samozřejmě, že to musí dělat za peníze, musí z něčeho žít, rozvíjet firmu a podobně, ale mají citový přístup a povinnost v první řadě k pozůstalým a k zemřelému. Přesněji řečeno ošetřit zemřelého, tak jak mu to káže jeho přesvědčení, a uspokojit představy pozůstalých. To je to podstatné. Pak jsou samozřejmě pohřební služby, které koukají jen na peníze a dokážou dělat ty podvody, o kterých se obecně hovořilo.

 Julius Mlčoch, ředitel Pohřebního ústavu hlavního města Prahy „Pohřebácké přísloví říká, že nejmíň lidí umírá, když si doktoři vezmou dovolenou“ (Autor: Hynek Glos)

Jedna pohřební služba prý byla nakontaktovaná na záchranku, jiná obcházela domovy důchodců…

Ano, nesmí se to, ale dělají to. Pak obcházejí nemocnice. Dějí se různé věci. Třeba točí rakve, tzn. že v drahé rakvi se udělá pohřeb, nebožtíka pak přehodí do levné a tu drahou prodají znovu. Dokonce je nedávaly ani do rakve, ale jen do igelitového pytle a tak převážely do jiného krematoria. Podplácely doktory v nemocnicích, LDN a podobně. Na to ale nejsou důkazy.

Na to asi reaguje ministryně pro místní rozvoj Šlechtová tím, že připravuje nový zákon o pohřebnictví? Nebo ona to tak alespoň říká…

Novela zákona o pohřebnictví je kapitola sama o sobě. Já mám pocit, že se v současné době zákon neprojednává. Měl už ale být dávno. Tak jak je ale novela zákona zpracovaná a předložená, je plná nesmyslů, které je potřeba vyčistit. Když jsme s paní ministryní mluvili někdy v lednu, únoru ohledně novely, řekla ano, nechám ustavit komisi. On problém není jen v tom, že se vyskytují takovéto pohřební služby, které zákon neumí postihnout, ale zákon o pohřebnictví je provázaný s dalšími jako občanský zákoník nebo zdravotnické zákony. My už v roce 2012 apelovali, aby se udělal návrh novely zákona a nikdo to neakceptoval. Paní ministryně má pod sebou hodně lidí a problém je, že ministryně chce a podřízeným se do toho nechce. Ona se sice utvořila komise, kam jsme byli přizvaní, ale když jsme dávali připomínky a podněty, nebyly vzaty v potaz. Takže ten zákon vytvořil jeden člověk na ministerstvu podle své představy a ten člověk nemá o pohřebnictví představu z praktické stránky. Takže vznikl paskvil.

Kromě toho, zda se budou pohřbívat mrtvě předčasně narozené děti to vypadá, že je hlavní spor o to, jestli můžou být papírové rakve. Nebo ne?

Ono je papírová rakev a papírová rakev. Je tu firma, která vyrábí rakve z pěti vrstev kartonu který je nepropustný vodou, splňuje i parametry, ale nelze ji použít k pohřbu do země, protože to není to, na co jsme zvyklí. Ale na pro ty bezobřadé pohřby není problém. Rakve ale dělají i jiní výrobci z obyčejného kartonu, nic nevydrží. Je to hnusná krabice, na boty máte hezčí. Zákon to ale přesně v poslední novele nedefinuje, tam stojí, že by měla rakev vyhovovat normě. Ale je tu precedens: když vezmu 50 tisíc korun, obrátím se na normotvorný úřad a zaplatím za vytvoření nové normy, oni mi ji udělají.

Novela by měla umožnit pohřbívání i bez rakve. To je asi pro muslimy, že?

Novela dává možnost pohřbívání bez rakve, ale na neveřejném pohřebišti. Tzn. někde si obec muslimská zažádá o pozemek, že si bude chtít vytvořit pohřebiště. Musí splnit všechny předpisy a pak jim zákon umožní pohřbívat bez rakve.

MM25_AI

Jaké jsou v Praze největší pohřební služby?

Helfi, Pegas, Tranquilitas… My se nechceme pyšnit, pohřbů s obřadem ale děláme něco okolo 1500 ročně.

Jsou nějaká období, kdy máte víc práce než obvykle? Třeba na Vánoce?

Pohřebácké přísloví říká, že nejmíň lidí umírá, když si doktoři vezmou dovolenou. Ale je to dané možná tím, že přes léto sluníčko působí blahodárně. Problém je v lednu, lidi mají deprese. Obecně historicky potvrzeno je, že když běží v televizi hezký seriál, klesá úmrtnost. Lidi se mají na co těšit, tak neumírají.


  • Našli jste v článku chybu?