Afghánistán podle Davida Gladiše
Zřídla terorismu i ukázkové příklady dynamiky globálního kapitalismu. Konzervativní turisté tam váhají vyrazit kvůli obavám z násilí a z ptačí chřipky, evropští manažeři kvůli vražednému pracovnímu tempu a agresivitě místních managementů. Zkrátka asijské země.
Návštěvníci z Evropy ještě tak poctí svým dolarem Turecko či Thajsko, odvážnější Himálaj, ještě odvážnější Írán, ale drtivou většinu asijského kontinentu vlastně neznáme. Magazín E8 se rozhodl některé z jeho zemí představit pokud možno očima profesionála. Bývalý šéf agentury CzechTourism David Gladiš píše o své cestě napříč Asií.
Když člověk cestuje po těch divočejších místech, kde se cítí jako v jiném světě, důležité problémy se najednou stávají směšnými nebo postupně zcela mizí. Věci získávají jinou perspektivu. S tím jsem projel Afghánistán ze západu na východ.
Středověk skýtá bezpečí
Přejel jsem Afghánistán hornatým středem, tedy nejbezpečnější cestou. Bezpečná je díky své extrémní zaostalosti - dokonce i na afghánské poměry - takže tu Tálibáncům nestojí za to otravovat, a dokonce ani Sověti tu nenakladli příliš min. Není to zrovna frekventovaná trasa, i když už tudy asi jeden běloch letos projel. Místní jezdí vždy jen do vedlejší vesnice.
Je to pár hodně náročných dnů cesty horami (vyjíždí se ve tři ráno a cesta většinou vede ve výšce kolem 2800 metrů nad mořem). Lidé tu žijí ve středověku - bez elektřiny, telefonu, nemocnic a škol. Oslík je hlavní dopravní prostředek pro děti i důstojné vousaté mudžahedíny. Občas narazíte na nějakou čajovnu, kde si můžete dát i chléb a kus kozy nebo ovce a kde můžete na zemi na kobercích přespat. Přesně jako tu přespávali cestovatelé před stem, dvěma sty a tisíci lety. Ve „střediskových“ vesnicích jsou ještě obchody s trochou místní zeleniny, sušenkami a nářadím. Jen pro ilustraci něco ze sortimentu: v jednom takovém obchodě jsem si koupil šampon. Později jsem si na něm všiml nápisu „Made in West Germany“ - byl tedy nejméně patnáct let starý! Raději jsem ho vyhodil, aby mě neoplešatil.
Řidič, kterého jsem si v Heratu s použitím ruštiny najal, byl naštěstí naprosto v pohodě. Neustále pokuřoval hašiš (cigareta stojí v přepočtu pouze dvě až tři koruny) a pak zpíval paštúnské národní písně. On i hodně stará Toyota Jeep byli zcela geniální – s výjimkou kotrmelce a stojky jsme s autem provedli všechny ostatní akrobatické výkony. Řeky se nejen brodily, ale běžně se jezdilo jejich korytem, protože to byla nejschůdnější cesta.
Usedle žijících lidí jsme potkávali právě tolik jako nomádů. Jedno z největších překvapení: v pustých horách, ve skalnaté rokli, do které není odnikud vidět, stojí 65 metrů vysoký masivní minaret. Kdo ho před asi tisíci lety postavil a proč (a proč tady!?), se neví. Je patrné, ze kdysi byl nádherně zdobený a dodnes se toho dost zachovalo.
Nebát se a nekradou
Před začátkem cesty mě Evropané z mezinárodních organizací varovali, že bez bodyguarda, satelitního telefonu, GPS, zajištěného ubytování a anglicky mluvícího řidiče (můj řidič mluvil jen paštúnsky) to nejde přejet. První den jsem potkal anglického vojáka z jakési speciální jednotky, který cestoval s desetičlenným ozbrojeným doprovodem jen do nejbližšího města. Přes den byl zavřený v hlídaném domě.
Moje zkušenost byla ale taková, že když člověk vyvine úsilí spřátelit se s místními, jde za nimi, snaží se jim rozumět, ví něco o jejich zvycích a islámu, nakonec ho akceptují. Většina lidí byla nanejvýš tak nedůvěřivá a překvapená. Co znamená turista, moc netušili, a to jsem všude hned halekal, že jsem „tourist“. Být turistou je totiž v Afghánistánu bezpečnější. Tálibánci se raději zaměřují na příslušníky různých organizací (například OSN), protože tím vzbudí hodně rozruchu a mají po kom vymáhat výkupné.
Nejriskantnější zážitek mě nakonec potkal až na afghánsko-pákistánské hranici. To je samo o sobě dost zajímavé místo. Tudy proudí drogy, zbraně a teroristé. Hned za čárou na pákistánské straně je obrovský dům-hrad na půdorysné ploše 500 x 800 metrů - sídlo zdejšího hlavního „obchodníka“ Hadžiho Ajúba. Afghánský řidič, který mě na hranici vezl z Kábulu, si najednou usmyslel, že chce dostat zaplaceno dvakrát víc, než jsme se dohodli. Bylo to jenom pár desítek dolarů, ale z principu jsem se rozhodl tolik nezaplatit. Asi dvacet minut jsme se tam handrkovali a nakonec dokonce tak trochu prali. Nemohl jsem použít taktiku „zajíc“, protože kolem se vytvořil shluk dalších dvaceti Afghánců, kteří byli na jeho straně. Někteří z nich se navíc pokoušeli ukrást mi věci z batohu na zádech. Na moji stranu se postavil jen jeden, a ještě ten nejmenší ze všech. Zato v ruce měl samopal Kalašnikov. Pak už měl konflikt rychlý průběh a pro mě úspěšný.
À propos, jinému řidiči jsem musel zabavit klíčky od auta, aby mi vrátil dlužné peníze. Někteří Afghánci jsou zřejmě zvyklí, že se jich cizinci bojí, a využívají toho. On to taky není zrovna příjemný pocit vidět u cesty dřepícího Afghánce, celého v černém, šátek přes tvář, v ruce kalašnikov, jak pozoruje projíždějící auta. Člověk si hned řekne: Je to voják? Terorista? Nějaká polooficiální policejní jednotka? Platí ho dost? Hledá si přivýdělek? Drtivá většina Afghánců je ale stejná jako my: nevyhledávají násilí, války, zabíjení a cizinci, který je v nesnázích, ochotně pomohou.
Báječné video
Zlepšil se život v Afghánistánu za poslední tři roky? Slyšel jsem tuto příhodu: Americký generál navštívil vesnici u Kábulu a starosty se u čaje ptá, jestli je to teď lepší než za Tálibánu. „Určitě ano,“ odpoví mu starosta, „teď už můžeme sledovat filmy na videu. To se dřív nesmělo.“ A po chvíli dodá: „Akorát nemáme televizi… ani elektřinu.“ A protože vojáka to zjevně moc nepotěšilo, přemýšlí starosta dlouho dál, než radostně řekne: „Naše dcery mohou chodit do školy.“ Pak posmutní: „Jenomže tu nemáme školu.“
Ve válce s terorismem jsou školy důležitější než zbraně, přinejmenším z dlouhodobého hlediska. Naštěstí existují organizace, jako je nadace Člověk v tísni, která v Afghánistánu postavila nebo zrekonstruovala desítky škol.
Jednou jsem v zapadlém údolí, jemuž zapadající slunce dávalo sentimentální odstíny, potkal zástup dětí s aktovkami na zádech, jak se vracely ze školy. Co nejvíc se loudaly, protože si stejně jako děti v Česku chtěly užít chvíle svobody vklíněné mezi školní a domácí disciplínu. V posledních dnech jsem neviděl žádnou školu a děti jen dřít v dílnách a na polích. O kousek dál čekalo další překvapení – parta dospělých hrála na malém plácku volejbal. Je vzácnost a radost vidět něco takového v Afghánistánu. Pak jsem si na sousední budově přečetl: „Škola postavená nadací Člověk v tísni.“ Děti šly právě z ní a volejbalové hřiště bylo školním hřištěm. Tak přece to funguje!
