Nastává znovu éra "Občanské fórum" versus komunisté
Kdo, ne-li my, kdy, ne-li teď. Tohle legendární heslo někdejšího Občanského fóra odstartovalo před sedmnácti lety éru rozvíjení české pluralitní demokracie. A zanedlouho možná bude asistovat i u jejího svíjení. Až se totiž budou v roce 2009 (2010, 2008, 2007) konat volby do Poslanecké sněmovny, jak asi může vypadat a dopadnout kampaň tří vyčerpaných vládních stran, bojujících proti odpočatým opozičním komunistům? Tristní představa. Budou se křesťanští demokraté, občanská pravice a demokratická levice pospolu domáhat své výlučnosti jako v roce 1990? Kdo z voličů jim bude věřit, že si z pohodlného stoosmašedesátihlavého vládnutí odnášejí ponaučení, že v jinakosti je síla? Modleme se, aby se k právě připravované koalici ODS, KDU-ČSL a ČSSD nepřipojili zelení, jejichž šest poslanců by se tak mohlo v následujících letech stát alespoň náznakem nějaké demokratické opozice v zemi.
Uplynulý týden přinesl průlom v téměř šestiměsíčních snahách o sestavení povolební vlády. Vratké námluvy ODS a ČSSD se ještě mohou zašmodrchat jako už v minulosti mnohokrát, některé kompromisy jsou však už zřejmě trvalé. Mirek Topolánek už nemůže vzít zpět ochotu ustoupit od konání předčasných voleb v příštím roce, Jiří Paroubek již zase nikdy nebude „exkluzivním“ partnerem pro ODS. Téměř exkluzivní opozicí už naopak zůstanou komunisté, kteří mají de facto štěstí v neštěstí. Mohou a naoko i budou sice nadávat, že si teď pár let nevrznou ve vysokých funkcích a že se pro vládní strany staly úplným vzduchem, role hlavní opoziční strany je však pro ně nečekaným darem. Předseda KSČM Vojtěch Filip už před červnovými volbami do sněmovny tiše snil o velké koalici ODS a ČSSD, která by jeho opoziční partaji uvolnila ruce. A hle, díky zapojení lidovců do vládní sestavy bude komunistům v opoziční čekárně ještě lépe.
Bratříčkování s úhlavním nepřítelem teď bude nějaký čas možná trnem v oku leckterému řadovému občanskému i sociálnímu demokratovi. Bitva se dá čekat i o obsazení ministerských postů. Šéf poslaneckého klubu ČSSD Michal Hašek se už možná těší na křeslo ministra zemědělství, má ale Mirek Topolánek důvod nepočítat s Milenou Vicenovou, když za jejího panování v resortu tak pěkně vyšla exekuce v Setuze? Je vlastně dost dobře možné, že smršť zvláštních událostí minulého týdne způsobila i snaha některých členů vlády upozornit na svou píli. Sbližovací tendence ČSSD a ODS jsou však jasným trendem už od červnových voleb. Pomalu, ale nezvratně se obrušují hrany původně nesmiřitelných rivalů. Sice se zdálo, že chabé výsledky schůzek Paroubka a Topolánka se vždy v určitých cyklech hroutí pod slovní pyrotechnikou jako domečky z karet, aniž by po nich zůstalo něco hmatatelného, nebyla to však pravda. Nit dialogu obou hlavních postav politické scény nepřetrhl ani krátký srpnový flirt Paroubka s tehdejším šéflidovcem Miroslavem Kalouskem. Obrysy chystané vlády širší koalice se vytvářely průběžně, a to i po personální stránce.
Ztráty a nálezy každé ze tří vládních stran budou vyvážené. Topolánek musí zapomenout na větší část reformního programu ODS, s odpovědností za „Topolánkův kabinet“ však získá coby vítěz voleb největší díl moci. Paroubek se sice nestane premiérem a nevrátí se do Strakovky, jak v září nabubřele sliboval, zato také nepřijde o svůj podíl na moci a činnost kabinetu nebude kvůli Paroubkovu očekávanému přesunu do čela Poslanecké sněmovny spojována tolik s ČSSD. To je bonus pro příští volby. A lidovci se stanou stranou „do počtu“, které jsou vládní křesla přednější než souboj idejí. Jenže pokud na prosincovém sjezdu zvítězí pronikavý Jiří Čunek, bude mít pro svou politiku oporu ve vládě.
Alternativa k chystané širší koalici je nevábná. Kdyby Topolánek v druhém pokusu přece jen neuspěl, začalo by celé martyrium znovu včetně volby předsedy sněmovny po odstoupivším Miloslavu Vlčkovi. Kdo by uspěl, je první velká neznámá. Druhou neznámou je to, koho by nový předseda navrhl za premiéra. Kdyby to byl Jiří Paroubek, je další scénář jasný. Koalici ČSSD a KDU-ČSL by při hlasování o důvěře podpořili zřejmě nejen komunisté, ale i poslanci jiných stran, kteří by spolu s předčasnými volbami přišli předčasně o dost lukrativní živobytí. Vítězná ODS by nakonec zůstala v opozici.
Zářit štěstím z širší koalice může prezident Václav Klaus, jemuž tak letošní Santa Claus asi nadělí konec trápení s rozhádanou politickou scénou. Nakonec bude vlastně všechno po jeho gusta. Nestane se druhým Edvardem Benešem, protože komunisté nebudou mít s vládou nic společného. Může sklízet vděk od ODS, ČSSD i lidovců za svou trpělivost s tvrdohlavci, kteroužto královskou vlastnost tak bude možná moci uplatnit i ve svém druhém funkčním období. Má to však jeden háček. Co když se Klausova všeobjímající zprostředkovatelská investice vrátí po příštích volbách jako bumerang v podobě třicetiprocentních komunistů? Pro hlavního bořitele umělé jednoty dávného Občanského fóra by osud asi nemohl připravit smutnější scénář.
