Premonstráti neholdují přísné askezi v klášterech, zato se snaží dobře podnikat. Jejich smělé plány v Česku brzdí zamrzlé církevní restituce
Je jeden z posledních srpnových dnů, půl osmá ráno. Slunce od východu prosvěcuje oltář kostela Narození Panny Marie v želivském klášteře, kde právě několik místních premonstrátů zahajuje pravidelnou bohoslužbu. Majestátní atmosféru obřadu v barokním kostele ještě umocňují bílé sutany řeholníků. Návštěvníkovi půvabného údolí v srdci Vysočiny by se mohlo zdát, že se ocitl o několik století zpátky. Stačí ale půlhodina a lákavá představa o tajuplném světě uvnitř klášterních zdí se rozplývá, české Jméno růže se nekoná. Po skončení mše se většina premonstrátů převléká do civilu a rozebíhají se za svými povinnostmi, vesměs světskými.
V samotném klášteře trvale pobývá pouze osm řeholníků (z toho jsou ještě tři novici), kteří navíc vůbec nežijí zavření v klauzuře.
Dalších osmadvacet bratrů působí na okolních i vzdálených farách jako kněží. Premonstráti totiž fungují jako pastorační řád, což znamená, že v první řadě pomáhají církvi v péči o věřící. Členství v řádu jim poskytuje spíše jakousi základnu, přinejmenším pak vědomí užší komunity, do níž patří.
Kromě premonstrátů existují i další řády, které své členy nedrží uvnitř kláštera. Připomeňme například jezuity nebo saleziány.
Čím však premonstráti opravdu vynikají mezi ostatními řeholníky, aspoň co se českých zemí týče, je spravování svěřených pozemských statků. Zatímco takoví dominikáni nebo františkáni se velkých majetků veřejně zříkali, následníci svatého Norberta, jak se jmenoval zakladatel prvního kláštera v severofrancouzském Prémontré, chápali vlastnictví jako prostředek ke zvelebování ducha.
Kousek z medvěda „Když nemáte peníze, nikomu nepomůžete,“ říká Jáchym Jaroslav Šimek, provizor kanonie, tedy jakýsi ekonomický náměstek želivského opata. Krátce po skončení ranní bohoslužby se promění v manažera podniku, který prochází hlubokou restrukturalizací.
Celý den je co řešit – ať už jde o chod obnoveného minipivovaru, který vaří několik druhů ležáků pro klášterní prodejnu a nejbližší okolí, hostel pro více než stovku návštěvníků, dohled nad opravou klášterních chodeb nebo jednání s uchazeči o těžbu v řádových lesích.
Právě Šimek funguje jako hnací motor při hospodářském zvelebování kláštera. Do řádu vstoupil v roce 1991, předtím působil jako „obyčejný“ kněz. Jaký je podnikatelský chlebíček, zakusil ještě před nástupem do želivského kláštera, když si jako správce farnosti ve Vilémově u Golčova Jeníkova založil firmu na výrobu ponožek. „Bylo to tvrdé, ale jsem rád, že jsem to zkusil,“ vzpomíná stále pozitivně naladěný šedesátník. Další cenné poznatky z komerčních stránek církevního života si přivezl z pobytu v Austrálii a na Novém Zélandu, kde se pět let staral o katolíky z rodin českých emigrantů.
Když se Šimek vrátil do kláštera, musel vzít dílo z gruntu. Jeho předchůdci neměli buňky pro manažerský přístup, klášter v podstatě dále chátral. Platilo to i pro pivovar, který měl navázat na třísetletou tradici a inspirovat se úspěchy klášterních ležáků vyráběných v západní Evropě. Pivovar, který kanonie obnovila spolu se dvěma společníky v roce 2003, měl zastaralou technologii a fungoval jenom šest let. Šimek v něm ale viděl potenciál. Nechal proto založit novou společnost, podnik prošel celkovou rekonstrukcí a dostal nové vybavení. Od loňského prosince tak mohou návštěvníci areálu kláštera ochutnávat ze šesti druhů ležáků a speciálních piv, pojmenovaných podle bývalých opatů. Kromě samotného prodeje si pivovar přivydělává také na exkurzích nebo víkendových akcích, kdy si zlatavý mok mohou uvařit samotní hosté.
Aby se klášter pozdvihl, musel si vyjednat podporu z eurofondů a také dobře vycházet s politiky. Ti v minulosti premonstrátům zařídili přilepšení ze státního rozpočtu. „Škoda že už se ten medvěd tolik neporcuje,“ povzdechl si Šimek. Díky operačním fondům budou moci aspoň renovovat kdysi proslulou klášterní zahradu v místech, kde je dnes zarostlá pláň.
Podmínkou k úspěšnému shánění peněz zvenčí je také udržování dobrých vztahů s úředníky a podnikateli. Nejsnazší cestou je pozvánka do kláštera, kde řeholníci pronajímají prostory ke společenským akcím.
Kupříkladu letos v lednu se v Želivu už podruhé sešlo přes pět stovek manažerů zemědělských podniků na novoroční akci pořádané Agrární komorou. Nechyběli na ní předseda Senátu Milan Štěch nebo hejtman Vysočiny Jiří Běhounek. Že jsou oba zvoleni za ČSSD, tedy stranu, která tvrdě vystupuje proti vracení církevního majetku? „Klademe důraz na to, že lidé se vždycky mohou rozumně domluvit,“ říká k tomu Šimek s úsměvem. Rakouský vzor Právě restituce jsou pro želivský klášter jednou z mála šancí, aby obnova kláštera mohla pokračovat. Premonstráti sice opravili zchátralou střechu, renovovali pivovar a povolali stavbaře na rekonstrukci chodeb kolem rajské zahrady, ve všech případech ale byla podmínkou finanční spoluúčast, kterou klášter hradí z bankovních úvěrů. Splátky zatím stačí pokrývat z prodeje piva, ubytování, pronájmu či prodeje dřeva, tím se však možnost investic vyčerpala. „Dál už si půjčovat nemůžeme,“ zdůrazňuje Šimek.
Někdejší jmění kláštera, spočívající od února 1948 pod kontrolou státu, je vskutku bohaté. Klášter by měl získat zpět zhruba 1600 hektarů lesa, 400 hektarů polí a 40 hektarů rybníků. Obavy z toho, že by správu takových majetků nezvládli, premonstráti nemají. Samotné hospodaření, těžbu či výlov Zašlá sláva a boj o majetky Na celém světě v současnosti žije asi 1200 premonstrátů, z toho zhruba desetina v Česku. Premonstrátské kláštery fungují autonomně, v čele každého z nich stojí opat. Nejstarší a také nejbohatší tuzemskou kanonií je Strahovský klášter založený roku 1142 na popud olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka a krále Vladislava II. Vedle Strahova a Želivu dnes premonstráti obývají také kláštery v Teplé u Mariánských Lázní a v Nové Říši na Moravě. Ženské odnože řádu působí v Doksanech a na Svatém Kopečku u Olomouce.
V čele řádu stojí generální opat působící spíše jako koordinátor, záležitosti řádu se projednávají jednou za šest let na generálních kapitulách. Vůbec největší rozmach řád zaznamenal ve středověku, kdy měl v Evropě více než tři tisíce klášterů. Pak premonstráty oslabila protikatolická reformace, vnitřní spory a později rušení klášterů v období Velké francouzské revoluce. Po roce 1835 zbylo v celém řádu pouze devět mužských a šest ženských klášterů, postupně se ale premonstráti za pomoci papežů zkonsolidovali a například v českých zemích až do poloviny dvacátého století zaznamenali renesanci. Stejně jako ostatní řády byly tvrdě postiženy po nástupu komunistické totality (strahovský opat Bohuslav Jarolímek kupříkladu zemřel ve vězení).
Poměrně krátce po sametové revoluci a návratu do klášterů o sobě dali čeští premonstráti vědět jako průkopníci v restitučních sporech. Připomeňme tahanice mezi strahovskými kanovníky a Martou Chadimovou, manželkou rockového hudebníka a signatáře Charty 77, která neúspěšně usilovala o restituci části objektů na Strahově. Do věci se vložil i tehdejší prezident Václav Havel, jenž Chadimové, mezitím stíhané za padělání listin, udělil v roce 1995 milost (Chadimová ji přijala teprve po osmi letech a spor se postupně dostal až k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který jí dal částečně za pravdu).
Řeholníky samozřejmě netěší, že Poslanecká sněmovna nedávno odložila opětovné hlasování o majetkovém vyrovnání s církvemi. „Neustálé neodůvodněné odklady při dokončení majetkového vyrovnání státu s církvemi nám brání více rozvinout své aktivity ve prospěch české společnosti a také prodlužuje katastrofální stav řady památkových budov, zaviněný více než šedesátiletým státním hospodařením,“ říká Petros Alexandridis, ředitel ústřední kanceláře Královské kanonie premonstrátů na Strahově. Stále ale věří, že politici dodrží slovo a zákon vzešlý z dohody mezi vládními a církevními zástupci bude nakonec schválen. „Podle našeho názoru platí zásada,pacta sunt servanda‘, smlouvy se mají dodržovat. Pokud bylo dosaženo konsenzu na podobě zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi, není důvod již jednou schválené parametry měnit,“ dodal. l by chtěli dál nechat současným nájemcům.
Ostatně na menších výměrech to několik let dělají, část z majetků se jim totiž podařilo získat zpět už dříve díky tomu, že je komunističtí úředníci po únorovém převratu náležitě nezaevidovali. Stejně jako biskupství se opírají také o „civilní“ manažery, v případě Želivu je to hlavně ekonom František Marek. „Znám ho přes třicet let a vím, že se na něj můžu spolehnout,“ říká Šimek.
Plány Šimka a jeho řádových kolegů jsou velké. Rádi by u kláštera otevřeli restauraci nebo domov pro seniory. Za vzor mají kláštery v Rakousku, které fungují jako ekonomicky soběstačné jednotky a nabízejí množství turistických služeb. Šimek chválí hlavně klášter v hornorakouském Schläglu, který vyrábí stejnojmenné pivo známé i u nás. V tuzemsku jsou jinak premonstráti v tomto ohledu nejdál na pražském Strahově, kde vyčlenili část svých budov pro pivovar, muzeum, penzion nebo hotel. Část klášterních prostor také pronajímají na velké společenské akce. Pro zajímavost: jedna hodina pronájmu Letního refektáře vyjde na třináct tisíc korun, za přípravu, úklid a energie zájemce zaplatí dalších skoro deset tisíc. l
O autorovi| Tomáš Pergler • pergler@mf.cz
