Řešení zvolené na Kypru není úchylné, jenom v rámci Evropské unie dosud nestandardní
Mají za ztráty bank platit i věřitelé? Když tuto otázku položíte kterémukoli specialistovi na insolvence, je odpověď skoro automatická: „A kdo jiný by to měl být, když ztráty v důsledku znehodnocení aktiv už vymazaly kapitál akcionářů?“ Řešení Bank Laiki na Kypru je v tomto ohledu mnohem blíže standardnímu postupu než většina předchozích sanací bank jinde v eurozóně – od Irska přes Španělsko až po Německo. Co trochu dráždí, není úchylnost zvoleného řešení v případě Bank Laiki, ale diametrální rozdíl dělící tento způsob od těch předchozích v rámci Evropské unie. Ty často ani nevytěsnily akcionáře, natož aby se dotkly věřitelů.
Banky pracují ve srovnání se svou bilanční sumou s nepatrným kapitálem, řádově nízkými jednotkami procent. Pokles kvality aktiv znamená, že banka se může velmi snadno stát „technicky insolventní“. Kdyby ocenila svoje aktiva tržně – tedy za ceny, jež by byl za ně ochoten zaplatit nespřízněný investor, jehož jediným kritériem by bylo dosažení zisku – zela by v její bilanci díra, často až násobně překračující její kapitál a rezervy. Banka se může pohybovat na trhu, přijímat depozita a půjčovat úvěry jen potud, dokud trh věří, že v téhle situaci není. Dokud je důvěra, je i likvidita. Ta může zmizet velice rychle, což si mnoho evropských zemí v uplynulé pětiletce bohatě vyzkoušelo.
Těžký úkol jak obnovit důvěru
Aby nedošlo k runu na banku, to jest hromadnému rušení úvěrových linek od financujících subjektů a výběru vkladů depozitorů, je nutno kapitál posílit finančními injekcemi a utišit vkladatele. K tomuto účelu slouží pojištění vkladů, za nímž obvykle stojí jako ručitel poslední instance vláda. A aby nedošlo k odříznutí banky od financování, přiskočí na pomoc třeba Evropská centrální banka, která zavře oči, nedívá se na kvalitu zástavy nabízené oproti půjčkám a už vůbec k ní nečichá. Z průšvihu se dá vyrůst na dobrých úrokových maržích, ale často bývá díra v bilanci taková, že je zkrátka nutné ji zapravit a nedopustit, aby se na trhu motaly „zombie banks“.
Nejsou-li po ruce zájemci, kteří by chtěli do banky vstoupit nebo se za její závazky zaručit, je nutné na finanční ústav uvalit nucenou správu. A rozhodnout o tom, jak s bankou naložit, zda ji zachovat při životě, nebo likvidovat. Pořadí uspokojování nároků věřitelů v případě likvidačního konkursu bývá většinou dané ze zákona. Existují skupiny věřitelů, kteří nejsou likvidací dotčeni a jsou vyplaceni v plném rozsahu. V časech finanční krize se zvyšují pojistné limity, v USA došlo ke zdvouapůlnásobení limitu na 250 tisíc dolarů v osudném říjnu 2008, když padla investiční banka Lehman Brothers a světový finanční systém měl opravdu namále.
Jak zachránit banku
V Česku začínalo pojištění vkladů od roku 1995 na částce pouhých 100 tisíc korun, a to ještě z 80 procent. Stoprocentní krytí vkladů do 50 tisíc eur bylo v Česku zavedeno až koncem roku 2008 a 100 tisíc eur (unijní standard) až v roce 2010. Z výnosů z rozprodeje majetku (banka v likvidaci již nedělá aktivní obchody) jsou pak věřitelé uspokojování v pořadí podle seniority, přičemž konec fronty tvoří nezajištěné dluhopisy a půjčky, podřízené dluhopisy, držitelé prioritních akcií a warrantů a až úplně v závěsu stojí kmenoví akcionáři.
Kdo se chce vyhnout likvidaci banky, musí na to odjinud. Vláda vstupuje do kapitálové struktury buď přímou kapitálovou injekcí, anebo přebírá špatná aktiva prostřednictvím specializovaných institucí. Není přitom fundamentální rozdíl mezi Konsolidační bankou a třeba německým fondem SoFFIN. Jinou variantou je, že ze stávající banky vyřežete zdravou část (včetně depozitorů) a spojíte ji s jinou zdravější bankou, případně ji prodáte investorovi. Zbytek vytváří „bad bank“, kde rozprodáte aktiva a z výtěžku uspokojíte věřitele podle výše uvedeného pořadí.
Fígl v transferu aktiv do všech možných klonů Konsolidační banky spočívá v tom, že vláda může nakoupit draho, tedy za netržně vysoké ceny. Tím skrytě rekapitalizuje banku, aniž by došlo ke změně vlastnické struktury, natož pak krácení nároků. Je to „byznysově“ špatně, ale politicky to bývá často výhodné, neboť se lze díky tomu vyhnout sporům s akcionáři, nezajištěnými věřiteli a nepojištěnými vkladateli. Proto se to dělává. Má to dvě podmínky. Vláda na to jednak musí mít a jednak jí to v parlamentu a ve volbách musí projít. Voliči netrestají, pokud jsou zároveň vkladateli, a detaily, jako že někdo fantasticky vydělal, zpravidla tolik neřeší. Kypr na skrytou rekapitalizaci neměl a zbytek eurozóny se na něj nechtěl složit. Není to zkrátka systémově důležitá země.
Čtěte další komentářa Miroslava Zámečníka:
Non habemus director, ministr, prezident