Menu Zavřít

Když se kradou volby

7. 7. 2018
Autor: Euro.cz

Vůdci v nominálních demokraciích si osvojili mnoho zábavných metod k dosažení prima volebního výsledku. Jedna je horší než druhá.

Hlas majora Szalaie zněl zvučně a pánovitě, jak se na velitele útvaru sluší: „Vojáci, pózorrr! Volno! Rozchod! Teraz pojdete všeci odvolit!“ Na dvě stovky čerstvých armádních rekrutů opustily předepsaný postoj a zformované šiky. Volným, neorganizovaným krokem, jenž je v armádě jinak jevem zapovězeným, zamířili vojáci ke kinu prostějovských kasáren. Do urny pečlivě vložili lístky se jmény kandidátů, většina z nich poprvé v životě. Za deset dalších minut je čekal major Szalai a jeho „pózorrr!“

Psal se 23. květen roku 1986. Zbytky černobylské elektrárny ještě létaly vzduchem, Michail Gorbačov se nadechoval k prvním projevům glasnosti a Husákův československý režim se snažil předstírat, že ani v jednom případě o nic nejde.

Proto také ona šaškárna s rozchodem. Major mohl klidně rozkázat, aby jeho podřízení k urnám odpochodovali a za plentou zvolili kandidáty Národní fronty. Normalizační režim si ale potrpěl na obskurní detaily, jimiž později mohl argumentovat, že volby byly svobodné. Rozdíl mezi svobodou a nesvobodou - a tedy mezi legitimitou a nelegitimitou voleb -spočíval v tom, jestli k urně pochodujete, nebo k ní dojdete ve stavu „rozchod“. Že na kandidátce byli jenom komunisté a jejich kolaboranti, už bylo jedno.

Absurdní šaškárna

Většina z těch prostějovských vojáků, autora těchto řádek nevyjímaje, to tehdy považovala za absurdní idiocii. Dobře jsme věděli, že i kdyby všech deset a půl milionu československých voličů odevzdalo lístky prázdné, bolševik by stejně „dostal“ 99 procent (vrchnost se ten rok rozhodla pro údaj 99,94 procenta). Věděli jsme, že už soudruh Stalin říkával, že „je jedno, jak dopadnou volby, důležité je, jak se spočítají hlasy“.


Přečtěte si: Jak ukrást firmu?

ilustrační foto


Nevěděli jsme však, že to není bolševikova výsada. Spolu se zbytkem drtivé většiny národa (či obou národů, chcete-li) jsme tušili, že klíčový rozdíl mezi Československem a civilizovaným světem je právě ve svobodě voleb coby mechanismu, jenž převádí vůli lidu ve státní moc. Netušili jsme však, že prostředky ke znásilnění, zkreslení, potlačení, odklonění či prostému zmatení vůle lidu umějí být daleko barvitější než Národní fronta a „pohov! rozchod!“. Nevěděli jsme ani, že k takové manipulaci zdaleka není zapotřebí tolik moci, jakou nad námi tehdy v těch věcech měli dr. Husák a jeho parta.

Třikrát Oleg Sergejev

Jiní to zjistili za nás. O pestrých dvanáct let později, v roce 1998, kdy už čas odvál Husáka i kariéru Michaila Gorbačova, byl gubernátorem Petrohradu (tak tam říkají starostovi) Vladimir Jakovlev. Muž, jehož jsme později poznali i jako ministra pro oblastní rozvoj, tehdy seděl ve své teplé židli pouze dva roky, když jej začal ohrožovat zastánce razantních reforem Oleg Sergejev. Do voleb zbýval sotva týden a gubernátor vypadal na ručník.

Když se však voliči podívali na volební lístky, aby zaškrtli jméno svého favorita, nevěřili vlastním očím: Oleg Sergejev tam nefiguroval jednou, nýbrž hned třikrát.

Postupně vycházelo najevo, že jen jeden z nich je skutečný kandidát; jeden z jeho dvou jmenovců byl důchodce nad hrobem a druhý nezaměstnaný alkoholik. Dva posledně jmenovaní neměli žádnou kvalifikaci, která by je ke kandidatuře opravňovala, to jen Jakovlev si šikovně poradil a nechal oba do voleb přihlásit.


Přečtěte si esej: Nové pořádky. Pětiletka první

 Nové pořádky. Pětiletka první. Ilustrace


Všechno šlo podle plánu: voliči byli zmatení a polovina z nich hlasovala pro nesprávné Sergejevy. Gubernátor obhájil volební vítězství a pokračoval v kariéře, zatímco po Sergejevovi už v Rusku neštěkl pes o nic hlasitěji než o jeho nepolitických jmenovcích.

To je pěkný invenční způsob, jak si z vůle lidu vystřelit ku vlastnímu prospěchu. Kdyby se však udílela cena za míru nápaditosti k manipulaci použité, byli by horkými favority na Zlatý prostředník (či jak by se taková cena měla jmenovat) kromě Jakovleva i pohůnci ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče a jejich účinkování ve volbách roku 2004.

Chemická sezona

Ukrajinci tehdy měli Janukovyčova vládnutí plné zuby. Jedni kvůli poklonkování Moskvě, druzí kvůli všudypřítomné korupci, jiní prostě kvůli nefungující ekonomice. Opoziční kandidát, někdejší premiér a guvernér centrální banky Viktor Juščenko, byl proto Janukovyčovi reálnou konkurencí. V září, kdy do voleb zbývalo pár týdnů, najednou strašlivě onemocněl. Na klinikách v Rakousku a Švýcarsku, kam se vzápětí odjel léčit, mu našli v krvi laboratorně čistý dioxin v množství odpovídajícím šestitisícinásobku normálu.

Juščenko tvrdil, že se ho Janukovyčovi lidé pokusili otrávit, Janukovyč tvrdil, že si to Juščenko vymyslel (a nejspíš spolykal dioxin na nějaké obzvlášť ukrajinské party, když už došlo zelí máčené ve vodce z pneumatik). Buď jak buď - Juščenko, jenž zjevem vždycky připomínal Roberta Redforda, po dioxinové kúře vypadal, jako kdyby se řečený herec holil ručním granátem.

  Když se kradou volby, ilustrace

Ani to Janukovyčovi a jeho klice zjevně nepřišlo dost razantní. V den druhého kola volby došlo na západě Ukrajiny, kde měl opoziční kandidát největší podporu, k pozoruhodnému jevu. Voliči houfně dorazili (celkem tehdy spočítali statistici 75procentní účast) k urnám, zaškrtli Juščenkovo jméno, vložili papír do obálky, zalepili, odevzdali a šli domů, držíce Juščenkovi - a sobě - palce. Až sem bylo všechno v pořádku.

O den později však ohlásil - v rozporu s výsledky povolebních průzkumů - vítězství Janukovyč. Rychle vyšlo najevo proč. Když volební komisaři obálky otevřeli, našli hlasovací lístky prázdné. Tak se to opakovalo v tisícovkách případů, až to někomu začalo být divné. Důvod byl prostý: stopy inkoustu z per, jež za tím účelem na volební místa centrálně dodávala firma z Kyjeva, po zhruba pěti minutách beze stopy zmizely. Nezbylo po nich nic, stejně jako nemělo nic zbýt z Juščenka. V KGB zřejmě tu sezonu mělo navrch chemické křídlo.

Jak dnes víme, ani to Janukovyčovi nakonec nepomohlo. Ukrajinci odmítli jeho vítězství uznat a nastala „oranžová revoluce“, jež po mnoha peripetiích (včetně dalších tří let Janukovyčova prezidentování) skončila de facto vytržením 80 procent Ukrajiny z ruské sféry vlivu. Ale jako pokus oživit nudný volební proces novými, atraktivními prvky to nebylo špatné.

Analfabet, nebo slepec?

Pro variaci na Janukovyčův inkoustový happening můžeme sáhnout do jiné bašty světové demokracie, africké Libérie. V roce 2005 tam v prezidentských volbách zvítězila Ellen Johnson-Sirleafová, ale atmosféru jejího vítězství kazily zvěsti o tom, že týmy obou kandidátů (poraženým byl bývalý prvotřídní fotbalista a současný prezident George Weah) platily před volebními místnostmi voličům, aby uvnitř řekli, že jsou negramotní nebo slepí. Proč to? Protože takový volič má právo „volit hlasem“ – a z definice si nepřekontroluje, jestli je jeho hlas zapsán správně. Všechno další už je hračka. Liberijci to však mohou pořád brát jako úspěšné a civilizované předání moci, protože do té doby bylo nepsaným zvykem takový akt doprovodit uřezáním uší odstupující hlavy státu.


Masaryk měl chvíle, kdy se choval jako autokrat. Čtěte více v eseji:

Prezidentská demokracie

 Ilustrace k eseji Prezidentská demokracie


Faktem zůstává, že takhle na poslední chvíli řeší své volební trable amatéři. Hasí průšvih, až když vidí, že by opozice mohla mít reálnou šanci na úspěch. Daleko jistější je vůbec takového obtížného opozičníka k volbám nepustit. Ta disciplína poznala mnoho mistrů, namátkou Rusa Vladimira Putina nebo Zimbabwana Roberta Mugabeho. Obzvlášť divokou kreací na to téma se však do dějin parodované demokracie zapsal madagaskarský prezident (a jogurtový magnát) Marc Ravalomanana. Před volbami v roce 2006 pochopil, že opoziční kandidát Pierrot Rajaonarivelo je protivníkem příliš zdatným - a zařídil se podle toho.

Sorry, nepřijímáme

Prezident si vyčíhl chvíli, kdy jeho vyzývatel opustil zemi, a rychle prosadil zákon, podle něhož každý uchazeč o prezidentskou funkci musel zaregistrovat svoji kandidaturu osobně v úřadu sídlícím v hlavním městě Antananarivu. Co víc, musel tak učinit k datu vzdálenému zhruba týden od schválení řečeného zákona.

Rajaonarivelo pochopitelně nasedl do letadla a šupem zamířil domů. Jenže jako z udělání mezinárodní letiště Ivato na kraji madagaskarské metropole nepřijímalo. Ani na menším letišti Fascene na jednom z periferních ostrovů neměl pilot více štěstí. Ani nikde jinde. Na druhý den to bylo totéž, a další den zrovna tak. Vždycky, když se blížilo letadlo s Rajaonarivelem, prezident nechal letiště zavřít. Jeho oponent tak skutečně lhůtu k registraci kandidatury promeškal a Ravalomanana v klidu volby vyhrál. (Stejně skončil špatně, o tři roky později ho sesadil vojenský puč.)

Ještě daleko sofistikovaněji si však počínají šibalové prvního světa, počínaje Anglií coby kolébkou zastupitelské demokracie. Její většinový systém, obdivovaný pro svoji přehlednost a zatracovaný za princip, podle něhož vítěz bere vše, závisí na geografickém rozdělení země na jednotlivé volební okrsky.

Prohnilé okrsky

Když tam na konci 17. století začaly fungovat parlamentní volby tak, jak je známe dnes, byli v pochopitelné výhodě ti poslanečtí kandidáti, kteří měli ve svých okrscích více vlivu. Obzvlášť dobře se vedlo těm, kteří je rovnou vlastnili se vším všudy. Jejich obyvatelé byli na panu domácím závislí a získat jejich hlasy nebylo obtížné. Takovým okrskům se říkalo „pocket boroughs“, okrsky do kapsy, nebo ještě případněji „rotten boroughs“, prohnilé.

 Když se kradou volby, ilustrace

Jestliže nám takové uspořádání věcí dnes připadá lehce unfair, pak vězme, že nejdále jej propracovali vlastníci okrsku Old Sarum u Salisbury (vzešel odtud mimo jiné ministerský předseda William Pitt starší), kde pro jistotu nebyli obyvatelé žádní. Právo hlasovat se odvíjelo od vlastnictví nemovitosti. V roce 1931 při posledních volbách, v nichž okrsek fungoval, měl hrdých jedenáct voličů.

Aby se takové věci neděly a rozdíly mezi počty hlasů nutných ke zvolení jednoho poslance byly co nejmenší, předsevzali si mocní těch dnů, že budou velikost a tvar okrsků měnit podle počtu obyvatel. Netrvalo však dlouho a přišli na to, že právě tím mohou získávat další volební výhody.

Gerry + salamandr

V roce 1812, když se Evropané zabývali napoleonováním, dostal guvernér amerického státu Massachusetts Elbridge Gerry dobrý nápad. Nechal před volbami do tamního Senátu překreslit hranice volebních okrsků v Bostonu tak, aby jeho oponenti, federalisté, ve „svých“ okrscích vyhráli na celé čáře. Jeho vlastní demokraticko-republikánská strana naopak ve svých okrscích vítězila nižším poměrem hlasů. Tak se stalo, že ačkoli příznivci federalistů měli celkově početně navrch (však také Gerry o úřad v následujících volbách přišel), demokratorepublikáni si Senát udrželi.


Čtěte esej: Liberální demokrat jako objekt v obludáriu

 Liberální demokrat jako objekt v obludáriu, ilustrace


K nevýhodám tohoto aranžmá patřilo, že okrsky měly absurdní tvar. Jeden z nich silně připomínal salamandra, což ve spojení s příjmením vynalézavého guvernéra pomohlo vytvořit slovo gerrymander, jímž se taková manipulace označuje. V následujících dvou stech letech mělo ono slovo dojít bohatého využití.

Gerrymandering se ukázal jako obrovsky užitečná zbraň. Jeho výhoda spočívá především v tom, že překreslení hranic okrsků se může dít mimo ruch kampaně, aniž by to upoutalo pozornost veřejnosti. Vybraný politik pak přijde k víceméně hotovému a během kampaně má své jisté.

Politici vybírají voliče

Tím se ocitáme rovnýma nohama v americké přítomnosti. Jak píší britští politologové Nic Cheeseman (University of Birmingham) a Brian Klaas (London School of Economics) ve své letošní knize Jak zmanipulovat volby, je „demokratický proces docela převrácen: politici si vybírají své voliče, namísto aby tomu bylo naopak“. Republikáni takhle zakonzervovali svoji moc na Floridě, v Texasu, Ohiu a Virginii, zatímco demokrati si počínají stejně v Illinois, Marylandu a samozřejmě v Massachusetts.

Výsledky jsou úžasné - s činností federálního Kongresu je spokojeno pouze deset až 20 procent Američanů. Přesto v posledních volbách v roce 2016 ztratilo ze všech 435 kongresmanů své křeslo pouhých osm. Průměrný rozdíl mezi vítězem a poraženým čítal ohromujících 37,1 procenta. Jen v pěti případech - ze 435 soubojů - to bylo méně než pět procent a v osmnácti dalších případech méně než deset procent. Zbývajících 412 střetnutí se konalo v podstatě zbytečně, protože vítěz byl předem jasný.

Když demokratické delegování moci takto degraduje i tam, kde je doma, není divu, že si o moc lépe nevede ani jinde. Není proto nejspíš náhoda, že na stupnici britské instituce Freedom House, která takové věci sleduje (od 1 do 10, přičemž čím vyšší číslo, tím „lepší“ volby), je světový průměr vyjádřen šestkou. Jen třicet procent voleb přitom má za následek změnu mocenské garnitury. Jak píší Cheeseman a Klaas, „voleb je dnes na světě více než kdy v minulosti, ale demokracie ubývá“. Jinými slovy, od dob majora Szalaie jsme ušli velký kus cesty, naneštěstí v kruhu.

Čtěte také komentáře Daniela Deyla:

Elon Musk: hra s větry a ohněm

Varufakisova chvíle slávy

Trumpův íránský gambit

Tesla: každý týden jobovka

Úžasný nový svět

Zaslouží si Maďaři jeden druhého?

Trump versus Silicon Valley versus média

Ruští a čínští vojáci na území KLDR? Auvajs

Carstvuj na strach vragam, Vladimir Vladmirovič!

bitcoin_skoleni

Jak Kim Čong-un všechny převezl

Proč zazlívat Trumpovi Jeruzalém


  • Našli jste v článku chybu?