Český podnikatel František Čechura chtěl koncem 19. století vyrábět zemědělské stroje. Záměr mu však nevyšel, musel proto začít s něčím jiným. V západočeské obci Dýšina založil roku 1912 podnik na výrobu kanalizační litiny, který dnes nese název Armaturka Dýšina.
František Čechura
Obec Dýšina leží osm kilometrů severovýchodně od Plzně. Založena byla ve 13. století za vlády Václava I. a v jejím okolí se již od středověku těžila železná ruda. Zpracovávala se v mnoha hamrech na řece Klabavě, ke kterým na přelomu 17. a 18. století přibylo i několik vysokých pecí. Původně zemědělská obec se brzy proměnila v jedno z nejprůmyslovějších míst Plzeňska. Koncem 19. století se v Dýšině začalo rozvíjet také strojírenství a slévárenství. Fungovalo zde několik železářských dílen, zlom ale nastal teprve založením podniku Františka Čechury roku 1912. Firma, která se specializovala na výrobu odpadní a kanalizační litiny, obec proslavila po celých západních Čechách a zboží dodávala i do Prahy.
Nenasytný zámečník
František Čechura se narodil roku 1873 a vyučil se strojním zámečníkem ve Škodových závodech v Plzni. Po praxi v několika firmách ve Vídni založil roku 1894 vlastní železářskou dílnu v západočeské Dýšině. Na počátku pracoval jen se dvěma učni a vyráběl takzvané „krejcárkové kudly“.
Dílnu brzy rozšířil a začal provádět i zámečnické práce a opravy různých menších strojů. Roku 1896 koupil domek číslo 47 a s pěti zaměstnanci se pustil do konstrukce vodovodů pro okolní usedlosti.
Roku 1900 přijal do firmy společníka a výroba se znovu rozšířila. V sortimentu se objevily některé zemědělské stroje, zejména šrotovníky. Čechura ale brzy poznal, že si tentokrát vzal příliš velké sousto. Podnik již nebylo možné finančně zvládnout, roku 1902 proto společnost zkrachovala a veškeré zařízení bylo rozprodáno.
FRANTIŠEK ČECHURA (1873-1953)
Český podnikatel František Čechura se narodil roku 1873. Vyučil se strojním zámečníkem v Plzni a po zkušenostech z ciziny si roku 1894 otevřel v západočeské Dýšině vlastní dílnu. Vyráběl kapesní nože, vodovody či šrotovníky, kvůli finančním problémům však brzy zkrachoval. Roku 1903 založil v Dýšině novou firmu, kterou roku 1912 rozšířil na továrnu se slévárnou. Jejím hlavním výrobním programem se stala odpadní a kanalizační litina, tedy roury, kohouty a výpusti. Čechura byl uznávaným podnikatelem a několik let i starostou Dýšiny. Zemřel roku 1953.
Znovu od píky
František Čechura se ale nehodlal podnikání vzdát. Roku 1903 si v Dýšině pronajal bývalou kovárnu a opět začal opravovat drobné stroje. Roku 1905 dal postavit novou zámečnickou dílnu, která byla vybavena parním motorickým pohonem a pracovalo v ní osm zaměstnanců.
V následujících letech se usilovně snažil získat dostatečný kapitál pro vybudování větší továrny. Sen se mu splnil roku 1912, kdy od rolníka Kouřima zakoupil pozemek na severním konci obce. Na něm postavil první tovární budovu, která se stala základem pozdějšího velkého podniku.
Hned roku 1912 přišly i důležité zakázky na stavbu vodovodů pro obec Třebnušku (dnes součást Zbiroha) a pro hřbitov ve Starém Plzenci. Jejich úspěšným provedením získala firma potřebné peníze na další rozvoj. Ten zkomplikovala jen první světová válka, za které musel Čechura pracovat v Plzni. Velkou obětavostí celé rodiny se však závod v Dýšině podařilo udržet.
Synové zachraňují podnik
Roku 1921, kdy nastal rozmach poválečné stavební výroby, pracovalo v podniku již 22 lidí. U továrny vznikla malá slévárna litiny a začala i výroba ručních čerpadel. František Čechura to ale neměl snadné. Byl zvolen starostou obce a zastával funkce hned v několika spolcích. Na vedení podniku mu nezbýval čas a firma se roku 1924 ocitla v krizi.
Roku 1925 nastoupil do továrny jako zaměstnanec Čechurův nejstarší syn František a během dalších dvou let i mladší synové Václav a Martin. Tento tah se vyplatil, protože již roku 1927 se podařilo podnik oddlužit.
František Čechura starší se postupně vzdal všech veřejných funkcí a znovu se plně zapojil do rozvoje firmy. Roku 1932 vznikla v areálu závodu větší slévárna a nové skladiště. Podnik byl zanesen do obchodního rejstříku pod názvem „Továrna na stroje a slévárna Fr. Čechura, Dýšina u Plzně“ a jeho hlavním výrobním programem se stala produkce odpadní a kanalizační litiny. Počet zaměstnanců vzrostl na 70.
Vstup do kartelu
Roku 1936 vstoupila firma do kartelu Sdružených československých sléváren trub, který tvořily Pražská železářská společnost Králův Dvůr, Vítkovické horní a hutní těžířstvo, Českomoravská Kolben-Daněk v Blansku a Železárny města Rokycan.
Podle dobového prospektu nabízela tehdy Čechurova společnost roury o průměru 40 až 250 milimetrů v délkách od tří do čtyř metrů, podzemní i nadzemní hydranty či ventilační potrubí. Doplňkem byly různé poklopy, mříže, sifony a zachycovače nečistot. Ve strojírenském oddělení pak vyráběla sací i výtlačná čerpadla a nabízela nejrůznější instalační práce, včetně budování koupelen. Roku 1938 se počet zaměstnanců zvýšil na 96. Během druhé světové války nedošlo ke změně výrobního programu a nadále pokračovala především produkce odpadní litiny a čerpadel. Roku 1942 se veřejnými společníky firmy stali všichni tři majitelovi synové. Zakladatel František Čechura v následujícím roce z podniku vystoupil.
Zpátky k rodině
Po skončení války začala nákladná rekonstrukce zastaralých provozů. Bratři Čechurové zakoupili nové stroje, do továrny zavedli ústřední topení, provedli výměnu elektrického vedení a pro zaměstnance postavili několik bytů. Roku 1947 si firma navíc pronajala slévárnu v Rožmitále pod Třemšínem a počet zaměstnanců stoupl na rekordních 152.
Tím ale snaha Čechurů o rozvoj podniku skončila, přišel totiž rok 1948 a znárodnění. Továrna v Dýšině se postupně stala součástí Škodových závodů v Plzni, Sigmy Olomouc, Plzeňské armaturky (výrobny potrubních rozvodů a výpustí) či Západočeských strojíren a sléváren. Na přelomu 50. a 60. let minulého století prošel podnik další výraznou modernizací, výrobní program však zůstal zachován.
Roku 1992 se továrna dostala zpět do vlastnictví rodiny Čechurů a vznikla firma Armaturka Dýšina. I přes pokles poptávky po kanalizační litině se podnik podařilo stabilizovat a dnes se v něm kromě potrubních rour a výpustí vyrábí například zahradní lavičky, kanalizační poklopy či ozdobné mříže. V továrně pracuje 75 zaměstnanců a téměř třetina její produkce míří na export.
