Na pražských Malvazinkách je hodně pozoruhodných vil. Jen jedna ovšem vyniká ve světovém měřítku. Brzy v ní vznikne jedinečný kulturní prostor
Miniaturní vstupní dveře klamou. Ostatně jak je u Adolfa Loose zvykem. Původem brněnský architekt, který se v první polovině 20. století proslavil novátorskými interiéry v Praze, Plzni, Vídni i Paříži, zažívá v posledních letech renesanci svého odkazu. Jeho záliba v nenápadných bočních vstupech jako by měla za cíl ukrýt genialitu těchto pozoruhodných staveb po dlouhá desetiletí. Kdo by také očekával za jednoduchými dveřmi připomínajícími vchod do kočárkárny architektonické dílo přesahující šeptandu české kotliny.
Vchod do Winternitzovy vily na pražských Malvazinkách je typicky loosovský. Snadno přehlédnutelné postranní dveře jsou pro jistotu opatřeny zřetelným nápisem „Vstup“, kdyby snad někdo o jejich významu pochyboval. Každý rozměrnější návštěvník ale bude mít s těmito dveřmi problém. Takovými detaily se štíhlý Loos pochopitelně nezabýval. Důležitá je přece filozofie celé stavby.
Láska až na druhý pohled
Nenápadně uzavřený exteriér, který nevzbuzuje zbytečné city a trapnou okázalost. Naopak zcela otevřený interiér, v němž emotivně dýcháte s venkovním prostorem. Vše strohé, přísně účelné. Pokud jde o Loose, za miniaturním vstupem se rozum mění v emoce.
Nikdy naopak.
Po překonání mentální i fyzické překážky loosovského prahu čeká návštěvníka pár úzkých schůdků, po nichž se dostane k největšímu kouzlu téhle funkcionalistické pohádky – hlavní obytné místnosti s nepostradatelným krbem, s obrovskými okny jako z továrny a s obdivuhodným raumplanem (volným překladem: patra se prolínají, prostory se spojují).
Salon má dvě úrovně: dolní prostor s přístupem na terasu přímo vybízející k tanci či k nekonečným nočním zábavám a horní galerii určenou ke stolování nebo k soukromým diskusím v pohodlných křesílkách.
Je těžké necítit se tu jako doma. Hned na první návštěvě.
Úzká schodiště ustupují rozměrným obytným prostorům a terasám s výhledy na celou Prahu. Dům, který se může pyšnit třemi terasami v různých výškách, není určen k ubytování. Jeho náplní je život. Napříště už ne ten rodinný, ale kulturní. David Cysař, potomek pražského židovského právníka Josefa Winternitze a současný majitel vily, chce z loosovské památky udělat jedinečný kulturní prostor. Ačkoli nabídky k prodeji se mu jen hrnou. Vila má hodnotu vyšších desítek milionů korun.
Večírky jako za první republiky
Zájem lidí o polozapomenutou památku je obrovský. David Cysař na konci února otevřel vilu zdarma veřejnosti a to, co dennodenně „u sebe doma“ viděl, ho přesvědčilo, že je nutné dům lidem věnovat. Na ulici se během každého odpoledne tvořily dlouhé fronty, nenápadnými vstupními dveřmi za pouhých pár hodin prošlo zhruba tisíc lidí.
„Rád bych díky velkému zájmu vilu otevřel veřejnosti, a i když tuším, že většina lidí přijde do vily za architekturou, chtěl bych zde také zřídit galerii. Nejvyšší patro bude věnováno historii vily a rodiny. Prostřední patro se bude tematicky věnovat funkcionalismu a předně architektu Adolfu Loosovi,“ plánuje Cysař.
Sám má k umění víc než blízko. Je významným českým kameramanem.
V hlavním sále chce pořádat aktuální výstavy začínajících či zatím neobjevených umělců, kteří tak dostanou šanci se zviditelnit. Takový kulturní prostor ale nebude jednoduché zaplatit. Proto Cysař zvažuje částečné pronájmy. Kromě návštěvy galerie bude možné si vilu pronajmout na stylové večírky v duchu 30. let, svatby, natáčení filmů nebo přednášky o architektuře. „Také plánujeme stylově zařídit ložnici a koupelnu a nabízet,zážitkové ubytování‘. Ubytovaní si budou moci vyzkoušet na jednu noc, jak se žilo v takové vile, jaké to bylo, dát si víno při západu slunce na terase nebo ve ztichlém sále a plně si vychutnat a zažít architekturu,“ doplňuje Cysař. Z finančních důvodů je přístupný jakýmkoli dalším nápadům včetně dlouhodobého pronájmu obytného suterénu, který by mohl sloužit například jako advokátní kancelář.
O autorovi| Jan Novotný, novotnyj@mf.cz
