Trestní senát rozhodl, že advokáti manželé Hnilicovi hrubě šikanovali své nájemníky. Podle civilního rozsudku však o nájemníky vůbec nešlo
Dva ombudsmani, policie i státní zastupitelství to viděli stejně: pražští advokáti manželé Lenka a Karel Hnilicovi hrubě šikanují své nájemníky Danu Lukešovou a jejího syna Jana. Také Obvodní soud pro Prahu 4 měl stejný názor a právě před rokem jim za to, že Lukešovým takřka na rok zavřeli vodu a tři zimy je nechali žít v bytě bez části vnějších oken (týdeník Euro 39/2014), uložil podmíněné tresty. Nyní ale mají Hnilicovi kvůli nepředvídatelnému rozhodování soudů šanci vyklouznout bez trestu.
Vynesení odvolacího rozsudku se totiž z hodně zvláštních důvodů oddalovalo. Mezitím pražský městský soud v paralelně běžícím civilním sporu vyhověl námitce Hnilicových a pravomocně rozhodl, že Lukešovi kvůli dávné nesrovnalosti v dokumentech nejsou již od roku 1980 oprávněnými uživateli bytu. Tedy jinak řečeno, Hnilicovi své neexistující nájemníky nikdy nemohli šikanovat.
Tento rozsudek padl i přes to, že stejnou námitku Hnilicových odmítl během trestního řízení zmíněný obvodní soud a stejně se k ní dříve dvakrát postavil i Nejvyšší soud (sluší se dodat, že se jí zabýval jen okrajově).
Pro Lukešovy to znamená, že budou muset byt v pražské Lopatecké ulici po 40 letech opustit. „Podáme dovolání a budeme doufat, že Nejvyšší soud případ zvrátí. Zároveň ho požádáme, aby odložil vykonatelnost rozsudku městského soudu,“ říká Jan Lukeš.
Sporní nájemníci Do domu v Lopatecké ulici se Dana Lukešová přistěhovala v roce 1974. Nejdřív bydlela v podkrovní garsonce, ale později k ní připojila další dva malé opuštěné byty. Vše proběhlo se svolením úřadů, ovšem během let se ztratil (či nebyl vydán) dokument, který by přímo potvrzoval, že nově sloučený byt úřady Lukešové přidělily.
Nikomu to léta nevadilo a úřady chápaly Lukešovy jako řádné nájemníky. Chybějícího dokumentu si však všimli Hnilicovi, jejichž firma Dogrose koupila dům v roce 2005. Hnilicovi na to soudy opakovaně upozorňovali, ovšem dlouho bez úspěchu. Paralelně proti svým nájemníkům nasadili prostředky nějtěžšího kalibru – včetně zmíněného vypnutí vody či odebrání části oken.
V prosinci 2012 se chováním obou advokátů začal zabývat Obvodní soud pro Prahu 4. Ještě než ale mohl trestní soud rozhodnout, padl loni v srpnu civilní rozsudek (vynesla jej soudkyně Andrea Lomozová ze stejného obvodního soudu), který kvůli onomu chybějícímu dokumentu nařídil, aby Lukešovi byt vyklidili. Soudce Dvořák poté trestní řízení na několik týdnů přerušil, vyžádal si od Lomozové dotyčný civilní spis a dospěl k naprosto opačnému stanovisku než ona.
Na základě dalších starých dokumentů – třeba kolaudačního rozhodnutí, které Lukešovým povolilo ve sloučeném bytě provádět stavební úpravy – rozhodl, že Lukešovi jsou řádní nájemníci. Rozhodnutí o přidělení bytu byla navíc podle něj v 80. letech běžně uzavírána ústně, „nebo i mlčky – konkludentně – např. organizace předala klíče a občan se do něho nastěhoval“.
Loni v listopadu pak Dvořák uložil oběma advokátům podmínky za útisk a neoprávněný zásah do práva k bytu. Pro Hnilicovou to přitom nebylo nic nového – již dříve dostala trest za nevybíravé vydírání učitelky mateřské školy.
Podivné náhody Proti svému odsouzení se Hnilicovi odvolali a stejně na rozhodnutí o vyklizení bytu reagovali i Lukešovi. Jako první směřovala k definitivnímu rozuzlení trestní věc Hnilicových, o které měl městský soud rozhodnout v březnu. Ovšem prapodivnou náhodou dostal případ na stůl soudce Vladimír Cvetler, manžel advokátky, která Hnilicovy léta zastupovala v různých kauzách. Když byl na to Cvetler upozorněn, prohlásil se za podjatého a případ dostal na starost jiný senát.
První jednání pod tímto novým senátem mělo proběhnout v srpnu, ovšem bylo odvoláno. V září pak odvolací soud sice zasedl, ale nerozhodl a vzal si čas na rozmyšlenou. Dva další nařízené termíny – říjnový a listopadový – soud opět odvolal. Konečný verdikt by tak měl padnout až tuto středu.
Mezitím, 18. listopadu, ovšem jiný odvolací senát městského soudu potvrdil ono civilní rozhodnutí, že Lukešovi nejsou a nikdy nebyli řádnými nájemníky. Tento pravomocný civilní rozsudek si nemůže odvolací trestní senát dovolit ignorovat a je otázkou, zda bude mít podobně jako Dvořák odvahu a zájem posoudit věci po svém.
Je také pravda, že Hnilicovy – minimálně co se útisku týče – nemusí teoreticky od trestu uchránit ani fakt, že dle soudu nešikanovali nájemníky, ale lidi, kteří v domě bydleli de iure neoprávněně. Soudce Dvořák otázku, zda jsou Lukešovi řádnými nájemníky, či ne, každopádně považoval pro své rozhodování za „naprosto zásadní“.
O autorovi| Václav Drchal • drchal@mf.cz
