Když se utne mistr tesař

Úřady práce neumějí dávat výpovědi, ačkoli mají znát pracovní právo nejlépe

Firmy si už řadu let stěžují na to, jak těžké je v tuzemsku dát výpověď z práce zaměstnanci, který jim nevyhovuje. Může se stát, že se leckdy utnou: český zákoník práce zaměstnance chrání, co to jde, a dostát všem floskulím není zcela jednoduché. Že to však někdy nezvládnou ani instituce, už snad není ani úsměvné. Spíše ironické. Konkrétně olomouckému úřadu práce se takto v poslední době „zadařilo“ už dvakrát. Žaloby na neplatnost výpovědi prohrávají soukromé firmy, malé i velké, a průřezově všechny státní i veřejné instituce. Nespokojení propuštění, kteří dotáhnou svůj případ až k soudu, mají dokonce dvoutřetinovou šanci, že spor vyhrají. Ani ve zbývající třetině nevyhraje vždy zaměstnavatel, často totiž zatroubí k ústupu a s bývalým pracovníkem se raději dohodne mimosoudně. Ročně přitom soudy řeší okolo devíti set takových žalob.

Pětinásobný koloběh

Když bývalého ředitele olomouckého úřadu práce Luďka Krystýna odvolal v říjnu 2006 tehdejší ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas z funkce, dostal také hned výpověď. Bohužel si úřad nedal dost práce s jejím precizním formulováním, takže Krystýn po dohodě s advokátem napadl výpověď žalobou. Okresní soud jim dal v lednu 2008 za pravdu. Podle jeho názoru úřad práce nesplnil svou povinnost a nenabídl Krystýnovi jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou vhodnou práci, ačkoli tuto povinnost měl. Stejně jako odpovídající volná místa. Nepomohla ani argumentace zástupců olomouckého úřadu, kteří se bránili tím, že Krystýn je stíhán za zneužití pravomocí veřejného činitele a nabídnout mu jiné místo by bylo v rozporu s dobrými mravy. „Jejich obrana v tomto případě nebyla důvodná, protože navenek neprojevili vůli. Nenapsali to do výpovědi a žalobce neseznámili před podáním výpovědi s tím, že mu místo nenabízí právě kvůli trestnímu stíhání,“ odůvodnil tehdy své rozhodnutí soudce Libor Brokeš. O pár měsíců později, v srpnu, jeho ortel potvrdil i krajský soud. Rozsudek de facto znamenal, že pracovní poměr dál trvá.
Krystýn tedy vyzval původního zaměstnavatele, aby mu nabídl vhodné místo. Jenže olomoucký úřad práce nelenil a ještě před nabytím právní moci rozsudku dal Krystýnovi výpověď novou. A koloběh událostí se opakoval: Krystýn svůj původně domovský úřad znovu žaloval, okresní soud opět rozhodl o neplatnosti i této druhé výpovědi, krajský soud jeho rozsudek potvrdil. Úřad práce podal i dovolání k Nejvyššímu soudu, ovšem ani zde neuspěl. Letos v květnu konečný ortel o neplatné výpovědi nabyl právní moci. „Výpověď jsme podali v pořádku, ale soudy nevzaly naše argumenty v potaz,“ trvá na svém vedoucí kontrolního a právního odboru olomouckého úřadu práce Radek Havran. Suma sumárum: téměř čtyři roky trvající soudní spory, náklady soudních řízení v desítkách tisíc korun a ušlá mzda bývalého ředitele. „Náhrada mzdy dosahuje 1,3 milionu korun, spolu s úroky je to již okolo dvou milionů,“ zdůrazňuje Krystýn. Ještě před pár lety by to ale úřad stálo jen zhruba čtvrt milionu korun. „V roce 2007 se s Krystýnem mimosoudně dohodl na ukončení sporu, ale po pár dnech od dohody ustoupil,“ připomněl Roman Dvorský z advokátní kanceláře Jiřího Zbořila, která Krystýna zastupovala. První soudní jednání o výši náhrady škody se bude konat v prosinci.

S rakovinou končíš

Podobnou zkušenost absolvoval i další zaměstnanec olomouckého úřadu práce Martin Doležel. Ten pracoval na postu vedoucího kontrolního oddělení. V říjnu roku 2006 mu ale byla diagnostikována rakovina, s níž se léčil do září 2007. Pak mu byl na dva roky přiznán plný invalidní důchod a olomoucký úřad práce mu povolil neplacené volno na jeden rok. V listopadu 2008 jej úřad vyzval, aby se dostavil na lékařskou prohlídku, která měla zjistit, zda může vykonávat práci kontrolora. Posudek stanovil, že v této době není schopen žádné práce. „Ředitel úřadu Roman Chlopčík a jeho zástupce ale vyhodnotili posudek jako potvrzení, že jsem dlouhodobě pozbyl schopnost vykonávat sjednanou práci a že mám dvě možnosti: buď nastoupím 1. ledna 2009, nebo se mnou bude rozvázán pracovní poměr. Na mé argumenty, že musím na doporučení onkoložky dbát na svůj zdravotní stav a domluvit se zaměstnavatelem nástup nejdříve na jaře 2009, reagovali oba tím, že mi zopakovali dvě výše uvedené možnosti,“ s trpkostí vypráví Doležel. V půlce prosince tedy obdržel výpověď, na niž v dubnu následujícího roku reagoval žalobou. Okresní soud mu dal za pravdu a určil, že výpověď je neplatná. Rozsudek potvrdil i krajský soud. Šéf právního odboru Havran s ním ale nesouhlasí: „Závodní lékařka původně napsala, že není schopen vykonávat svou práci. I když to zní necitlivě v souvislosti s jeho diagnózou, my potřebujeme lidi, kteří mohou pracovat.“
Doležel vyzval úřad, aby mu umožnil nástup do zaměstnání. Musel si zajistit nový lékařský posudek, který potvrdil, že je pro něj vhodný post kontrolora. „Vyzval jsem ředitele, aby mi umožnil nástup do zaměstnání, ale ten mi v dopise navrhl ukončení pracovního poměru dohodou z organizačních důvodů a o pár dní později mi výpověď dal. A tak jsem podal druhou žalobu,“ pokračuje Doležel. Toto soudní jednání je zatím v běhu. „Snažil jsem se s nimi sjednat dohodu, ale marně. Zvlášť v tomto případě mohl podle mě úřad práce postupovat citlivěji,“ míní právník Dvorský, který zastupuje i Doležela.

Kulhající gazela

Příběh Martina Doležela nabírá na pikantnosti právě v souvislosti s jeho nemocí. Rostislav Čevela, ředitel odboru koncepce sociálně zdravotní politiky na ministerstvu práce a sociálních věcí si nedávno postěžoval, že se onkologičtí pacienti ani po svém vyléčení nechtějí vzdávat invalidního důchodu a vracet se do pracovního procesu. A kdo jiný než úřad práce, jehož hlavním cílem je hledat místa pro lidi bez práce, by měl jít příkladem?
Olomoucké kauzy ale nejsou ojedinělým excesem. Soud o neplatnost výpovědi v minulosti prohrál například i břeclavský úřad práce, když se pokoušel zbavit jedné své zaměstnankyně. A jak týdeníku EURO prozradil člověk, jenž na ministerstvu práce pracoval dlouhá léta, ani tento resort se v minulosti nevyhnul prohrám v pracovněprávních sporech. Jak se zdá, úskalí českého zákoníku práce jsou tak komplikovaná, že ani ti nejpovolanější nedokážou podat výpověď, která by nebyla napadnutelná. Pikantní je, že jde o úřady práce, podřízené ministerstvu práce a sociálních věcí, které pracovní právo koncipuje, a mělo by se tedy v jeho zákrutách pohybovat s lehkostí gazely. „Na jednom z mnoha jednání se soudce rozčílil na přítomné zástupce úřadu práce, jak mohou takovým způsobem zacházet se zákoníkem práce, když by ho měli znát nejlépe,“ dodává právník Dvorský.