Ještě v polovině května roku 1947 nebyl podle Rudého práva důvod k nejmenším obavám. Připouštělo sice, že „v mnoha krajích nepršelo již přes měsíc“ a na Mostecku „mnohde suchem rozpraskává půda“, ale celkově prý nebylo o nic hůř než v roce 1945: „A přece jsme tehdy měli dobrou úrodu. Déšť přišel včas a všechno zachránili Zkrátka nic abnormálního, to se jen „naše reakce“ neštítí počasí zneužít „k šíření paniky“.
Jenže roku 1947 bylo sucho až příliš skutečné. Od dubna do listopadu skoro nepršelo a podle prakticky všech hledisek, které klimatologové sledují, šlo buď o vůbec nejhorší či aspoň o jedno ze tří nejhorších such od doby, kdy se vedou přesné záznamy. Průtok Labe v Děčíně i Moravy v Olomouci byl oproti normálu zhruba poloviční, vysychaly studně, a dokonce rybníky. Stejné to bylo na polích a zahradách. „Stále neprší. Hrozí katastrofa. Obilí zůstalo velmi prořídlé, hlavně pšenice. Roste hojně plevele. Žně následkem sucha zpožděné,“ zapsal si kronikář jihomoravského Jalubí, „v září se dobývají brambory, kterých je velmi málo a trpěly vadnutím hlíz. Pro katastrofální sucho se dosud neseje. Dobývají se řepy. Vyorávače na řepu se lámou pro ztvrdlou půdu. Dobytek to nemůže utáhnout. Dobývá se krumpáči.“
Na polích se vířila oblaka prachu, ovoce „padalo ze stromů a velice hnilo“, hrozny seschly, sedláci jezdili sekat seno do opuštěných Sudet a „pro úplný nedostatek slámy hrabe se v lese listí“. Nezbývalo už ani dost osiva na příští rok a zle bylo také se zvířaty. „Nastává vybíjení dobytka. Pro nedostatek bramborů, šrotu atd. vepřový dobytek v této době nepřibývá vůbec. Chybí i odstředěné mléko; zkrmují se mnohdy padavky stromů,“ psalo se v úvodníku Svobodných (Lidových) novin.
Tajemství pravěku: Evropané nebyli otrhaní chudáci
Oproti průměru let 1942 až 1949 se sklidilo o 32,5 procenta méně pšenice (o něco hůř na tom byla jen Belgie s Francií) a také brambor se urodilo o čtvrtinu méně. Ještě hůř vázly dodávky, protože zemědělci si logicky snažili nechat co nejvíce vzácných potravin pro sebe, a tak bylo v prosinci vykoupeno jen 54 procent plánovaného množství pšenice, 73 procent žita a 45 procent krmného zrna.
Stát se to o nějakých 100 či 200 let dříve, reálně by hrozil hladomor.
Obilí z východu
Obilí bylo každopádně nutné dovézt. Zachráncem se stal Sovětský svaz. Když na začátku července 1947 Stalin přiměl Československo, aby odmítlo velkorysý Marshallův plán, slíbil - jaksi na odškodněnou - obilí. Nic mu nevadilo, že v letech 1946 a 1947 zuřil v Sovětském svazu strašlivý hladomor, který připravil o život snad až milion lidí, a na Ukrajině se znovu zhmotnil přízrak kanibalismu.
V první fázi Československo nakoupilo 200 tisíc tun pšenice a 200 tisíc tun krmného obilí - hlavně kukuřice. Jenže to pořád bylo málo, a na konci října proto musela vláda sáhnout k citelným omezením. Snížil se příděl cukru na osobu, do chlebové mouky se - jak psaly Svobodné noviny -měla míchat „ječná mouka, ale jen tolik, aby se jakost chleba nezhoršila“ a snížena měla být rovněž „stupňovitost piva obyčejného na 5 stupňů a Prazdroje na 6 stupňů“. Kromě toho zemědělci mohli obilí nově mlít jen ve vybraných - rozuměj kontrolovaných - mlýnech, všechny mlynářské produkty měly být označovány ochrannou známkou a„domácí šrotovníky“ měly být zaplombovány „tam, kde dodávkové povinnosti nejsou úmyslně plněny, nebo je podezření, že je šrotováno chvíli na černo“.
Masaryk měl chvíle, kdy se choval jako autokrat. Čtěte více v eseji:
Prezidentská demokracie
Na konci listopadu Gottwald požádal Sovětský svaz o dalších 150 tisíc tun obilí a Stalin velkomyslně slíbil celých 200 tisíc tun. Komunisté to pochopitelně využili k propagandě. „Seřadíme-li všechny vagony se sovětským obilím, které do dubna příštího roku ze Sovětského svazu dostaneme, do jednoho vlaku, pak první vagon bude v Praze a poslední v Černé u Čopu. 800 nákladních vlaků po 50 vozech je třeba k dopravě tohoto obrovského množství obilí,“ hlásalo Rudé právo a komunistický ministr zemědělství Július Ďuriš tvrdil, že „velkomyslný čin“ Sovětského svazu je další ranou „rozvratníkům a nepřátelům republiky“ a ujišťoval, že nejde o „tzv. pomoc, kterou poskytují jiné státy, aby kladly takové podmínky, jež by nakonec mohly vést k novému Mnichovu“.
Sucho bylo zkrátka pro komunisty darem z nebes a „Mnichov“ se tentokrát - jak se mělo ukázat již v únoru příštího roku -odehrál v Moskvě.
Anatomie hladomoru
Ničivá sucha trápila naše předky často. První doklad o nich máme díky Kosmově kronice již z počátku 12. století. Ovšem samotné sucho u nás nejspíš nikdy skutečně velký hladomor nevyvolalo. K tomu byla většinou zapotřebí kombinace několika různých katastrof - sucha, povodní, mrazů, krupobití, vichřic (či války) -, které minimálně dva roky po sobě neumožnily sklidit slušnou úrodu. Právě tak tomu bylo během posledního velkého hladomoru u nás, který v době vlády Marie Terezie sprovodil v letech 1771 až 1772 ze světa statisíce lidí. Záznamy z dobových - nejčastěji sedláckých - kronik, které shromáždila historička Lucie Steinbachová, jsou dokonalou anatomií neúrody, hladu a smrti.
Už v letech 1766 až 1769 byly žně mizerné. Skutečně zle ale začalo být v roce 1770. Zima byla mírná, teplá a blátivá. „Bylo tak velké zle, že nikam žádný s naloženým vozem jeti nemohl (…) v cestách tak pod nebem mnoho dní vozy někde stály, že nimi žádný hnouti nemohl,“ zapsal si milčický písmák František Vavák. V březnu se ale náhle prudce ochladilo a napadl sníh, což Florián Velebil z Městce Králové zaznamenal slovy: „Zima tak přehrozná, že ptáci v povětří mrzli a dne 12. aprilí ještě po ledě po štítarském rybníce se jezdilo.“Ozim (podzimní setba) zmrzl, jaro – a s ním jarní setba - se opozdilo, a když konečně sníh roztál, udeřilo sucho. „Dne 28. dubna poslední deštík spadl, potom začaly se jasné časy. Přes celý měsíc máj slunce velmi prudce a horce svítilo a suchota býti začínala, země po vrchu se zavřely, obilí růsti nemohlo, nejprv pro mokro, neb voda na něm stála, potom pro sucho,“ líčil Vavák, přičemž žně „z dopuštění Božího byly velmi skrovné“, když například: žito bylo tak slabé, že ho lidé travními kosami žali, „a tak jako seno domů vozili“.
Rok 1771 se tomu hodně podobal, jen byl snad ještě horší. „O masopustě tak teplo bylo, že lidé bosýma nohama choditi mohli, a také chodili, nato ale po Velikonocích (31. březen) náramná zima uhodila a mnoho sněhu spadl a až do svátého Ducha (3. červen) skoro ležeti zůstal, takže v ten čas (…) nejlepší sanice byla, ptactvo velkou zimou a hladem jsouc, přemoženy ve velkých houfcích do stavení lezli a se do rukou chytat nechali: zapsal si František Goll z Nové Páky. Ještě okolo poloviny června podle Vaváka „tak zima bylo, jako bývá v listopadu, že až v noh záblo a bez kabátu choditi se nemohlo, dle čehož prosa zastydla a sežloutla“. Žně dopadly opět katastrofálně a leckdo proto „nesklidil ani to, co vysel jak zimního, tak jarního osení“.
Kam zmizeli kočky a psi?
Počet úmrtí se oproti normálu lehce zvedl již v roce 1770 a o rok později vypukl hladomor naplno. Obilí již vůbec nebylo, nebo bylo drahé, a tak podle Vaváka „lebedu, kopřivy, openec, požínky a jiné rozličné byliny lidé vařili a jedli, po čemž jim žaludky opuchaly, že mnoho lidu od toho pomřelo“. Novopacký Goll zase zaznamenal, jak zoufalí lidé pojídali psy a kočky, „takže toho roku málokde kočku nebo psa k vidění bylo, které by lidi nesnědli“, a když „pohodný mrchu scíplou vyvez (…) houfem tam lidé běželi a s takové mrchy maso řezali“.
Hrůzám utržily přítrž až vydařené žně v roce 1772. Hladu a nemocem, kterým oslabená populace nedokázala čelit, však mezitím v Čechách podlehlo minimálně čtvrt milionu lidí, přičemž pro celé České země se úbytek obyvatel odhaduje na dnes stěží představitelných 12 až 15 procent. Katastrofální hladomor, který do značné míry způsobila závislost na obilních monokulturách, urychlil v příštích letech zavádění brambor a uspíšil prosazení velkých tereziánských a josefínských zemědělských reforem.
Království kvílilo a zemdlelo
Díky výkonnějšímu zemědělství a dopravě se už nikdy v budoucnu podobný hladomor u nás neopakoval. Ovšem až do té doby býval hlad - as ním spojené epidemie - jednou z nejčastějších příčin úmrtí. Snad vůbec nejhorší hladomor postihl České země - pokud tedy máme věřit kronikářům - v letech 1281 až 1282, přičemž líčení tehdejších hrůz se vyrovnají snad jen popisy „černé smrti“ - středověkých morových epidemií.
Cesta na sever. Jan Eskymo Welzl pěšky procestoval Sibiř
Smrt tenkrát, jak stojí v druhém pokračování Kosmovy kroniky, „nevnikala do světa oknem, nýbrž dveřmi, neznajíc slitování s lidským pokolením“. O příčinách strašlivého hladomoru toho mnoho nevíme, ale nepochybně k němu - kromě v kronikách zmiňovaných tuhých zim, vysoko ležícího sněhu a povodní - přispěl politický rozvrat, který zasáhl České země po smrti Přemysla Otakara II. na Moravském poli. Velké tragédie si jsou vždy podobné, a tak se popis hladomoru příliš neliší od toho, co již známe z 18. století. Také tenkrát se lidé dle Zbraslavské kroniky živili „rozličnými druhy bylin“, jedli „mršiny koní a ostatních zvířat, ohryzujíce maso z kostí syrové a také tenkrát se „hroutili a jakožto dobytek“ hynuli, protože „lidská přirozenost nemůže dlouho vydržeti, živí-li se senem nebo trávou“.
Městy i krajinou bezcílně bloudily zástupy k smrti vyhladovělých žebráků, kterým již nikdo neotvíral dveře, a tak „líhali v noci na ulicích a náměstích, zalézajíce jako prasata pro nahotu těla tuhost mrazu do hnoje“. Množily se krádeže, loupeže, vraždy a jiné nelidské chování. „V těch dobách nedovedl otec pro přílišnou krutost hladu přispěti ku pomoci synu žádnou útěchou ani naopak syn otci; matka se neznala k dceři a dcera k matce; bratr byl bratru cizí, neboť mizelo u nich povědomí přirozeného příbuzenství pro nedostatek.“
Hlad za války. Po roce 1772 už nikdy hladomor naše země nezasáhl. Nejblíže k němu nicméně bylo za první světové války a těsně po jejím skončení
Zmar a utrpení byly tenkrát tak všudypřítomné, že se začaly rozpadat samotné struktury, které při sobě držely zbožnou středověkou společnost. Mrtví zůstávali ležet v domech a na cestách, protože je neměl kdo křesťansky pohřbít, a tak bylo jen v Praze vykopáno osm hromadných hrobů. Obě kroniky shodně zmiňují kanibalismus: „Ó neslýchané soužení hladu! Jedna matka, zapomínajíc na mateřský cit zabila nemluvně u svých prsou, aby nasycena jeho tělem mohla na chvilku prodloužiti bídný život.“ Jiná žena ze vsi Hořany pro změnu „povzbyvši všeho citu“ svou matku „rozsekala na kusy, uvařila ji a snědla“.
Království tenkrát - jak z bible citoval autor Zbraslavské kroniky - „kvílilo a zemdlelo“, ale hladomor nakonec přece jen povolil, a když se roku 1283 vrátil z braniborského zajetí mladý král Václav II., vnímali to lidé jako příslib lepších časů. Jenže hned roku 1307 se sucho s hladem vrátily a smrt znovu triumfovala. „Od miesíce března až do října žádný déšť v Čechách ani v Moravie nepršal, a z toho byla veliká suchota neb přílišnými horky nad mieru vyprahla zemie a obile jak jař, tak ozim vyhynulo. Skrze to přišel na lid veliký hlad,“stojí v Hájkově Kronice české.
Přečtěte si také: