Chlubívala se kdysi československá realsocialistická vláda, že sice zdražil toaletní papír a rohlíky, ale zase zlevnily lokomotivy, pročež se budovatelům komunismu žije zase o kousek lépe. Posílen tímto nečekaně nabytým vědomím o rostoucím luxusu, odkráčel lid v pondělí znovu do zaměstnání.
Étos této doby se po generace vryl do okrajových částí většiny českých měst, kde našly bezradnost a zvůle společnou řeč v rezidenční architektuře. Ty, člověče, nejsi než kus určený k plnění pětiletého plánu na dohnání a předehnání kapitalismu. Tady máš pár metrů čtverečních v krychli králíkárny. Na každých deset tisíc takových kusů, jako jsi ty, připadne jedna trochu jiná krychle, na níž bude dole z jedné strany napsáno výčep a z druhé strany kadeřnictví, nahoře bude nápis vinárna. Tomu celému, i s věčným blátem propojujícím obě řečené krychle, budeš říkat domov.
Inu, což. Schopnost adaptovat se na nepříznivé podmínky otevřela lidem cestu k prosperitě, rozvoji a takovým věcem. Komunistická arogance řeči o zlevněných lokomotivách proto sice pálila, ale člověk se jako vždy přizpůsobil. Když se mohl naučit přežít ve varšavském ghettu i na ostrově Pitcairn, co by si nezvykl na pražské Jižní Město.
Velkoměsta vymírají
Na ekonomicky i myšlenkově opačném konci světa, v západní Evropě a Severní Americe, má dnes tatáž přizpůsobivost paradoxně opačný efekt. Lidé velkoměsta opouštějí, protože v nich nelze žít rodinným životem. Výjimku tvoří ti, kdo patří k úzké elitě lidí, kteří mohou za svůj provoz vydat plus minus pěti- a vícenásobek průměrného platu. Ti ostatní musejí někde slevit. Buď děti chtějí a volky nevolky se přestěhují do Postoloprt (omlouvám se Postoloprtským), nebo je nechtějí. Ve druhém případě se jim zůstává snadněji.
Svět naruby: levičáci z Berlína bojují za zrušený supermarket Aldi
Může to znít kontraintuitivně. Cožpak nežijeme v době, kdy žije stále více lidí ve velkoměstech od New Yorku po Šanghaj? Odpověď je komplikovaná. Například londýnská populace neustále roste, ale pouze díky přílivu cizinců. Britů odešlo během loňského roku o 100 tisíc více, než kolik se jich v metropoli usadilo.
I tak je však Londýn výjimkou. Namátkou: čistá migrace z vnitřní Paříže za léta 2011 až 2016 (čerstvější údaje úřad Apur, jenž se takovými věcmi zabývá, nemá k dispozici) čítá průměrně minus 11 900 lidí ročně. New York měl loni o 39 500 obyvatel méně než o rok dříve, v roce 2018 činil ten rozdíl 38 tisíc lidí. Je to poprvé, kdy Velké jablko přichází o obyvatele, přestože zrovna není ekonomická recese.
Trend je širší a jako obvykle je nejlépe zdokumentován ve Spojených státech. Další americká města Los Angeles, Chicago a Filadelfie přišla v letech 2010 až 2018 o více než půldruhého milionu obyvatel, jak plyne z analýzy příslušných statistik od Jeda Kolka (Census and American Community Survey), jinak šéfekonoma portálu Indeed sloužícího k vyhledávání pracovních míst.
Bezdětná budoucnost
Uvedená čísla však mluví hrubou řečí, protože vyjadřují pouze rozdíl v celkovém počtu velkoměstských obyvatel. Z podrobnějších údajů však vstávají vlasy na hlavě. Začněme znovu u Paříže: v letech 2015 až 2018 zavřelo v širším centru města o 15 základních škol více, než kolik jich bylo založeno. Od roku 2012 ubylo 13 tisíc žáků.
A Paříž znovu není sama. V New Yorku poklesl počet nově narozených dětí za posledních osm let o devět procent, vezmeme-li samotný Manhattan, čítá pokles 15 procent, přičemž trend zrychluje. Populace takového Washingtonu - řeč je o městě, nikoli státu toho jména - se sice za necelé dvě dekády 21. století rozrostla o 20 procent, ale počet dětí pod 18 let v tomtéž období poklesl. Nejnižší počet všech dětí ve věku do 18 let ze stovky největších amerických měst má San Francisco. Podle Kolkových údajů právě v San Francisku, Seattlu a Washingtonu domácností s dětmi nad šest let ubývá (v absolutních číslech, nikoli pouze procentuálně), zatímco nejrychleji rostoucí skupinou obyvatel jsou bezdětní vysokoškoláci.
Základní příčinou divokého růstu cen bytů jsou extrémně nízké úrokové sazby, které nutí bohaté lidi investovat do nemovitostí. Čtěte více v eseji Levné peníze, drahé byty
Na příčiny tohoto trendu můžeme ukázat prstem s různou měrou spolehlivosti. K těm obecně známým patří skutečnost, že z vůle centrálních bank existuje spousta levných peněz, které honí omezené množství reálných aktiv, což žene tyto peníze mimo jiné do nemovitostí. Ceny pak stoupají jako ďas ve čtyřech největších amerických aglomeracích na pěti až šestinásobek federálního průměru.
Ekonomika následně pěkně roste, z čehož máme radost. Že roste proto, že platíme trojnásobnou hypotéku či činži, nám tu radost trochu kalí. Odněkud z hlubin paměti se začínají zhmotňovat nejasné kontury zlevněné lokomotivy.
K tomu je třeba přičíst vliv digitální ekonomiky a zejména té její části, kterou nazýváme „sdílená“. To označení již dávno nemá svůj původní faktický význam, ale jaksi setrvačností se drží. V Paříži díky ní přibylo za poslední tři roky stěží uvěřitelných 30 tisíc trvale neobydlených bytů. Děkujeme, Airbnb a spol.
Když jistá Kelly Simonová založila před pěti lety internetovou stránku Paris, je te quitte (Opouštím tě, Paříži), napsala, že sní o životě, během něhož nepřijde o dvě hodiny z každého pracovního dne v dopravní zácpě a bude moci bydlet v třikrát větším bytě za třetinu peněz. Takových Simonových má každé velkoměsto, Prahu nevyjímaje, na každém prstu tucet. Jenže často zůstane u snu, protože - s trochou nadsázky - jinde než ve velkoměstech si nelze vydělat na živobytí.
Pětadvacet amerických aglomerací má na svědomí přes padesát procent americké ekonomiky. Více než polovina lidí, které v USA živí internet, je soustředěna do pouhých pěti tamních okresů z celkových 3007. Příklad Kelly Simonové, jakkoli anekdotický, to dilema dobře ilustruje: neuživila by se svými stránkami o opouštění Paříže, kdyby v Paříži sama nebydlela a nedělala si tam marketing.
Sborová mnohotvárnost
Tato trojkombinace ekonomických faktorů velkoměsta radikálně proměňuje, přičemž oblíbený výraz gentrifikace či zpanštění onen proces vystihuje jen částečně. Yolande Barnesová, šéfka Bartlett Real Estate Institute při University College v Londýně, na tom nevidí mnoho převratného. „Velkoměsta procházejí obdobími přílivu a odlivu, a tak to asi vypadá, když po radikálním zdražení nastává odliv,“ komentovala situaci pro Financial Times.
Je možné, že má pravdu a texty, jako je tento, zbytečně panikaří. Ale je také možné, že se současná odlivová vlna od těch předcházejících něčím liší. Tak to vidí Shlomo Angel z newyorského Marron Institute, jenž časopisu The Atlantic řekl, že města nejen vyměnila své chudší obyvatele za bohatší, nýbrž že jsou v důsledku toho homogennější než dříve.
Sexuální sucho: Američanů žijících v celibátu je nejvíce v historii
Slovo „homogennější“ zde nefunguje pouze v rasovém kontextu, v němž jej nejspíš vnímá mnoho amerických čtenářů. (Ačkoli je pravda, že drtivá většina nových obyvatel velkoměst jsou běloši, kteří mají v de facto vládnoucí elitě disproporčně vysoké zastoupení.) Neameričana zarazí něco jiného: tito noví bossové smýšlejí všichni velmi podobně. Především jsou politicky silně liberální, což v dnešní době znamená několik věcí. Tito lidé velmi dbají na to, aby život neubližoval lidem barevné pleti, lidem orientace LGBT, zvířátkům, pralesům, počasí, ženám obecně a Hillary Clintonové zvlášť.
Na druhé straně je jim zcela lhostejný osud lidí, kteří v jejich nové velkoměstské realitě existovat nemohou, protože se v ní neuživí. Ne náhodou právě z řad akademiků této nové školy myšlení pochází rozličné nápady na zaručený „univerzální příjem“. Obvyklá neochota levice vnímat aritmetickou část ekonomie si zde podává ruku s neochotou vnímat její část psychologickou. Americký sen stojí na důvěře v budoucnost, v níž se lze slušně uživit smysluplnou prací; ne ve víře v šek, jímž lze mávat coby vlajkou setrvalého selhání (zde týdeník Euro děkuje Ernestu Hemingwayovi).
Více černochů, Hispánců, LGBTQ či postižených. Facebook chce zvýšit podíl zaměstnanců z menšin
Ale to odbočujeme. Obzvlášť intenzivně zdůrazňují tito nositelé nového světla diverzitu, tedy různorodost či mnohotvárnost. Činí tak všichni, bez rozdílu a sborově. Kdo se odrodí, stane se personou non grata. Snad ani sami tito noví lidé nechápou ironii, jíž takový stav věcí obnáší.
I k mnoha pohlavárům socialistického Československa jen obtížně doléhala morbidní ironie, s níž tvrdili, že státu vládnou dělníci a rolníci.
Jeden vítěz, mnoho poražených
Předcházející odstavce nejsou jen politickým názorem zbůhdarma naroubovaným na text o obtížnosti bydlení. Kdyby byla situace taková, že se během jediné generace zcela změnil způsob běhu velkoměst, mohli bychom to prostě připsat na vrub dani z pokroku. Koňka také měla svůj půvab, ale bez větší lítosti jsme ji vyměnili za pohodlí a rychlost tramvají a automobilů.
Problém je, že chapadla digitálního étosu, jenž produkuje jednoho superúspěšného vítěze na tisíce poražených, sahají daleko za geografické hranice přítomnosti svých protagonistů. Uvažme případ města Greenfield v americkém státě Massachusetts, o němž letos psal server City Lab, jenž se životem ve městech systematicky zabývá. Má necelých 20 tisíc obyvatel a nikdo by se mu dvakrát nevěnoval, nebýt toho, že parta tamních aktivistů dokázala za posledních 20 let třikrát zvrátit záměr Walmartu postavit tam svůj megaobchod.
Přečtěte si esej: Vylidněná, ne přelidněná planeta
Namísto toho v Greenfieldu funguje Wilson's, jeden z posledních nezávisle vlastněných obchodních domů v USA. Kromě toho si domácí zvykli mezi jinými na hračkářství Magical Child, knihkupectví World Eye Bookshop a obchod s nábytkem Home Furnishing - všechno lokálně vlastněné firmy.
Problém je, že většinou nedokázaly ustát nápor levnější e-commerce. „Lokální kamenné obchody kvůli Amazonu přicházejí o 10 až 20 procent tržeb. To nevypadá jako mnoho, ale pro místní obchody to může být smrtelné,“ říká Al Norman, šéf oné aktivistické protiwalmartovské party. Má pravdu, Home Furnishing po stoletém provozu zavřel loni a hračkářství se spojilo s knihkupectvím za jedinou výlohou. Wilson's zeje prázdnotou.
To se nepěkně odráží na tamním životě nejen ze zjevného důvodu prkny zatlučených výkladních skříní. Na rozdíl od hračkářů a knihkupců Amazon pochopitelně neplatí v Greenfieldu daně. Ale nejen to: domácí podnikatelé financovali místní slavnosti, festivaly, sportovní turnaje a podobné věci, jež drží společenství pohromadě.
Namísto toho mohou Greenfieldští dnes žádat Amazon o příspěvek - a dostanou peníze podle uvážení Bezosových lidí, jimž je nějaký Greenfield ukradený. Zato mají jasnou představu o tom, že je třeba oslavovat to, co chtějí oslavovat oni sami, například nestandardní sexualitu.
Takže to vypadá, jako bychom se obloukem vrátili zpět. Stále více lidí musí proti své vůli bydlet v ulicích, které jsou pustými noclehárnami. Digitální meritokracie pokračuje tam, kde bolševik začal: vytváří prostředí, v němž nikdo není nikde skutečně doma. Není toho třeba, protože je celkem jedno, jestli je vaše existence zredukována na komoditu, ať už se jmenuje pracovní síla, nebo spotřebitel-uživatel. Individualismus nebo kolektivismus, tak či tak jste jenom kus.
Dále čtěte:
Dopad multikulti: britská policie nerozumí slangu ulice, najímá si překladatele
Trump brojí proti migrantům, americké firmy jsou na nich ale závislé
Příkladná integrace? Většina z 800 tisíc imigrantů v Česku pracuje a cítí se bezpečně
Facebook jako arbitr projevu. Jeho pravidla pro kontrolu obsahu mají řadu slabin
Anticeny Big Brothers: největšími slídily jsou Facebook, finanční správa a iRobot
