Filmový svět si ho zapamatoval poprvé na konci osmdesátých let jako mladého nástupce Laurence Oliviera v herecké i režijní interpretaci Shakespeara. Ti, kdo se v době premiéry jeho oslavovaného debutu Jindřich V. teprve narodili, ho znají nejlépe jako režiséra nedávného studiového blockbusteru Thor. Na něj Kenneth Branagh navázal novou verzí Jacka Ryana a nyní moderním zpracováním Popelky pro studio Disney.
Hraná pohádka, která dorazí do českých kin 19. března, se ukázala na nedávném festivalu v Berlíně a byla příznivě přijata. „Berlínskou premiéru jsem si užil, nebylo mi tak špatně od žaludku jako obvykle,“ říká Branagh.
E15: Vaše Popelka jemně modernizuje animovanou disneyovku z roku 1950. Co vás lákalo převyprávět tento klasický příběh?
Disneyho animovaná verze je stará 65 let a svět se za tu dobu změnil. Například Popelčinu rodinnou situaci dnes zná víc lidí, mít nevlastní matku a sestry je obvyklé. Lidé dnes také asi méně věří hrdince, která se jim zdá jako pasivní oběť. Proč od zlé macechy neodejde? Naším úkolem bylo prezentovat Popelku jako inspirující postavu, vzor nenásilného vzdoru. Protože to je vzdor a zvídavost, odvaha a laskavost, které ji pohánějí, ač to nemusí být nutně nyní módní vlastnosti. To byla naše výzva: přetvořit příběh, jehož struktura funguje tisíce let v různých kulturách, zevnitř, aby ho lidé viděli jinak. Právě proto se tak často věnuji klasice – dokáže vždy mluvit jiným hlasem.
E15: Co konkrétně se vám na Disneyho animované verzi nelíbilo?
To nebyla otázka nelibosti, je to prostě produkt své doby. Věděl jsem, že dneska už by nefungovalo, aby Popelka potkala prince a nezajímala se, co je to za člověka. Ona nechce jít na bál proto, aby se stala princeznou. Pro její sestry jsou tituly, exkluzivita, zboží a šaty důležitější než jejich osobní štˇestí nebo je vidí jako jedno a totéž – když dostanu prince, budu šťastná. Taková touha se asi neshoduje s tím, co si většina lidí představuje jako inspirující příběh. Popelku vidíme na začátku neuvěřitelně šťastnou. Její štěstí vychází z toho, že má kolem sebe rodiče, kteří ji milují a radují se z čehokoli, třeba ze slunečného dne.
E15: Proslavil jste se díky shakespearovským adaptacím, na což řada kritiků nezapomněla a v Thorovi pak našla ozvěny jeho her. Je i v této pohádce něco ze Shakespeara?
K mýtům, které se adaptují tak často, se obracejí i velcí spisovatelé. Také Shakespeare vycházel z minulých děl, vracel se k lidem, kteří už rozpoznali příběhy, jež chtěli lidé slyšet. Často to byly rodinné příběhy. Rodinná dynamika je zajímavá, může být mučivá a komplikovaná. Jako třeba scéna, kdy macecha řekne, že je Popelčina matka, a ona odvětí: „Nikdy jste moje matka nebyla a nebudete.“ Při jejím režírování jsem si vzpomněl na všechny nevlastní matky, které to uvidí, možná se svými nevlastními dětmi. Kolikrát se asi samy ocitly v podobné situaci? V tom je to drama bohaté. To věděl Shakespeare i Perrault (francouzský spisovatel, který sepsal pohádku o Popelce v roce 1697 – pozn. aut.). Navíc příběh cesty od chudoby k bohatství známe a dokážeme ho prožít. Když máme v životě obtíže, chceme uspět jako Popelka. Ta pohádka tedy pro nás může znamenat hodně. O Popelce někdy přemýšlím i ve spojení s Králem Learem. Tam je muž s třemi dcerami a jedním dědictvím, které se musí rozdělit. Jedna dcera bohatství nedostane – Kordélie ve hře a Popelka tady – a pak se s ní krutě zachází. Takže tu jsou určité zvláštní ozvěny Shakespeara. Také náš princ má určité hamletovské kvality.
E15: V čem konkrétně?
Princ je obvykle pouze pohledná celebrita, uniforma, symbol. My jsme chtěli někoho, kdo by si vysloužil a zasloužil Popelčinu lásku. Rovnocenného partnera. Pokud ona má vlastnosti, které obdivujeme, nechceme, aby si vzala někoho, kdo takové vlastnosti nemá. Proto je i náš princ citlivý, přemýšlivý a zábavný jako ona. Chtěli jsme, aby naše pohádka měla nějaké spojení se skutečným životem a představila vztah mezi dvěma mladými lidmi, který je možný i bez královských titulů.
E15: Jak jste přistupoval k zobrazení monarchie, jejíž koncept je dnes také problematičtější než v roce 1950?
Zaměřili jsme se víc na přirozenou vznešenost, kterou obdivovali antičtí Řekové. Každý může aspirovat k vyšším metám, které nemají nic společného s privilegii pouze pro některé. Proto je zdůrazněno, že královský bál je přístupný pro všechny. Někomu může toto uspořádání připadat jako anomálie, ale monarchie se rychle vyvíjejí, jak akceptují měnící se svět. Chtěl jsem tady prezentovat prince i krále jako chytré, starostlivé muže, kteří svou odpovědnost berou vážně. I v kontextu pohádky je důležitá jejich role velitele, ne to, že měli štěstí a narodili se do panovnické rodiny. To všechno je ve filmu samozřejmě vyjádřeno jen implicitně.
E15: Jak vznikal vzhled nové verze Popelky?
Než jsem se zapojil, práce na filmu už chvíli probíhaly. Pamatuji si, že mým prvním úkolem v sobotu ráno byla návštěva oddělení filmové výpravy a setkání s maestrem Dante Ferrettim. Představoval jsem si, že klasický přístup bude to pravé, a velmi se mi ulevilo, když jsem viděl jejich modely a obrazy. Jen jsem řekl, že to vypadá moc anglicky, trochu moc hranatě a odměřeně, chtěl jsem středoevropštější vzhled.
E15: Jak se vám líbí Popelčin skleněný střevíček?
První model vytvořila kostymérka Sandy Powellová se Swarowským jen na výstavku rekvizit a návrhů scén, kterou jsme museli předvést naší Disney rodině. Nápad, že na střevíci budou malé plošky, na nichž tančí světlo, mi připadá chytrý – už ta bota sděluje, že tahle pohádka není tak hladká. Také to je svým způsobem krutá bota. Vypadá skvěle, ale může si ji vůbec někdo obout? Na to Sandy odpověděla, že to je ten jediný problém – ničí noha se do ní nedostane. A pak dodala: „Nicméně s pomocí tvých kouzelných počítačových triků můžeme tuhle botu vytvořit, aby to vypadalo, že ji Popelka nosí.“ Už jsem natočil pár filmů, které obsahují nějaký symbolický objekt, Thorovo kladivo, Mozartovu Kouzelnou flétnu, teď Popelčin střevíček. A uvědomil jsem si, jakou tyto předměty nesou sílu. Se střevíčkem každý zacházel velmi opatrně a okamžik, kdy jsme tuhle krásnou, ale nenositelnou věc uviděli, byl pro natáčení docela důležitý.
E15: Natáčení Popelky musela být i logistická výzva.
Od onoho prvního výletu za maestrem Ferrettim, kdy jsem viděl spoustu skic a obrovský model tanečního sálu, jsem věděl, že jde o velký film. To znamená velká čísla – v rozpočtu, počtu lidí. A také velká očekávání a obavy, že to nebude fungovat. Ale tím to bylo zajímavější. Musíte se naučit zpracovávat vše kousek po kousku. Co vám dovolí nepanikařit, je vědomí, že máte k dispozici Cate Blanchettovou (macecha). Pak přišla Helena Bonham Carterová (víla), poté jsme našli Lily Jamesovou (Popelka) a Richarda Maddena (princ), Ferretti je génius, Sandy Powellová je génius, to také pomůže.
Důležité je postarat se o tři téčka – teplé jídlo, toalety a transport. Pokud to zvládnete, můžete režírovat filmy!
E15: Jak probíhalo natáčení klíčové scény královského bálu?
Přísahám, že jsem nikdy neviděl na place tolik lidí. Zdravý rozum jsem si přitom udržel hlavně díky nadšení sálajícímu z každého asistenta i elektrikáře. Opravdu to vypadalo, jako kdyby chtěli jít všichni na ples. Já musel zajistit, aby se dobře bavili. Logistické operace té scény – to bylo jako vést malou armádní jednotku. Stovky lidí proudily na ten obrovský plac už ve dvě hodiny ráno, aby se nasoukaly do korzetů od Sandy Powellové, což není vůbec nic lehkého. A my pak po nich chtěli, aby v těch korzetech celý den tančili. Když se chtěli najíst, mohli pozřít jen polévku.
E15: Takže jste byl tak trochu generál.
Ano, je to armáda lidí a vy je musíte režírovat. Důležité je postarat se o tři téčka – teplé jídlo, toalety a transport. Lidé potřebují jíst, s toaletami to nesmí vypadat jako v britském divadle, kde ženy čekají frontu věčnost. A pokud jste oblečený v nějakém tom kostýmu od Sandy, už jen dojít na plac je noční můra – musíte tedy lidem pomoct se tam dopravit. Tohle je moje rada. Pokud zvládnete tři téčka, můžete režírovat filmy!
E15: Režii se poslední léta věnujete často. Kdy vás zase uvidíme hrát?
Zrovna jsem dokončil poslední sérii Wallandera. Za posledních sedm let jsme natočili dvanáct filmů, které pokryly všechny knihy Henninga Mankella o tomto ustaraném detektivovi. Poslední tři devadesátiminutové díly se objeví v televizi tento rok. Velmi jsem si tuto postavu užil. Připadám si, jako bych uzavřel nějakou kapitolu. Po prvním natáčení Wallandera následoval Thor, s nímž jsem strávil dva a půl roku, pak 18 měsíců s Jackem Ryanem, Popelka mi zabrala dva roky. Někdy život sám podtrhne konec jedné kapitoly. Tato byla velmi plodná a bude zajímavé, co se stane dál.
E15: Žádné konkrétní plány nemáte?
Vždycky mě to táhne k tomu, co zaujme mou představivost a nadchne mě. To může být postava nebo něco, co chci režírovat. Někdy ale přirozeně dojde i na odpočinek. Jak stárnete – a mně je 54 let, víc si vážíte svého času a víc přemýšlíte, čemu dáte svou energii. Nejsem teď úplně připraven skočit po dalším závazku na dva roky. Ale vlastně nevím.
E15: Je pravda, že chystáte několik divadelních her v Londýně?
Ano, připravujeme sezonu divadelních her. Velmi se to těším, ale nebude to hned.
Sir Kenneth Branagh (54)
Britský herec, režisér, scenárista a producent byl pětkrát nominovaný na Oscara v pěti různých kategoriích, naposledy za roli Laurence Oliviera ve filmu Můj týden s Marilyn. Stejně jako Olivier platí za odborníka na Shakespeara, v jehož hrách se mnohokrát objevil v divadle (naposledy předloni jako Macbeth) i ve filmu. Hraje od začátku osmdesátých let, režijně debutoval roku 1989 temnější verzí Jindřicha V. Od té doby zadaptoval i komedie Mnoho povyku pro nic, Jak se vám líbí a Marná lásky snaha, z níž udělal muzikál, Hamleta natočil v nezkrácené verzi. Jeho komerčně nejúspěšnějším filmem je ovšem první Thor, součást superhrdinské série Avengers, který v kinech vydělal skoro 450 milionů dolarů a v roce 2011 revitalizoval Branaghovu kariéru. Mezi jeho nejznámější neshakespearovské role patří depresivní detektiv Kurt Wallander v seriálu BBC a marnivý profesor Lockhart z Harryho Pottera. Narodil se v Belfastu, odkud jeho rodina na konci šedesátých let kvůli sektářským nepokojům odešla do Anglie. V roce 2012 mu byl udělen šlechtický titul.
Autorka je spolupracovnicí redakce
Čtěte také:
Island postaví po 1000 letech první chrám k uctívání Tóra a Ódina