Je Kim Čong-un nepříčetný? Podle všeho nikoli; snaží se však distancovat od svého otce, což má dramatický průběh.
Polovina srpna vypadala v Pchjongjangu téměř idylicky. Servírky v úhledných modrobílých šatečkách roznášely po bavorském vzoru tupláky piva Tedong, jež nese jméno tamní řeky, ačkoli je vaří pivovar dovezený do posledního šroubku z Anglie. Západní cizinci popíjeli jen pár metrů od místních – ne že by se s nimi směli jen tak bavit, ale přece jenom, na severokorejské poměry to byly hodně uvolněné výjevy.
Drahý vůdce Kim Čong-un mezitím chrlil na své poddané (jak jinak je nazvat?) dobré zprávy. Reportér BBC zmapoval jeden jeho televizní den: podílel se na plánování výstavby nové čtvrti hlavního města; na chvíli se stal plavčíkem na plaveckém stadionu; dohlédl, zda výrobci sušenek konají svou práci dostatečně pečlivě; zkontroloval, jestli kuřata na státní farmě žijí dostatečně bujarým životem; vzal bleskový melouch coby poradce největšího kadeřnictví v metropoli; nakonec vyzkoušel, jak funguje tamní zábavní park.
Kromě toho měl Kim III. napilno i jinak: na konci července vyhlásil, že Američané společným cvičením s jihokorejskými vojáky „překročili červenou linii“ a až na další mohou počítat s tím, že jsou se Severní Koreou ve válce. Zároveň připravoval test jaderné nálože, jeden z nejmohutnějších, jaký jeho země kdy provedla. A aby se nenudil, nařídil během několika dnů popravu dvou vysokých státních úředníků.
Zvýšené nároky
Ministr zemědělství Hwang Min měl podle jihokorejských novin JoongAng Ilbo přijít s nevhodným plánem dalšího rozvoje zemědělství, jehož detaily bohužel na Západ nepronikly. Či Jong-džin, náměstek ministra školství, se zase provinil tím, že si při projevu drahého vůdce zdříml. Oba muži byli popraveni protiletadlovou střelou, což v Severní Koreji vzhledem k pověstem o předhazování činitelů hladovým psům patří k těm humánnějším způsobům odchodu na penzi. Logická reakce západního čtenáře na takovou směsici zpráv je, že se Kim musel pomátnout na rozumu, pokud už ovšem nebyl pomatený od narození. Nebylo by divu – vyrůstat coby vnuk věčného severokorejského prezidenta Kim Ir-sena a jeho syna, „drahého vůdce“ Kim Čong-ila, jistě klade na člověka zvláštní nároky.
To není myšleno jako urážka člověka jen proto, že jeho politické priority a metody se na Západě zdají, řekněme, neobvyklé. Například šéf amerických ozbrojených sil v jihovýchodní Asii admirál Samuel Locklear už před dvěma lety hlásil do Washingtonu, že „není jisté, jestli Kim Čong-un vždy funguje v módu racionálního rozhodování, což je problém“. To je nejblíže výrazu cvok, jak je v možnostech armádního jazyka.
V čele velkého gangu
Existuje na to teorie, již razí britský neuropsycholog Ian Robertson, autor knihy Vítězný efekt. Podle něho pocit absolutní moci umí v mozku uvolňovat dopaminy zhruba podobně jako kokain. Má to tu nevýhodu, že když si na to navyknete, jednak potřebujete stále silnější dávky a jednak ztrácíte soudnost při odhadu vlastních schopností. Robertson říká, že tento efekt sám pozoroval na vůdcích pouličních gangů; vzorce jejich chování velmi připomínaly jednání vůdců polovojenských jednotek v Africe. Kim podle něj není ničím jiným než vůdcem takového gangu, jen velkého.
Robertsonovu hypotézu nelze dokázat ani vyvrátit. Víme jen, že v době, kdy jako teenager studoval ve Švýcarsku, byl Kim docela normální středoškolák, snad s jedinou výjimku, že namísto běhání za děvčaty chodil hrát basketbal (a docela mu to šlo, říká Ulli Studer, ředitel státniho gymnázia v Bernu, jež Kim pod pseudonymem Pak navštěvoval). Lidé, kteří se Severní Korejí dlouho profesionálně zabývají, se ale přiklánějí k názoru, že Kim není blázen, jen velmi dobře pochopil pravidla pchjongjangské hry. Jejich výpovědi sesbíral švýcarský novinář Titus Plattner ve své práci pro Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů.
Celý článek čtěte v aktuálním vydání týdeníku Euro
Dále čtěte:
KLDR provedla pátý jaderný test. Testovala svou nejsilnější bombu
KLDR prý dělá další čistky. Popravila místopředsedu vlády
