Dne 12. září 2005 v 8 hodin 12 minut si německý novinář Bruno Schirra vyslechl ze svého mobilu zprávu, v níž mu jistý policejní úředník sdělil, aby mu zavolal zpět, protože se právě nachází na jeho zahradě v Berlíně a má v úmyslu vykonat u něj domovní prohlídku. Podnět a důvod prohlídky: udání za spolupachatelství při prozrazení státního tajemství. Telefonní číslo, ze kterého bylo voláno, se však na displeji neobjevilo, proto se nedalo zavolat zpátky. Novinář Schirra se v té době nacházel v hotelu Hilton v Tel Avivu, kde byl služebně jako účastník konference o bezpečnosti Izraele. Na podobné konference jezdil často, protože jako volný spolupracovník renomovaného týdeníku Die Zeit a nového měsíčníku Cicero se již před mnoha lety specializoval mimo jiné na problematiku Blízkého východu. Úředníci různých tajných služeb ho dobře znají stejně jako úředníci Spolkového kriminálního úřadu, kteří nejen prováděli prohlídku jeho vily, ale jejichž terorističtí experti se právě se Schirrou zúčastnili i konference v Izraeli.
Vše začalo trestním oznámením na neznámého pachatele v řadách kriminalistů v červnu tohoto roku. Schirra se měl dopustit spoluúčasti na tomto trestném činu tím, že v dubnovém vydání časopisu Cicero prozradil spojení špičkového teroristy al Zarkávího s Íránem a jeho plány na chemický útok.
Kriminalisté měli úlohu ztíženou tím, že novinář bydlel na soukromém ostrově Valentinswerder v Berlíně na řece Havela, kam je možné se dostat pouze lodí a na kterém stojí jen pár vilek. Každá loď, která se k ostrovu blíží, je zdaleka vidět a cizí lidé - kromě hasičů - na ostrov nemají přístup. Ještě před několika lety tam nebyl zaveden ani elektrický proud z městské sítě. Navíc patrový domek sedmačtyřicetiletého novináře, kde žije se svou mladou ženou, která v době prohlídky jako začínající lékařka byla zrovna na operačním sále, hlídaly dvě mladé dogy.
V devět hodin se policejní úředník novináři Schirrovi ozval znovu a oznámil mu, že má povolení k prohlídce a že jeho dogy byly za pomoci veterinářky „fixovány“.
Ve stejnou dobu začalo osm policejních úředníků spolu se dvěmi státními zástupci prohledávat redakci Cicera se stejným zdůvodněním. Jak později napsal v Süddeutsche Zeitung Heribert Prant, bývalý státní zástupce: úředníci si neuvědomili, že existuje rozdíl mezi továrnou na buřty a vydavatelským domem, a bez zábran si okopírovali z redakčního počítače kompletní hard disk se všemi manuskripty a e-mailovou korespondencí. Zatímco úředníci redaktory ubezpečovali, že akce je zcela diskrétní, zavolala do Cicera redakce týdeníku Der Spiegel a ověřovala si informaci o provedení domovní prohlídky, kterou jim už někdo oznámil.
O jedenácté hodině se na ostrov Valentinswerder dostavila Schirrova manželka a stala se svědkem toho, jak si policisté prohlížejí jeho archiv, který obsahoval rešerše z posledních asi dvaceti let. Většinu písemností si policie odvezla v patnácti bednách, ač se tyto materiály vůbec netýkaly zmíněného teroristy Zarkávího, který sloužil zřemě jen jako záminka k prohlídce. Zabavené rešerše se týkaly hlavně podezřelých obchodů syna Franze Josefa Strausse Maxe, černých obchodů se zbraněmi, nezákonného financování politických stran, bývalého SS lékaře Hanse Müncha a veškerých podkladů k chystané knize o Íránu. Seznam zabavených materiálů obsahuje dle protokolu sto položek, které nesou označení náhodný nález.
Pro ministra vnitra Schilyho, který se chtěl zrovna elegantně rozloučit s úřadem, znamenala domovní prohlídka u novináře a v redakci neočekávaný skandál. Něco takového se ve Spolkové republice Německo nestalo od roku 1962, kdy kvůli dokumentům ze cvičení NATO Falex byla prohledána redakce časopisu Der Spiegel a po aféře musel odstoupit jak ministr vnitra Strauss, tak kancléř Adenauer.
Schily se tentokrát odvolával na starou formulku: média je možné trestat, když novináři používají informace, které se k nim dostaly protiprávním způsobem. Kdyby tato formulka ovšem platila, nebylo by možné provozovat investigativní novinařinu.
To sice Schily uznal a dokonce řekl, že z investigativní práce novinářů měl často jako právník i politik sám prospěch, ale že tato práce se nemůže vztahovat na oblast boje s terorismem.
Proti tomuto postupu podal okamžitě stížnost Bruno Schirra i redakce Cicero. V Bundestagu se za ně bleskurychle postavili někteří politici ze sociální demokracie a celá strana FDP a případem se začal zabývat příslušný parlamentní výbor. Kritické hlasy zazněly i z CSU. Například Thomas Strobl řekl: „Ministr vnitra ztratil nejen půdu pod nohama, ale opustil i půdu ústavy.“
Poslanec Max Standler, který ve vyšetřovacím výboru sněmovny zasedá, hovoří o tom, že výroky německého Ústavního soudu po Spiegel aféře už nestačí na ochranu tiskové svobody. Tehdejší rozsudek z Karlsruhe totiž bazíroval na tom, že prohlídky u novinářů a v redakcích jsou nepřípustné, pokud mají sloužit k tomu, aby policie získala zdroje redakčních informací. Poslanec Standler se domnívá, že prvotním účelem této prohlídky bylo právě získat informace o tom, kudy zpráva od kriminalistů unikla. Stradler doslova řekl: „Když záměr původního rozsudku Ústavního soudu už v praxi nefunguje, musí politici přezkoumat, čím to je způsobeno. Cílem musí být nynější ochranu bránit proti protiprávním zásahům, jako je tomu třeba ve Švýcarsku či v Rakousku.“
Ve Švýcarsku je možné učinit u novináře domovní prohlídku, jen hrozí-li bezprostřední nebezpečí ohrožení života. V rakouských zákonech zase stojí, že redakční tajemství nesmí být poškozeno zabavováním novinářských materiálů. V Německu se proto poslanci budou zabývat tím, jestli se bude procesní praxe v těchto věcech rozšiřovat, nebo pouze specifikovat. Podobně se němečtí politici domnívají, že není možné libovolně zacházet s formulací „náhodný nález“. Ten by se napříště měl týkat jen velmi těžkých kriminálních deliktů a rozhodně ne rešeršní práce novinářů.
Z výpovědi Bruna Schirry ale zřetelně vyplývá, že policie s ním hrála falešnou hru. Schirra jako zkušený novinář, aby se vyhnul nepříjemnostem, v okamžiku, kdy tajný dokument získal, to jest 4. února 2005, na Spolkový kriminální úřad zavolal, oznámil, že ho má, a požádal o neoficiální rozhovor o pozadí aféry s teroristou. Chtěl celý příběh konzultovat ještě dříve, než bude zveřejněn v časopise Cicero. (Mimochodem, tak se choval v roce 1962 i časopis Der Spiegel.) Kriminalisté se ale ozvali s velkým zpožděním až po zveřejnění článku. S novinářem se sešel zástupce ředitele Spolkové kriminální služby pan Falk za přítomnosti dalšího úředníka a setkání proběhlo někdy v květnu ve velice přátelské atmosféře. Novinář se pouze z neoficiálních, ale zato velmi důvěryhodných zdrojů dozvěděl, že je sledován a jeho telefony jsou odposlouchány. Domovní prohlídka, která proběhla 12. září, byla s největší pravděpodobností dlouho připravována a uskutečnila se úmyslně v době nepřítomnosti Schirry na území Německa.
Otázka, která nás musí v této souvislosti zajímat, zní: Mohlo by se něco podobného stát v roce 2005 v České republice?
Advokát Tomáš Sokol se domnívá, že ano, a zdůvodňuje to následovně: „Domovní prohlídku vykonává u nás policie na základě příkazu soudu, prohlídku jiných prostor může kromě soudce nařídit i státní zástupce nebo policejní orgán. Je-li vydán takovýto příkaz, nejde o neoprávněné porušení tajemství listiny, pokud ji policisté při domovní prohlídce najdou a seznámí se s jejím obsahem. Jinak řečeno, policie si může odvézt a přečíst, co chce. Tedy v praxi. Trestní řád (§ 82) umožňuje provést domovní prohlídku, je-li důvodné podezření, že v bytě je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení. V praxi to znamená, že policie vezme vše, co jí připadá zajímavé. Bylo by věcí následného sporu, v němž by na úrovni běžných soudů novinář neměl moc šancí na úspěch, tvrdit a prokazovat, že domovní prohlídka byla povolena, ale nikoliv v souladu s právem, nebo nešlo o věc důležitou pro trestní řízení anebo kromě této věci policie seznala obsah i dalších, evidentně s trestním řízením nesouvisejících dokumentů. Policie či ministerstvo vnitra by se bránilo námitkou, že zde byly indikace o existenci důležité věci, s těmito indikacemi se obrátilo prostřednictvím státního zástupce na soud a ten je shledal dostatečnými. No a k tomu, aby zjistili, zda listina nese nějaké informace důležité pro trestní řízení anebo nikoliv, si ji musejí nejdřív přečíst.
Je jinou věcí, že z policie pak informace uniknou, ale nikdy se neprokáže, kvůli komu. U nás by vše mohlo proběhnout zcela stejně, nezávisle na tom, jaký trestní zákon je aktuálně platný, a také zhusta probíhá. Pravda, zatím nikoliv u novinářů, ale to je jen náhoda, protože se momentálně žádný novinář do ničeho nenamočil.“
Postavení novináře je v tomto případě evidentně jiné než v sousedních zemích: není mu ve společnosti připisována mimořádná kontrolní funkce ostatních pilířů moci.
V případě ustanovení nového, dosud neschváleného trestního zákona je trestné dle § 158 neoprávněné porušení tajemství listiny a dle § 159 porušení důvěrnosti neveřejného projevu. Oba paragrafy vzbuzují u novinářů podezření, že jsou namířeny proti investigativní žurnalistice.
Jan Kudrna z katedry ústavního práva Právnické fakulty UK tvrdí, že v prvém případě se jedná o ustanovení, které označuje za trestné porušení tajemství dokumentů uchovaných v soukromí, v druhém případě o trestnost zveřejnění záznamu neveřejného projevu osobní povahy.
Kudrna říká: „V případě práce novináře se zdrojem, který mu poskytne dokument, jehož nebyl vlastníkem, je možné rozlišovat dvě různé situace. Je třeba předem říci, že zákon nerozlišuje pohnutku, z jaké zdroj tajemství dokumentu porušil. Návrh zákona hovoří o porušení tajemství dokumentu uchovaného v soukromí. O takový dokument se nemůže jednat tehdy, jestliže například nadřízený pověří sekretářku, aby mu kontrolovala a třídila poštu. Ta sice předáním novináři nakládala s dokumentem neoprávněně, neboť k předání nebyla zmocněna, ale v jejím případě nebyl naplněn další ze znaků skutkové podstaty, neboť nepředala dokument uchovaný jeho vlastníkem v soukromí. V popsaném případě by taková osoba nemohla být postižena dle ustanovení paragrafu 158. To ovšem nevylučuje její jiný postih, například pracovně právní. Jiná situace by nastala, kdyby sekretářka otevřela dopis bez vědomí nadřízeného.“
Složitější je situace kolem paragrafu 159, který se zabývá trestností zveřejnění neveřejného projevu osobní povahy. Návrh zákona směřuje dle právníků proti audiovizuálním záznamům, které jsou zveřejňovány s cílem způsobit někomu škodu. Jenže i v případě získání objektivní informace novinář většinou někomu uškodí či poškodí jeho společenskou vážnost. Podle odborníků je třeba rozlišovat příčinu a důsledek: ohrožení společenské vážnosti nezpůsobuje osoba, která o protispolečenském jednání informuje, ale sama osoba, která uvedeným způsobem jednala. Senát má ještě možnost tyto paragrafy precizovat.
