KLAUS NEBUDE PREZIDENTEM

Největší vliv na Českou televizi bude mít Václav Havel

Do křesla prozatímního ředitele České televize míří Ladislav Paluska (43). Završuje se tak vítězství, kterého v boji o Českou televizi dosáhli společnými silami čtyřkoalice, protizemanovská skupina v ČSSD a prezident Václav Havel. Za současného rozložení sil je dokonce možné očekávat, že Paluska vydrží v ředitelském křesle i po zvolení Rady České televize podle novelizovaného zákona. Jeho pozice bude mnohem silnější, přejde–li pravomoc jmenovat část členů rady i na Senát a prezidenta. Paluska televizi dobře zná. Do tehdejší ČST nastoupil v srpnu 1981 a do října 1991 vystřídal postupně funkce finančního referenta, vedoucího finančního oddělení a vedoucího ekonomického úseku. V lednu 1992 postoupil do křesla ekonomického ředitele. Patřil tak mezi nejbližší spolupracovníky Iva Mathého, dnešního kancléře Václava Havla. Po nástupu Jakuba Puchalského se v září 1998 z Kavčích hor „uklidil na post ekonomického náměstka ministerstva kultury. Pod ministrem Pavlem Dostálem, který se v nedávném sporu postavil bezvýhradně na stranu vzbouřených redaktorů, působil Paluska až do loňského února. Tehdy se vrátil do České televize pod nově jmenovaného ředitele Dušana Chmelíčka. Když byl Chmelíček loni v prosinci odvolán, vyvolalo to na Pražském hradě pobouření. Václav Havel ihned oznámil, že se mu důvody pro Chmelíčkovo odvolání nezdají příliš přesvědčivé. Muž Hradu. Ladislav Paluska ví, že přišla jeho příležitost. „Ano, odpověděl minulý týden deníku Právo na otázku, zda by vzal funkci přechodného ředitele České televize. A hned vyslal signál o tom, že by jako ředitel respektoval „vítěznou stranu . „Rozhodně bych nedělal žádné personální zemětřesení, uklidnil prostřednictvím novin všechny vzbouřené zaměstnance. Zároveň dal najevo, že nehodlá spolupracovat s nikým ze zprofanovaného týmu Jiřího Hodače a Jany Bobošíkové. Své místo má podle Palusky jisté i šéfredaktor zpravodajství Bohumil Klepetko. Zkrátka, bude–li ředitelem Ladislav Paluska, nemusí se vzbouření redaktoři bát o svá místa. Stejně tak se ani prezident Havel, ani vůdčí představitelé čtyřkoalice nemusí bát, že by se o nich ve veřejnoprávním zpravodajství objevovaly kritické informace. V případě Václava Havla je možné uvést dva příklady servility ze strany zpravodajské redakce. Když loni vypukl skandál okolo šikany mezi vojáky Hradní stráže, byla kamera České televize u „neohlášené návštěvy Václava Havla v hradní posádce. Jak se redaktoři televize o „přepadovce dozvěděli, je dodnes tajemstvím. Stejně tak je dosud nezodpovězenou otázkou, proč se Česká televize nikdy zevrubně nezabývala prodejem prezidentovy poloviny pražského paláce Lucerna. Václav Havel při této transakci úzce spolupracoval se svým osobním poradcem Mariánem Čalfou, bývalým guvernérem České národní banky Josefem Tošovským a šéfem dnes už zkrachovalého Chemapolu Václavem Junkem. Výsledkem byl obchod, při němž Havel utržil za svůj majetek dvě stě milionů korun. Chemapol naopak přišel o více než padesát milionů, když konkursní správce podniku prodal polovinu paláce za cenu o čtvrtinu nižší. Když se týdeník EURO touto záležitostí loni zabýval, odmítl Havel odpovědět na položené otázky s odůvodněním, že jej „neinspirují k odpovědi (EURO 25/2000). Česká televize běžně monitoruje důležité případy z periodického tisku. Loni se například v jejím zpravodajství objevila převzatá zpráva z týdeníku Respekt, který informoval o podezřelých aktivitách Čechoameričana Milana Jedličky. Ten má být blízkým přítelem Miroslava Šloufa, šéfa sboru poradců premiéra Miloše Zemana. Zpráva Respektu nebyla opřena o žádný zdroj, přesto se dostala do zpravodajství veřejnoprávní televize. V případě informací kritických vůči Václavu Havlovi však Česká televize podobnou horlivost při přebírání zpráv neprojevuje. Konec snu. Boj o Českou televizi nebyl veden jen zájmem o vliv v tomto nejmocnějším veřejnoprávním médiu. Čtyřkoalice bitvu vnímala jako zkoušku svých sil před blížícími se parlamentními volbami a do hry vstoupili také zájemci o prezidentský úřad. Zaplněné Václavské náměstí pojalo obě demonstrace jako možnost dát najevo své zhnusení z politiky ODS a hlavně z jejího vůdce Václava Klause. Občanští demokraté si svou prohru dobře uvědomují. V nastalé situaci se rozhodli „trvat na svém . ODS jako jediná demokratická strana v českém Parlamentu odmítá legitimitu televizních protestů. Po jejím boku teď stojí už jen Grebeníčkovi komunisté. Teprve nadcházející výsledky průzkumů volebních preferencí přinesou částečnou odpověď na otázku, zda ODS zvolila správnou strategii. Pokud občanským demokratům podpora výrazně klesne, mohlo by to brzy znamenat definitivní odchod Klause z české politické scény. Velký debakl zažil předseda ODS už při hlasování Poslanecké sněmovny v noci z pátého na šestý leden. Sněmovna sice rozhodovala o přijetí rezoluce k situaci v České televizi, ale Václav Klaus se na les rukou mohl dívat také trochu jinak. Ti, kteří proti názoru ODS usnesení prosadili, by mohli stejně jednoduše zhatit i Klausův plán stát se po Václavu Havlovi příštím českým prezidentem. A pokud se veřejné mínění v příštích měsících ještě více obrátí proti Klausovi, je dokonce pravděpodobné, že si poslanci ČSSD netroufnou Klause podpořit. Pithart v čele. Naopak na prezidentském křesle se už zřejmě vidí Havlův spřízněnec Tomáš Halík. Jen tak je možné si vysvětlit zarputilost, s níž se vrhl do boje za vzbouřené redaktory České televize. Neváhal ani odsloužit mši v zablokovaném zpravodajském velíně na Kavčích horách. Nakolik mu jeho angažovanost pomohla získat podporu tradičně antiklerikální sociální demokracie, je sporné. V nevyhlášeném závodě o prezidentský stolec zabodoval spíše staronový předseda Senátu Petr Pithart (KDU–ČSL). Ve sporu se nijak výrazně neangažoval. Až v minulém týdnu zveřejnil v Lidových novinách teoretické pojednání o občanském protestu. V něm mimo jiné konstatoval, že občanská neposlušnost musí být doprovázena ochotou přijmout trest za překročení zákonné normy. Dal tak jasně najevo, že vítězství „na celé čáře by vzbouřencům upíralo možnost operovat morálním opodstatněním svého protestu. Pithart tím vlastně ve velmi zředěné formě zopakoval názor premiéra Zemana, který ve svém projevu před Poslaneckou sněmovnou sice odsoudil neschopnost nově jmenovaného ředitele ČT Jiřího Hodače, avšak zároveň odmítl vzpouru proti platným zákonům země. Až se situace okolo České televize uklidní a vášně pominou, bude Pithart pro sociální demokraty mnohem přijatelnějším prezidentským kandidátem než Halík. Možná i to vedlo Pithartovu ruku při psaní zmíněného článku pro Lidové noviny. Petra si počkala.
Velký zisk z televizní rebelie vytěžila Petra Buzková. Její pozice v ČSSD se vítězstvím vzbouřenců značně zpevnila. Ve sporu o Českou televizi se Buzková už od počátku stavěla na stranu rebelů. Věděla totiž, že nemá co ztratit. „Mně už je to jedno, odpověděla Petra Buzková Janu Rumlovi, když ji 26. prosince v budově zpravodajství České televize upozornil, aby si dávala pozor na jazyk, protože v místnosti jsou novináři. A opravdu. Kdyby vzpoura skončila krachem, Petra Buzková by mohla pokračovat ve svém postupném odklonu od ČSSD a přestoupit třeba do Unie svobody. Spřízněnost s názory čtyřkoaličních politiků ji koneckonců jako jedinou zástupkyni ČSSD přivedla i k přespávání ve zpravodajské redakci České televize. Dnes se však v čele sociálních demokratů zcela jasně rýsuje mocenský triumvirát Buzková, Gross, Špidla. Ministr vnitra Stanislav Gross vytěžil z televizní rebelie další body, když veřejně odmítl, že by jím spravovaná policie mohla redaktory z televize vyvést. Vladimír Špidla zase dokázal, že není žádným rigidním zastáncem Zemanovské tvrdé linie. Spolu s Pavlem Rychetským se pokusil zprostředkovat dohodu mezi Jiřím Hodačem a vzbouřenci. Když v tomto selhal, neváhal podpořit požadavky vzbouřenců. A když premiér Zeman nazval jednoho z vůdců vzpoury maoistickým hysterikem, Špidla jeho slova v rozhovoru pro list Právo vehementně odmítl. Havel versus Zieleniec. Dění okolo České televize ukázalo, jak by fungovala koalice, kdyby Jan Ruml před dvěma a půl lety přijal nabídku Miloše Zemana a přivedl Unii svobody do koaliční vlády s ČSSD. Ruml však tehdy nedokázal překonat svůj fyzický odpor k Zemanovi. Dnes už je Miloš Zeman na odchodu a předsedou Unie svobody je o poznání ambicióznější Karel Kühnl. Tomu případná koalice se sociálními demokraty není proti srsti. Jenže i v Unii svobody se ještě bude bojovat. Vladimír Mlynář sice loni prohrál souboj o křeslo předsedy Unie svobody, nehodlá se však vzdát. Při televizní vzpouře se sice postavil za rebely, ale nepodpořil jejich snahu zůstat v redakci zpravodajství. Za Mlynářovým konsenzuálním postojem je třeba hledat především stratéga Josefa Zieleniece. Ten se prostřednictvím Mlynáře pouští do souboje s unionistickým křídlem, jehož duchovním otcem je Václav Havel. Budoucnost US tak hlavně závisí na tom, zda nakonec zvítězí pragmatik Zieleniec, či idealista Havel.

Co přinesl boj o televizi

1. Václav Klaus ztratil šanci vstoupit na Pražský hrad
2. Opoziční smlouva značně ochabla
3. Petra Buzková posílila své postavení v ČSSD
4. Pithart a Halík ukázali, jakým by chtěli být prezidentem
5. Vliv na Českou televizi upevnil hlavně Václav Havel