C í r k v e a s t á t
Prezident republiky Václav Havel má zase jednou příležitost zahrát si na smírčího soudce. Do lánského zámku pozval kardinála Miloslava Vlka, pražského světícího biskupa Václava Malého a ministra kultury Pavla Dostála. Společně by měli uhasit spor, který s neobvyklou silou vzplál mezi hlavou římskokatolické církve v Čechách a premiérem Milošem Zemanem.
Čeho ale chce Havel docílit? Kardinál, který předsedu vlády označil za lháře, trvá na svém, ustoupit nehodlá ani Zeman – dokud se Miloslav Vlk neomluví. A to se nikdy nestane.
Kardinál, který zpochybněním důvěryhodnosti premiéra osobně a sociálnědemokratické vlády zvlášť bezprecedentně zasáhl do volební kampaně – a to k nelibosti prakticky všech politických stran – se stáhl do pozadí. Hovoří za něj mluvčí Biskupské konference Daniel Herman a jeho slova smířlivě neznějí. Premiér porušil ústní slib daný kardinálovi, vláda chce do komise, která má vést dialog, jmenovat nepřijatelné osoby. Zvlášť pobuřující pro církve je, že zastoupeni mají být i komunisté. Pro kněze je to totiž totéž, jako kdyby o odškodnění obětí nacismu spolurozhodoval bývalý esesák. Nepřijatelné jsou i další nejmenované osoby z ministerstva kultury, které podle Hermana církvím nerozumí a jejichž dosavadní počínání ukazuje, že se budou snažit vytěsnit církve ze života občanské společnosti.
To ale není jediný kámen úrazu. Dalším zatím doutnajícím sporem bude úprava vztahů s Vatikánem, respektive jmenování ještě jedné komise, do níž by katolické centrum mohlo vyslat svého zástupce. Katolická církev, v České republice tedy církev římskokatolická a řeckokatolická, jsou součástí církve univerzální. Aby jakékoliv dohody byly závazné, je potřebné jejich stvrzení nejvyšším církevním orgánem a tím je Svatý stolec. Takže navíc ještě půjde o sladění více právních norem – českých zákonů a Kodexu kanonického práva. Sociálnědemokratická vláda ovšem nyní tvrdí, že vytvoření smíšené komise s vatikánskou účastí považuje za absurdní.
Nástup sociálních demokratů do Strakovy akademie očekávali církevní hodnostáři s mírnými nadějemi. Po osmi letech neúspěšných pokusů o prosazení alespoň nějakých řešení, která Václav Klaus systematicky shazoval pod stůl, přišel Miloš Zeman se vstřícným úsměvem na rtech. Vládní jednání o složení komise a následná mediální přestřelka mezi kardinálem a premiérem však vizi dialogu v klidné atmosféře utnula. Situace se tedy opakuje – vztahy mezi církví a vládou jsou chladné a zásadní průlom se v dohledné době nedá očekávat.
Možná, že prezidentova mise uspěje a vztahy se načas trochu uklidní. Ale co dál? Antiklerikalismus sociální demokracie je tradiční, církevní restituce pro ni vždy byly politickým esem, které vytáhla z rukávu, když chtěla přitlačit ke zdi pravicové protivníky. Navíc podobnou nechutí k vracení alespoň části konfiskovaného majetku trpí i ODS, a tak má Zemanův kabinet dokonale krytá záda.
Lidový dům v předchozích letech už několikrát dokázal, že mu nejde ani tak o princip jako o to, aby značný majetek nedostala zpět hlavně jedna církev, římskokatolická. Čistě účelové hledisko je pochopitelné: sociální demokraté pokušení rozhodovat o tom, kolik kdo má vlastnit majetku, neodolají téměř nikdy. Právní chaos, který někdejší církevní nemovitosti obklopuje, jim jenom hraje do karet. A atmosféra ve společnosti jakbysmet. Pokud budou jednání s církvemi natahovat do nekonečna, místní národ jim nejspíš zatleská. Většina lidí totiž církvím majetek nepřeje.
Příliš zjevně se katolická církev, o ostatních nemluvě, nemůže opřít ani o lidoveckou stranu. Politický klerikalismus se už nenosí a to si Biskupská konference uvědomuje. Ostatně, vybřednout z něj chce i KDU-ČSL, a to nejen proto, aby mohla oslovit více voličů. Stojí jim zato i užší spolupráce s ČSSD.
Dokud ovšem bude vztahem státu a církve mávat politika, jsou vyhlídky na řešení vážných a zcela zásadních otázek minimální. Přitom je nepochybné, že civilizovaná země tuto symbiózu civilizovaným způsobem upravit musí.
Vztahy mezi církví a státem jiskří například i v sousedním Rakousku, kde vládne velká koalice. I tam se zvláště sociální demokraté obávají, aby církev nezískala přílišný vliv. Nic to ovšem nemění na tom, že své vztahy mají upraveny korektní zákonnou normou.
Prezident Havel, který inicioval schůzku zástupců vlády a církve, se shoduje s kardinálem Vlkem, že je potřebné, aby rozpravy o tomto složitém tématu byly věcné a nezatížené osobními emocemi. Jistě. Ale i vládní reprezentace tvrdí totéž již devátý rok, a po mnoha jednáních nejrůznějších komisí většinou zbyla jen prázdná slova z vládních prohlášení.
Není pochyb, že církve si na sebe a na činnost, která přesahuje brány chrámů, vydělat musí. Na záslužnou zdravotní či charitativní práci nebo opravy zchátralých památek přitom potřebují více peněz, než jim dosud dává stát. A vrácený majetek by jim nějakou korunu měl vydělat. Odloučit církve od státu navíc zřejmě nepůjde naráz, a nejspíš ani stoprocentně. Uzavřít konečnou dohodu tedy nebude nijak jednoduché ani při zachování zdravého rozumu. Čím dřív se tak stane, tím lépe. Když se politické reprezentaci podaří rozmotat právní zádrhele, které zbyly po komunistickém diktátu, tratit nebude nikdo. Uleví se totiž daňovým poplatníkům, na jejichž bedrech nyní starost o důstojný život církví spočívá.
