Dle nového zákona budou muset cestovní kanceláře uvádět konečné ceny zájezdů
Dne 18. listopadu 2009 nabyl účinnosti zákon o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen. Do zákona byl doplněn i paragraf 13a, který upravuje postupy cestovních kanceláří při informování o cenách. V důvodové zprávě Poslanecké sněmovny se uvádí: „Nová úprava má za cíl odstranit především praxi odděleného uvádění některých částek, které musejí být povinně uhrazeny, jako jsou palivové, bezpečnostní a letištní poplatky v případě leteckých zájezdů.“ Co tento zákon přinese cestovním kancelářím a jejich klientům?
Jednoduchá odpověď
Odpověď je jednoduchá – narovnání trhu a transparentnější konkurenční prostředí. Zmizí tím praxe, při níž cestovní kancelář inzeruje jen takzvanou základní cenu, přičemž klient v konečném důsledku – po připočtení všech povinných příplatků – zaplatí až její dvojnásobek. To je asi důvod, proč zákon vyvolal u cestovních kanceláří tolik rozruchu. Nový zákon vítám nejen proto, že jsme dle své mateřské firmy uváděli jednotné ceny dávno před tím, než se o něm v České republice začalo uvažovat.
Zájezd je totiž jen produkt. Má sice svá specifika, ale je to produkt jako každý jiný. Představte si, že si koupíte třeba televizi a po zaplacení zjistíte, že v ceně není kabel, anténa ani dálkový ovladač. A že všechny tyto položky celkově tvoří stejnou, nebo dokonce vyšší částku, než na niž přišla sama televize. To není klientský přístup. Není tedy důvod, proč by se měl zájezd lišit od jiných druhů spotřebního zboží. Nový cenový zákon navíc určitě uvítají i cestovní agentury, které dosud dostávaly provizi jen z takzvané základní ceny zájezdu.
Tato praxe však úplně nezmizela, přestože nic takového jako „základní cena“ de iure neexistuje. Ze základní ceny se vypočítávají i inzerované procentuální slevy a klient tím přichází o nemalou částku z tohoto zvýhodnění.
Křečovité jednání
Za nedodržení předpisů hrozí cestovním kanceláří pokuta ve výši až milionu korun. Existují pouze dvě výjimky – zájezdy do exotických zemí pravidelnými linkami a ceny v katalozích, jež byly vytištěny nebo zadány ke zpracování před nabytím účinnosti zákona. Druhá výjimka je však trochu problematická. Mnoho cestovních kanceláří totiž úmyslně urychlilo vydání katalogů, aby nový zákon nemuselo dodržet, popřípadě v nich neuvádějí, kdy byly vytištěny.
Toto jednání je trochu křečovité a není pro konkrétní cestovní kancelář nijak lichotivé. Útěchou zákazníkům i ostatním cestovním kancelářím, které s nimi chtějí jednat férově, může být, že tato „výhoda“ vydrží pouze do vydání příštího katalogu. V něm už budou muset cestovní kanceláře uvádět konečné ceny. Výjimka se navíc netýká cen uváděných v tištěné inzerci, na internetových stránkách cestovních kanceláří a v dalších formách reklamy. V nich musejí být dle zákona uváděny ceny konečné. Zjistí-li zákazník, že se ceny v katalogu a na internetu liší, v lepším případě ho to zmátne, v horším pak rozzlobí.
Férové prostředí
Pobaví také stížnosti některých cestovních kanceláří, že jim přepracování internetových ceníků zabere spoustu času a že za to vydají vysoké finanční částky. Proto by uvítaly určitou benevolenci kontrolních orgánů, než upraví své ceníky. Není třeba být internetovým expertem kvůli zjištění, že úprava internetového ceníku tvoří z časového i finančního hlediska marginální položku.
Cestovní kanceláře si prostě budou muset zvyknout, že již nebudou moci mást a záměrně klamat klienty neúplnými cenami. Budou se muset začít chovat jako každá jiná firma v prostředí tržního hospodářství. Nový zákon a s ním spojené přísné kontroly v nejbližší době přinesou konečně férové konkurenční prostředí, ze kterého budou profitovat především klienti.
