Nerealistické úvahy o prostředcích, které poplynou do České republiky z evropských fondů ve výši čtyř procent HDP, jsou již dávno za námi. Nyní se hovoří o zhruba 20 miliardách korun čistých výnosů pro Česko v letech 2004 až 2006. Od těchto výnosů je třeba odečíst příspěvek České republiky do Evropské investiční banky, náklady na budování institucí pro příjem prostředků z fondů Evropské unie a další náklady. V konečném výsledků se celkový výnos pro Česko může blížit také nule.
Riziko prohloubení ztrát.
Přitom zásadním požadavkem českých vyjednavačů mělo být, aby Česko nebylo čistým plátcem. Klíčové proto je, abychom přece jenom nějaké prostředky navíc získali a nebyli v červených číslech. K tomu je třeba nastavit struktury pro čerpání prostředků Evropské unie a zajistit spolufinancování projektů. Pokud se to nepodaří, může nastat výrazné nedočerpání prostředků a prohloubení ztrát České republiky. A riziko, že se to nepodaří, narůstá. Pouze část prostředků z EAGGF (Evropského zemědělského fondu - takzvané přímé platby) budou nárokové a budou vypláceny na základě objektivně nezpochybnitelných kritérií (rozloha obdělávané půdy, počet kusů dobytka). Ostatní prostředky z kohezního fondu a dalších strukturálních fondů nárokové nejsou a podléhají posouzení Evropské komise. Objem prostředků pro Česko se tak může opět dramaticky zmenšit. A ani noví členové unie v minulosti nevyčerpali všechny pro ně vyčleněné prostředky.
Podcenění.
Jak na tom tedy ve skutečnosti jsme? Zmatky a velké obtíže provázely již přípravu takzvaného Národního rozvojového plánu, což je strategický dokument pro čerpání prostředků unie v letech 2004 až 2006. Česko nejprve předložilo sedm priorit takzvaných „operačních sektorových programů“. Vysoký počet priorit byl Evropskou komisí opakovaně kritizován. Česká republika věřila, že vysoký počet sektorů ustojí. Ale neustála. Sloučily se například sektory doprava a životní prostředí do sektorového operačního programu Infrastruktura. Zanikl samostatný sektorový program cestovní ruch a regionální priority jsou začleněny ve „Společném regionálním operačním programu“. Příprava Národního rozvojového plánu byla navíc trestuhodně podceněna. Všichni se domnívali, že jde pouze o nějakou studii či zprávu pro potřeby unie. Ve skutečnosti šlo o zásadní formulaci priorit Česka v letech 2004 až 2006. Nakonec Evropská komise pohrozila, a ministerstva pochopila vážnost situace. Sice s vyjednaným odkladem, ale přece Národní rozvojový plán dokončila. Přitom se neoficiálně říká, že priority se ještě případně změní. Taková změna však podléhá schválení Evropské unie a její vyjednání není jednoduché.
Implementační struktury.
Dalším problémem bude nastavení takzvaných implementačních struktur, tedy českých institucí odpovědných za příjem, distribuci a kontrolu prostředků unie.Prostředky kohezního fondu (přibližně 25 miliard korun) a prostředky v rámci sektorového operačního programu Infrastruktura by měly být přijímány přes Státní fond životního prostředí, ministerstvo životního prostředí a ministerstvo dopravy (případně další instituce). Za sektorový program Průmysl budou odpovídat sloučené agentury CzechInvest, CzechTrade a CzechIndustry. Za program Rozvoj lidských zdrojů ministerstvo práce a sociálních věcí, program Zemědělství bude řídit vznikající Agrární platební agentura. Důležité je, aby to nebyla jen neúčelně a draze vytvořená pracovní místa. České implementační instituce mohou v budoucnu samostatně vybírat projekty, ale jejích „věrohodnost“ musí být schválena Evropskou komisí. Dosud spíše zuří kompetenční boje mezi ministerstvy navzájem a ministerstvem pro místní rozvoj a kraji. Hrozí, že Evropská unie kompetenční válku nepochopí a projekty nepodpoří.
Spolufinancování.
Posledním klíčovým problémem je spolufinancování projektů. Česko musí vždy zajistit 25 až 50 procent spolufinancování projektů. S prostředky na spolufinancování často nepočítají nejen kraje a města, ale ani stát. V budoucnu nebude již možné řešit spolufinancování pomocí provizorních opatření, protože půjde o prostředky ve výši investičních rozpočtů některých státních institucí. Pokud se nepodaří protnout domácí rozpočtové priority s prioritními projekty Evropské komise, může být uskutečnění již podpořených projektů zmařeno. Věrohodné národní spolufinancování, a to často předem, je totiž podmínkou vyčerpání dotací z unie. K tomu musí Česká republika přijmout také nový zákon o zadávání veřejných zakázek. To vše jsou podmínky, bez kterých „evropské peníze“ nebudou. Čeká nás ještě hodně práce.
ČLÁNKY DO MAILU