Na konferenci na Bali se USA utkaly se zbytkem světa
Americkým vyjednávačům se na klimatické konferenci na ostrově Bali podařilo vyrazit všechna tři klíčová čísla, která vložila do hry proti narůstající průměrné teplotě Evropská unie. Přesto se americké defenzivní mužstvo zachránilo jen s odřenými údy za zvuků bučení z hrdel ctihodných členů zhruba sto devadesáti delegací signatářů Kjótského protokolu.
Tím vůbec nejdůležitějším vygumovaným číslem jsou dva stupně Celsia, o něž může podle odhadu expertů stoupnout průměrná teplota na zeměkouli, aniž je třeba počítat s obzvlášť drastickými změnami. Dalšími dvěma čísly je rozpětí 25 až 40 procent, o něž by bylo záhodno v průmyslově vyspělých zemích do roku 2020 snížit emise oxidu uhličitého, aby přírůstek průměrné teploty nepřesáhl onu přijatelnou mez. V boji proti číslům měli američtí vyjednávači ještě spojence v zástupcích Kanady a Japonska. Když však nakonec byla schvalována takzvaná cestovní mapa, která má v roce 2009 dovést svět zaplevelený oxidem uhličitým do Kodaně k podepsání nové smlouvy o jeho zvýšené redukci, zůstaly Spojené státy americké osamocené. Opovrhovány ostatními delegacemi, jejichž země jsou více či méně ochotné obětovat prostředky na redukci emisí.
Přesto americký podpis na cestovní mapě nechybí. Před úplnou izolací, která USA čekala, zvolily kapitulaci vůči zbytku světa. Respektive přiřadily se k celosvětovému týmu odhodlanému nad emisemi vítězit. Byl to krok ještě nečekanější než původní bojkot.
Přestože cestovní mapa na rozdíl například od Kjótského protokolu nemá ani jediné vymahatelné kritérium, celosvětová podpora včetně vzpurných Američanů je považována za velké vítězství odpovědnosti vůči stavu životního prostředí na Zemi.
Delegace nad tímto výsledkem jásají, nevládní organizace zůstávají poměrně chladné. Pouhá deklarace totiž ještě žádné skleníkové plyny neomezila. A dvouletá cesta k vyhlášení dalšího redukčního programu může být i všelijak trnitá. Zatímco některé vyspělé země budou mít ještě spoustu starostí s dodržením původních kjótských limitů, Spojené státy americké a rozvojové země nebudou mít žádnou konkrétní povinnost. Vydrží jim morálka?
Střezme se však toho měřit Američany jenom těmito naschvály. V některých amerických státech totiž už fungují redukční systémy a leckde lépe než ten evropský. V balijském porcelánu šlapal pouze Bushův establishment, zatímco Kongresem už prošlo několik pozoruhodných návrhů z jiných zdrojů. Největší šanci na přijetí má Security Act (bezpečnostní zákon) pravicového demokrata Joea Liebermana a republikána Johna Warnera. Protože na Bushova stejně zarputilého následovníka v prezidentském křesle nikdo nevěří, do roka se i tady očekává výrazná změna, ať bude zvolen kdokoli.
Bude-li přijat Liebermanův a Warnerův projekt, má redukce oxidu uhličitého v roce 2020 v USA dosáhnout devatenácti procent, tedy skoro tolik, jako je nižší evropský limit pro stejné období. Přitom povinnost se bude vztahovat na 86 procent vypouštěných emisí.
Chytrá Evropa Bushovy kazisvěty stejně přelstila. Navrhovaný interval 25 až 40 procent se skví v materiálu revidujícím Kjótský protokol, do něhož američtí vyjednávači nemají co mluvit, protože i ten už zbojkotovali. Navíc to není žádné politické hausnumero, ale hodnota doporučená mezivládním vědeckým panelem.
O to, že USA včas naskočí do rozjetého procesu, netřeba mít obavy. A proto bychom si měli spíše užívat radost z probuzení Číny, Indie a dalších zemí s rozvíjející se ekonomikou, které cítí potřebu se svými emisemi také něco dělat.
