Vážně je nutné oplakávat kilimandžárské sněhy?
V červenci léta Páně 9376 před Kristem zasedla při ústí Temže Rada Velkého klu k mimořádnému rokování. Podobné sněmy bylo u mamutů zvykem svolávat pouze v případech obecného ohrožení, a tak už sám fakt, že rada zasedla, bylo možno pokládat za neblahé znamení. Lord Mammuth, velitel britské kolonie, přešel rovnou k věci a vyslovil nahlas to, co si ostatní až dosud nechtěli připustit, totiž že ubývá ledu. „Přátelé! Chobotnatci!“ vece lord Mammuth, „ledu v našich nápojích kvapem ubývá, o ledovcích nemluvě. Ještě před sto lety, za dob našich předků, začínalo jaro úderem července, dnes začíná tát už v červnu. Průměrná teplota vzduchu trvale roste. Jestli to takhle půjde dál, budu nucen s ledovým klidem prohlásit, že se blíží konec doby ledové. Nastanou nám krušné časy. Všechny velké ledovce roztají, hladina oceánů stoupne a ledová plocha, která dnes pokrývá Británii i polsko-německou nížinu až po Karpaty, ustoupí ke Grónsku. Už jen to pomyšlení je hrozné. Začínají nás, přátelé, vážně ohrožovat lesy, a jak víme, nic tak neodporuje přírodě jako právě les. Modleme se v Křišťálovém chrámu, dokud jej nezalije sněhová břečka! ,Diamantová osa světa‘ praskla,“ pravil lord Mammuth a přikročil k otázce qui prodest, tedy komu ku prospěchu. „Kdo bude mít užitek z globálního oteplování, jež nám hrozí? Copak může proces takového dosahu proběhnout, aniž by se za tím skrýval něčí zájem? Nuže, stačí se podívat do jeskyní a máme odpověď. Globální oteplování je výhradním zájmem jejich obyvatel, zimomřivých lidí, kteří ztratili srst a začali používat oheň. To oni si objednali globální oteplování a nyní je ještě živí táborovými ohni. O tom není pochyb. Globální oteplení je podněcováno člověkem a jeho táborovými ohni, navíc zcela vědomě. To celé je jedno velké spiknutí. Homo sapiens usiluje o přizpůsobení zemského klimatu vlastním zájmům, aby přišel lacino k volným pozemkům a mohl si na místě roztátých ledových polí stavět místo jeskynních bytů města.“
Možný výklad.
Lord Mammuth mluví jako blázen, jistý smysl to však dává. I takový výklad je možný. Proč vlastně ne? Je docela dobře možné, že doba ledová byla těmi pověstnými zlatými časy, v porovnání s nimiž je jakákoli anomálie „proti přírodě“, a že v důsledku Lorenzova nelineárního motýlího efektu odstartoval proces globálního oteplování právě oxid uhličitý uvolňující se z ohňů pračlověka. Je ovšem stejně dobře možné, že přechod z doby ledové do interglaciálního období je naprosto přirozenou věcí. Na jakém základě tedy pak odsuzujeme další fázi oteplování? Jestliže neoplakáváme souvislou ledovou pláň polsko-německé nížiny a dávno roztáté ledovce Mátry, proč nás tolik trápí ustupující sněhy na Kilimandžáru?
Ideální stav neexistuje.
Moderní přírodní vědy nás učí, že žádné privilegované referenční systémy neexistují. Jak geocentrická, tak antropocentrická vize světa ztroskotaly právě na předpokladu, že existuje jakýsi privilegovaný středobod. Země není pupek vesmíru a člověk není korunou tvorstva. Není žádný ideální bod, jehož kvalita by byla měřítkem všeho ostatního. Ani klima, představíme-li si je jako fiktivní prostor, nemá žádný svůj ideální stav, lepší než všechny ostatní. Dokud se organismy nebo společenství dokážou přizpůsobit nějakému podnebí, pak toto podnebí v žádném případě nemůže být a priori špatné. Prohlásíme-li naše současné naměřené hodnoty za normální a všechno, co má vyšší teplotu, za abnormální, v ničem si nezadáme s lordem Mammuthem.
Pro takový Bangladéš je zvýšení hladiny oceánu jistě zlé a globální oteplování je zcela v rozporu s jeho zájmy, ale co je to za antropomorfní omezenost označovat rozšiřování moře - vodního životního prostoru - za katastrofu? Pro ryby katastrofu neznamená. Pro ty je pohromou rybolov vlečnými sítěmi. Kdysi zalévaly území Maďarska vlny Panonského moře. To, že se dnes na tomto místě rozprostírá naše domovina, nepochybně znamenalo pro plže Panonského moře konec světa.
Předpisové obavy.
Klimatohysterici zapomínají na to, že ve spektáklu zvaném přirozený výběr - podobně jako v ekonomice - sebemenší změna nevyhnutelně dělí jeho aktéry na vítěze a poražené. Ti, kdo se umějí přizpůsobit novým podmínkám, přežijí, ostatní zahynou. Jestli se Sahara zazelená, může se klidně stát, že s fenkem pouštním je definitivně amen.
Klimatohysterici se o životní prostředí strachují jen naoko, ve skutečnosti jim jde o to, aby neutrpěly zájmy člověka. Musím se smát, když kanadská vláda vyjadřuje obavu o další osud polárních ekosystémů. A co takhle přestat masakrovat tři sta tisíc tuleních mláďat ročně, pánové?
V průběhu 21. století se klimatopanika z původně okrajové zelené utopie nepozorovaně vyvinula v nenapadnutelný mezinárodní konsenzus. Mezinárodní debata se v jednom kuse soustřeďuje kolem globálního oteplování, dnes už i s přispěním všemožných mocných sil, jako kdyby se naše planeta se žádnými jinými problémy nepotýkala. Téma klimatické změny zbavuje vzduchu každé jiné uvažování, každou jinou hloubku, výšku a způsob nastolení problémů, a každý, kdo předpisově nevyjadřuje obavy, se věru ocitne ve vzduchoprázdnu.
Nijak mimořádná změna.
Před dvaceti lety byli v jakési intelektuální rezervaci zavíráni klimatoochránci, pak se ale situace obrátila a dnes, v době klimatohysterie, jsou do ní zatlačováni klimatoskeptici. Takovou rezervaci představoval i komponovaný pořad, který nedávno uvedl Channel 4. V dokumentu s názvem Podfuk jménem globální oteplování vyjádřilo několik odborníků nedůvěru k příčinné souvislosti mezi rozmachem masové průmyslové výroby a současným oteplováním. Podle naměřených údajů mezi lety 1940 až 1975 průměrná teplota soustavně a významně klesala, přičemž do tohoto období spadají počátky prudkého nárůstu průmyslového vypouštění oxidu uhličitého.
Patřím mezi klimatoskeptické ochránce přírody. Podle mého názoru není současná změna klimatu v porovnání se všemi velkými podnebními změnami v historii Země - s mrazy doby ledové nebo skleníkovým efektem v karbonu - nijak mimořádná. Zcela mimořádné je naopak systematické ničení přirozené adaptability života člověkem. Zcela mimořádné je kácení pralesů a výlov oceánů jako i celá ta hromadná sebevražda, kterou už dvě desetiletí nemohu nazývat jinak než ekoholocaust. Velké průmyslové lobby nalezly ve zhysterizované ekologii strategického partnera pro to, aby odvedly pozornost od reality ekoholocaustu a nadále svorně pokračovaly v plenění pralesů a drancování moří, dnes ovšem pod heslem Bioetanol, respektive Životospráva s nízkým obsahem cholesterolu.
Spiknutí konzumní společnosti.
Máme-li mluvit o velkém spiknutí, pak je to grandiózní spiknutí konzumní společnosti a ekologie proti tradiční ochraně přírody. Důsledkem toho je, že divoká původní příroda bude nutně na straně poražených i v onom krásném novém světě, jak si jej vysnili ochránci přírody.
Kritika kritiky globalizace je čím dále aktuálnější. Je třeba umět rozpoznat úzkoprsost, která se skrývá za zdánlivě širokými obzory. Je třeba umět rozpoznat skutečné klima, které se skrývá za klimatohysterií. Klimatický obraz klimatohysteriků totiž mnohem více připomíná klimatizaci než atmosféru.
Místo globálního oteplování tu probíhá globální ochlazování. Termostaty v kancelářích a domovech stlačují hodnoty pro nás přijatelné, ideální teploty na určitý stupeň, řekněme na dvacet stupňů Celsia, a i od venkovního klimatu očekáváme, že se této teplotě přizpůsobí. Tak se stává katastrofou světových rozměrů už i samo počasí: sucha, povodně i hurikány - to vše pokládáme za anomálii či ránu. A příchod jara je pro nás nebezpečnou koncentrací pylů!
Vzduch zůstane vzduchem.
Nějak jsme zapomněli, že univerzum je riskantní podnik. V době velkého třesku byla průměrná teplota mnoho miliard stupňů, dnes činí v důsledku ochlazení kosmu 2,7 stupně Kelvina. Těžké částice vznikly při výbuchu supernovy, zemskou atmosféru stvořila sopečná činnost a podle teorie Gaia ani účast živých organismů na manipulaci atmosférou není žádnou novinkou. Tak jako by bývali mohli svolat krizový štáb kvůli zmenšování svého životního prostoru mamuti na konci doby ledové, byly by se mohly při podobné krizové poradě srotit i anaerobní bakterie na samém úsvitu dějin planety. Tedy v době, kdy jim smrtelně jedovatý kyslík vznikající při fotosyntéze znemožnil existenci v daném životního prostoru a jim nezbylo než zalézt pod zem.
V porovnání s tím je přece obrovská radost, že v dohledné době nebudeme my lidé muset zalézt pod zem studem, protože i když se naše klima mění, vzduch snad pořád ještě zůstane vzduchem.