P o r t f o l i o v á i n v e s t i c e
Přestože řadu zemí východní Evropy zachvátila taková či onaká krize, do některých dál putuje poměrně slušný objem portfoliových investic. V minulosti se největší hvězdou na Východě ohledně jejich příjmu jednoznačně stalo Polsko a tento trend může pokračovat.
Důvody, pro které investoři vstupují do cizích zemí, jsou různé podle toho, zda jde o investice portfoliové, či přímé. Přesto lze najít některé společné znaky, jako je třeba právní rámec podnikání v té či oné zemi. Bývá také zvykem, že za investicemi na kapitálovém trhu často přicházejí právě ty přímé.
Základem je výnos
Ačkoliv se u nás hodně hovoří o tom, že investoři na český kapitálový trh nepřicházejí kvůli jeho nízké kultuře, neznamená to, že její zvýšení samo kapitál přitáhne. Aby investor do nějaké země našel cestu, musí v ní vidět možnost nějakého výnosu. Manažeři budou akcionáři či podílníky pochváleni jen tehdy, pokud jim svěřená aktiva porostou rychleji než ostatním, případně v době krizí budou alespoň pomaleji klesat. Že jsou umístěna v zemi s vysokou kulturou či populárním premiérem, nikdo neocení. Nakonec o tom by mohli vyprávět právě ti, kteří bezmyšlenkovitě vrhli svěřené peníze na pražskou burzu v roce 1994 jen proto, že to bylo módní. Jakákoliv investice bez vyhlídky zisku je však nesmyslná. Byť by mělo jít jen o zisk z hlediska ekonomického a měl by mít podobu minimalizování ztrát.
Pohled na výsledky jednotlivých kapitálových trhů ve východní Evropě jednoznačně ukazuje, nakolik je jejich přitažlivost spojena s ekonomickým růstem. A dokonce i to, že leckdy investoři přimhouří oko i nad nějakou tou inflací, kursovým rizikem či místní lumpárnou typu přeměn fondů na holdingy. Ta není, jak by se někdo mylně domníval, jen českou specialitou. Vyprávět by o ní mohla i řada Rusů, a přesto se právě Rusko může pochlubit výrazným přílivem investorů v minulých letech. To, že se tam potom řada z nich napálila, je jinou kapitolou.
Přitažlivost Ruska navíc ukazuje na další vlastnost investorů. Pracují nejen s okamžitým růstem, ale také s tím, který očekávají. Stejně tak se někdy vrhají jen na jednotlivé sektory. Nakupují v jedné zemi například energetiku či plyn, zatímco na ostatní odvětví se ani nepodívají. Někdy takové investice vytáhnou kursy i ostatních odvětví, jindy nikoliv. V případě pádu však téměř vždy strhávají vše, co se dá. Případem naprosto selektivních investic, které zkrášlovaly obrázek celého trhu, byly i samotné USA. Tam přitahovaly takzvané technologické akcie, tedy akcie firem zaměřených na hi-tech, natolik, že zajistily růst indexů, které k tomu jinak neměly až tolik důvodů.
Musíme porovnávat
Každý potenciální výnos se přitom musí porovnávat s tím, který nám nabízí jiná země nebo jiný investiční nástroj. Není příliš mnoho důvodů k tomu, aby někdo v minulých letech investoval do českých telekomunikací, když ve stejném oboru slibovala španělská Telefónica standardnější trh, vyšší růst zisků a nižší riziko pádu měny a brazilský Telebras skvělý rozvoj. V České republice přitom loňský pád koruny nečekali jen notoričtí optimisté. Svět se na nás dívá s větší opatrností než my sami. To ukázal už tehdy, když zahraničí poukazovalo na nebezepčí rozpadu Československa v době, kdy jsme tomu doma nevěřili.
Porovnávat se musí stále všechno se vším. I když dojdeme k názoru, že ta či ona akciovka má před sebou velmi slušný růst, musíme se podívat, zda její kurs tento potenciál v sobě nezahrnuje a jak vypadá ve srovnání se zahraničím. V době, kdy se všichni povinně tvářili, že české banky nemají problémy s nedostatkem rezerv, stejně jejich kursy nijak zvlášť neposilovaly. Důvodem bylo právě jejich porovnání s cenami podobných peněžních ústavů v sousedním Polsku. Ve srovnání s nimi se totiž naše banky zdály fundamentálně dražší. Až letos se začalo hovořit o jejich skrytých rezervách. Především makléři zdůrazňovali, že si musíme všímat vytvořeného, a nikoliv čistého zisku. Ten totiž poopravila tvorba rezerv, a analytici poukazovali na to, že ta jednou skončí a pak se budou zisky rovnat těm dnešním vytvořeným. Pak ale přišla lavina a panický strach po znovuzveřejnění dávno známých skutečností o kvalitě úvěrového portfolia našich bank a bylo po růstu.
Srovnávat se ale také musí uvnitř jednotlivých zemí a přes jejich hranice i mezi jednotlivými investičními nástroji. V USA, kde se pyšní dlouhodobě silným růstem kursů, se před nedávnem stalo, že státní pětileté dluhopisy přinesly vyšší výnos než index akciového trhu, který se přitom nepotýkal se žádnou krizí stejně jako celá ekonomika. V USA taková situace nemusí znamenat žádnou tragédii. Tam se investoři přece jen naučili hledět na trh s dlouhodobějším horizontem. A světe, div se, on vynáší i přes sebehlubší krize. Kdo nakoupil akcie před tou v roce 1987, vydělal, za deset let do roku 1997 více než tři sta procent. Kdo nakoupil na dně krize, vydělal více než čtyři sta procent. U těch, kteří nakupovali na dně, jde o roční výnos osmnáct procent, u těch, kteří nakupovali před krizí, o stále ještě krásných šestnáct procent.
Například v České republice se však na kapitálovém trhu dalo vydělat vždy spíše krátkodobě. Dokonce ani některé podílové fondy nevynášely leckdy více než termínované vklady ve velkých bankách. O tom, kolik se dalo v poslední době vydělat na indexu PX 50 ve srovnání s úroky na mezibankovním trhu ani nemluvě. Podobně i v Rusku přitahovaly ještě více než akcie dnes již nechvalně proslulé státní dluhopisy. V dolarech se na nich dalo vydělat bez kursového rizika dvacet, ale i třicet procent. Než přišla krize.
Nástup a výstup
Ani když člověk dojde k rozhodnutí, že ta či ona akcie by mohla přinést slušný výnos, nemusí se pro ni ještě rozhodnout. Důležitým momentem je v takovém případě například nedůvěra v malou likviditu trhu. Nakoupit akcii je jedna věc, investor ale potřebuje mít jistotu, že ji také prodá, v žargonu trhů, že se mu podaří z investice vystoupit. Na to je potřeba, aby byl cenný papír dostatečně likvidní, aby jej šlo vždy bez problémů prodat. Zdůrazňovat v této situaci, že na naší burze byly a jsou emise, které tam skutečně nepatří, právě proto, že se s nimi neobchoduje, by bylo nošením dříví do lesa. To je ale jen jedna stránka věci. Náš trh je celkově nelikvidní. Velká část akcií spí u strategických investorů či ve Fondu národního majetku.
Ani relativně slušná likvidita nemusí znamenat, že se svého titulu zbavíte. Dobrým příkladem budiž OKD. Tato emise byla ještě předloni přímo ukázkovým titulem s velkým objemem obchodů, slušným růstem kursu a zdánlivě malým nebezpečím, že někdo tak velkou firmu ovládne a ostatní akcionáři utřou nos. Přesto na poslední hrozbu došlo. V České republice se sice už delší dobu musejí zveřejňovat akcionářské podíly nad deset procent, ovšem chybí například účinná kontrola jednání ve shodě a nižší hranice pro povinné odkupy. Majoritní akcionář se pak zpoza rohu vyhoupne jakoby nic, i když drží jen 49,9 procenta firmy, a ostatním se směje do očí. I když se rozhodne realizovat povinný odkup, spočítá si cenu dost volně, případně si ji na trhu zmanipuluje. Není to tak těžké.
Chce to tahouna
Najde-li se pořádná akcie, která splňuje požadavky na likviditu, růstový potenciál, přijatelný kurs a pokud možno nezávadnou akcionářskou strukturu, může se z ní stát tahoun celého trhu, jako výše zmíněné technologické akcie v USA. U nás by takovým tahounem mohla být Škoda Auto, kdyby byla na veřejném trhu. V Polsku jsou to banky, v Maďarsku třeba do zahraničních rukou zprivatizovaný farmaceutický průmysl. Pokud země disponuje takovými tituly na svém veřejném trhu, má šanci připoutat pozornost a přitáhnout zájem i k ostatním. Musí mít ovšem trh.
Krást by se nemělo
Průhlednost trhu, existence obvyklých pravidel a institucí či rychlá práce soudů jsou pouze nutnými a nikoliv postačujícími podmínkami pro to, aby kapitálový trh té či oné země měl šanci růst. Přesto může jít o významnou překážku.
Nejde přitom zdaleka jen o zákony o cenných papírech či investičních společnostech a fondech, respektive o existenci a pravomoci dozoru nad kapitálovým trhem. Mezi českými poradenskými a makléřskými firmami se traduje, že první otázka potenciálního investora při informativním rozhovoru s jeho poradcem většinou zní: „Za jak dlouho se objeví ve vazbě můj ředitel, jestliže zjistím, že mě okrádá? Jelikož odpověď většinou zní „takový případ jsme tu ještě neměli, takže nevíme , případně „nikdy , investor pokrčí rameny a odejde. Tento případ se týká spíše strategických investorů, ovšem o lecčems svědčí.
Nedávno navštívila Prahu skupina expertů Světové banky, jež zpracovala studii o českém kapitálovém trhu. Vedle části o trhu samém, investičních a podílových fondech, penzijních fondech a pojišťovnách, tedy těch, kteří na trhu investují, obsahovala studie i část o správě akciových společností, takzvaná corporate governance. Právě sem spadá množství zákonných ustanovení, chránících investora před nenechavými manažery či velkými vlastníky, kteří by chtěli zneužít své postavení.
Oblast corporate governance nabízí celou řadu možností, jak zákonně ochránit investory. Patří mezi ně například povinné odkupy, k nimž musí přistoupit ti akcionáři, kteří dosáhli jistého majetkového podílu na společnosti. U nás musí nabídnout odkup ostatním akcionářům pouze držitelé majorit. Ve světě ale bývají i přísnější měřítka. Světová banka například doporučuje odkupy dokonce už u čtvrtinového podílu.
Zvláštností, kterou u nás zatím neznáme, je kumulativní hlasování na valných hromadách. To zaručuje akcionářům cosi jako poměrné zastoupení v dozorčí radě. Pokud například u společnosti s tříčlennou dozorčí radou dají akcionáři dohromady alespoň třetinu hlasů na valné hromadě, mají právo na svého zástupce. U pětičlenné dozorčí rady potřebují dvacet procent.
Podstatné jsou i pravomoci a odpovědnost konkrétních členů statutárních orgánů a managementu, jakož i to, jaké transakce lze provádět bez požehnání valné hromady.
Pokud lze nutit větší akcionáře k odkupům tak, aby společnosti na veřejném trhu neměly rozhodující vlastníky, potom má smysl zavést svolávání valných hromad i při menším podílu na základním jmění těch, kteří o to žádají. Dnes například u nás musí vlastnit deset procent. Světová banka považuje za rozumnou hranici pět procent. Aby takové svolání valné hromady mělo smysl, musí mít i menšinoví akcionáři svá práva. Třeba na kumulativní hlasování. Proto vše souvisí se vším.
Právo a instituce
Samozřejmě že svoji nezastupitelnou úlohu mají i pravidla pro trh samotný. Podstatné například je, jak se tvoří cena. Jde především o mechanismus, který má na minimální možnou míru omezit manipulace s kursem. Jednou z cest v případě, kdy na trhu chybí likvidita, je zavedení systému s market makery. Ten zaručí, že obchodníci nebudou moci posílat své pokyny, které mají strhnout kurs na tu či onu stranu, do prázdna tak, aby ve skutečnosti žádné obchody neuzavřeli. Ve světě se od market makerů nyní trochu odstupuje. Na části svého trhu je například ruší nejvýznamnější evropská burza v Londýně. Ta má ale takové objemy obchodů, že jsou na ní manipulace téměř vyloučeny.
Důležitá jsou pravidla pro správu fondů a odpovědnost jejich manažerů. To se ovšem týká pouze těch, kteří do nich investují. Na východě Evropy, zvláště pak v České republice, často volí postup, kdy nejprve koupí akcie fondu, a pak se pustí do jeho manažerů, kteří nakonec přistoupí na jakési výkupné. Pokud se tak neděje, srážejí svými aktivitami cenu akcie tak dlouho, až se stane mimořádně výhodnou. Potom nakoupí další podíl.
Pro trh jako celek mohou být ale důležité spíše takové záležitosti, jako je ochrana klienta u makléře před zneužitím peněz. Tu lze realizovat jen účetními pravidly, kvalitním dohledem a jeho rychlými zásahy. Samozřejmě je důležitá i ochrana proti odcizení akcií v případě jednoho centrálního depozitu. Důležitá je i samoregulace. V USA například samoregulační instituce dokonce posuzují každou reklamu každého fondu. Samoregulační institucí je i burza cenných papírů. Aby mohla fungovat, musí mít její management motivaci. U nás se například dosud burza potácela na hranici černých a červených čísel a financovala se vždy navyšováním základního jmění místo toho, aby byla závislá na objemu svého trhu. Naproti tomu v Maďarsku naposledy za rok 1997 ohlásila čistý zisk ve výši půldruhého milionu dolarů. Není to mnoho, ale vyjadřuje ziskovost podnikání instituce, která je v Maďarsku považována za neziskovou. Proto neplatí daně, ale své zisky nesmí nikomu vyplácet.
V zemích s dvěma trhy by také makléři měli mít povinnost hledat pro své klienty vždy nejpříznivější cenu. Musí existovat ohlašovací povinnosti emitentů, a to nejen pokud jde o hospodářské výsledky, ale třeba i významné transakce a personální změny. Musejí též existovat mechanismy, jimiž lze dosáhnout navrácení neoprávněného prospěchu z obchodu, který někoho poškodil. Na konci všeho pak musí být možnosti rychlého stíhání nekalostí. Proto se ukazuje, že nejdůležitější je dozor a také soudy. Jestliže u nás jedny případy odsouvají, zatímco například přeměny fondů na holdingy zapisovaly s úchvatnou rychlostí, nejsou zákony nic platné. U samotného dozoru je jedno, zda je státní či nestátní. U nás se dlouho volalo po Komisi pro cenné papíry, a dnes je z ní většina trhu nešťastná, zatímco v Polsku tvoří základ všeho. Tam je ovšem z velké části podpořena samoregulačními organizacemi a zčásti i ministerstvy.
Polsko
Dlouhodobě je největší hvězdou, pokud jde o zájem zahraničních portfoliových investorů, na východě Evropy Polsko. V minulých letech splňovalo téměř všechna možná kritéria pro takové postavení. Jeho největším lákadlem je velikost vnitřního trhu. V Polsku žije přes čtyřicet milionů lidí. To je více než v České republice, na Slovensku v Maďarsku a Slovinsku dohromady. Polský trh je tak po Ukrajině (kromě Ruska) druhým největším ve východní Evropě. Třetí v pořadí, trh Rumunska, je jen o něco málo větší než poloviční, představuje dvaadvacet milionů lidí.
Polsko má také výhodu v jisté tradici podnikání. I za éry reálného socialismu tam existovalo drobné soukromé vlastnictví výrobních prostředků. A zahraniční investoři kupodivu i tomuto zdánlivě bezvýznamnému faktu přikládají váhu, když oceňují kvalitní management v této zemi, zvláště pak správu akciových společností. Řízení takových firem a soukromý kapitál mají přitom větší tradici, než tomu bylo třeba za naší první republiky, kdy u nás bylo přece jen mnoho podniků vlastněných státem. Proto se například soukromí vlastníci u našich severních sousedů nebojí jít na kapitálový trh a snížit svůj podíl na firmě. Vědí, že je to nevyhnutelné a pro ně výhodné. Poláci jsou také považováni za podnikavější než ostatní národy v regionu. Vývoj vybraných východoevropských
burzovních Indexů (za poslední dva roky)
Pramen: Bloomberg, Wood&Co.
Polsko je navíc růstovou zemí podobně jako třeba Slovensko a Maďarsko. Na rozdíl od Slovenska nebyl jeho růst tažen vysokými veřejnými výdaji. Jde o zemi, která vykazovala a vykazuje především vysoký růst zisků těch podniků, které jsou na burze. Tato skutečnost odpovídá charakteru varšavské burzy a okolnostem jejího vzniku. Na rozdíl od pražské vznikla kvůli potřebám trhu. Akciový trh vznikl proto, že podniky potřebovaly nový kapitál a nechtěly si pro něj chodit do bank. Na burze nejsou žádní pohrobci kuponové privatizace, nýbrž firmy, které na ni přišly, aby mohly vydávat nové akcie. Také tak činí, a nové emise jsou v Polsku na rozdíl od nás zcela běžné. Daří se je upisovat a po vstupu na burzu většinou ceny těchto akcií jdou rychle vzhůru. I když se ani Varšava nevyhnula několikerým propadům, dlouhodobě jde o výrazně růstový trh. Operuje na něm řada zahraničních makléřů, a proto se chová velmi západně. To dosvědčuje například úprava daní z kapitálových obchodů. K té došlo již v roce 1994 a už tehdy reagovaly akcie ve stylu vyspělých trhů. Přestože šlo jen o drobnou úpravu, psychologicky se zbláznily a ustřelily v následné seanci na jednu stranu, aby se potom vrátily zpět. Tento pohyb přitom neměl nic společného s brutálními růsty, které v té době dlouhodobě postihly všechny emerging markets.
Polsko má také již od vzniku trhu Komisi cenných papírů. Je tvořena zástupci burzy, samoregulujících organizací a vybraných ministerstev. Nejde tedy o zcela nezávislé osoby, nýbrž o vyslance těch institucí, které by měly mít na rozvoji trhu zájem. Kontroluje obchodníky, fondy i emitenty a podle investorů je dost tvrdá. Její seznam informací, které musí každý emitent oznamovat, je hodně dlouhý. Může si to dovolit. Zatímco naše komise vyloučením emitenta z trhu maximálně tak poškodí akcionáře, v Polsku se společnosti stávají veřejnými, protože chtějí získat další kapitál.
Pokud by chtěl někdo společnost z veřejného trhu zcela ovládnout, nebude to mít jednoduché. Platí totiž zásada, že každý takový velký nákup musí předem ohlásit, zveřejnit cenu, za níž je ochoten nakupovat, a poté zahájit výkup od kohokoliv. Kvůli těmto přísným pravidlům je polský trh mnohými liberály, zvláště českými, považován za přeregulovaný. Ovšem investoři na něm na rozdíl od našeho jsou. „Opsali jsme jen pravidla obvyklá venku, trochu to na začátek přitvrdili a ono to funguje. Jak jednoduché, říkají k tomu Poláci.
Polsko má také výhodu v tom, že má na trhu co nabídnout. Vedle nových emisí z rozhodnutí firem jde také o privatizaci. V poslední době je aktuální stále probíhající privatizace bank, jež mají na burze své pevné místo.
V roce 1998 proběhl v Polsku primární úpis akcií bankovního domu Pekao. Emisní cena byla 10. června stanovena na maximálních 45 polských zlotých, což ohodnocuje prodávaný patnáctiprocentní podíl na 6,2 miliardy (1,8 miliardy amerických dolarů). Emise se dle tržní kapitalizace stala největší na trhu a předběhla v roce 1997 privatizovanou Bank Handlowy s 4,2 miliardami zlotých. V současnosti ji překonala telekomunikační TP SA. Nová emise Pekao byla mnohonásobně přeupsána. V průběhu roku 1998 banka rovněž emitovala akcie v hodnotě 100 milionů amerických dolarů, jejichž vlastníkem se stala EBRD.
V druhé části roku rovněž proběhlo hledání partnera pro Bank Przemyslowo Handlowy. Cena za 37 procent regionálně zaměřené polské banky dosáhla 2,1 miliardy zlotých, což je dvojnásobek burzovní ceny. Jediným zájemcem o podíl v bance byla německá HypoVereinsbank. EBRD rovněž oznámila, že svůj dosavadní podíl hodlá zvýšit o patnáct procent na šedesát.
V roce 1999 lze očekávat především nalezení strategického partnera pro Pekao. Vláda nabízí pětatřicet procent tohoto peněžního ústavu. Tím by měla by být dokončena privatizace celého bankovního sektoru, kromě PKO a BGZ. „Privatizace banky PKO, jež je obdobou České spořitelny, a BGZ, která funguje jako zajišťovací banka pro drobná družstva, je plánována na léta 2000 až 2001, uvedl pro časopis EURO expert na východoevropské trhy společnosti Brno Broker Group Petr Sedlář. „Velký zájem ze zahraničí je dán růstovým potenciálem polského bankovního sektoru. V roce 1997 totiž mělo bankovní účet pouze čtyřicet procent populace. Polské bankovnictví také spěje k rych-lému otevření vůči Evropské unii. Proto se zahraniční banky snaží získat silné postavení a využít je i k expanzi do celého středoevropského regionu, dodal.
Maďarsko
Ačkoliv Polsko je dlouhodobě největší hvězdou východní Evropy, loni bylo v módě především Maďarsko. Tamní burze přitom ze začátku hrozilo, že jí všechny akciové tituly utečou do Vídně. I když jich pár skutečně odešlo, dnes jde o standardně fungující burzu, jejíž úspěch je rovněž vytvářen novými emisemi. V růstové ekonomice se na burze uplatňují hlavně farmaceutické podniky. Nyní však chce na burzu například i maďarská pošta. V zemi na Dunaji není ničím výjimečným několikaměsíční růst indexu o desítky procent. Například v roce 1997 dokázal vyrůst od začátku roku do pouhého 6. února o čtyřicet procent. A rostl dále. Nebýt šoků z Hongkongu mohl zaznamenat rekordní zisky. Přesto vystoupal na téměř dvojnásobek.
Světová ekonomická veřejnost předpovídá Maďarsku růst až čtyři procenta ročně. Poháněn by přitom měl být poptávkou ze zahraničí a kapitálovými investicemi. Velkým problémem ekonomiky je ale vysoká dvojciferná inflace. Samotný akciový trh je hodně svázán s pohyby kursů v zahraničí. Působí na něm totiž velké množství zahraničních investorů, kteří podle různých statistik představují až sedmdesát procent trhu. Index BUX proto často kopíruje americký Dow Jones.
Na Maďarsku je asi nejpřitažlivější to, že prošlo hlubokou krizí v roce 1995. Potkalo jej tak mnohem dřív než ostatní poznání potřeby reforem, mzdové zdrženlivosti a ostatních nevyhnutelností, s nimiž se například v Polsku ještě nesmířili. Při pohledu zvenku přitom investoři často oceňují právě nepopulární opatření a to, že jsou lidé ochotni je přijmout. Nutnost vyvést zemi z krize také přinutila maďarskou vládu privatizovat, a proto je dnes na trhu co nakupovat.
Rusko
Zcela specifickým případem regionu je Rusko. Tato země má hospodářské potíže, akciový trh téměř bez pravidel, a dokonce nemá ani pořádnou burzu. Navíc v ní dluhopisy vynášely úžasných dvacet až třicet procent v dolarech bez kursového rizika, takže konkurovaly investicím do akcií. Přesto investice do akciových titulů zaznamenávaly rekordní přílivy a růsty indexu dosahovaly nejfantastičtějších hodnot, jaké svět zná.
V Rusku existuje několik regionálních burz, hlavní slovo má ale elektronický mimoburzovní systém. Z něj se také počítá oficiální burzovní index. Kralují na něm ropné, energetické a plynárenské firmy, samozřejmě jako všude spolu s telekomu- nikacemi.
Specialitou je v Rusku způsob vedení registru dematerializovaných cenných papírů. U mnoha firem je to pouze sešit vedený ředitelem firmy. Pokud do něj někoho nezapíše, není dotyčný akcionářem. Výhodou je ale skutečnost, že v ruském regionu, alespoň podle investorů, kupodivu fungují soudy. A to prý podstatně lépe než třeba u nás. Proto se takové případy dají, má-li akcionář kupní smlouvu, řešit poměrně rychle.
V současné době ale není přitažlivost Ruska závislá na podobě akciového trhu, a dokonce zřejmě ani na potenciálu růstu tamních společností. Především jde o to, jak se stát vypořádá s krizí bankovního systému a státním dluhem. Dosavadní návrhy řešení spočívající v tom, že zmrazené státní cenné papíry stát v podstatě nahradí jinými státními papíry, jimž zřejmě opět nikdo nebude věřit, odborníci nepovažují za dobré. Na záchranu bank státu chybí peníze, státní dluh chce restrukturalizovat, ovšem zatím se nenašel recept na zásadní zvrat. Ten je zřejmě jen v důsledném vybírání daní od firem, jejichž hospodářská moc je chrání před mocí politickou.
Perličky na dně
Polsko, Maďarsko a Rusko nepředstavují samozřejmě vedle České republiky jediné zajímavé ekonomiky na východě Evropy. Perlou Balkánu je například již delší dobu Slovinsko. Tamní trh má ale jednu nevýhodu. Každý zahraničí investor, který si koupí slovinskou akcii, ji po dlouhých sedm let může prodat zase jen zahraničnímu investorovi. To samozřejmě řadu z nich odrazuje a Slovinsko je vhodnější spíše pro přímé než portfoliové investice.
Jistou popularitu si před časem získala Ukrajina, mimo jiné díky vysoce úročeným státním dluhopisům. Tato země je ale stejně riziková asi jako Rusko, a to z podobných příčin. Vysoko úročené dluhopisy táhly jeden čas i do poválečného Chorvatska, ani v něm se ale investoři necítili bezpečně. Leccos si mnozí slibovali od Bulharska a Rumunska. Velikosti tamních trhů, jsou ale zatím minimální, tak kolem jedné miliardy korun.
Česká republika
Co tedy v této konkurenci může přitáhnout investory do České republiky, v níž chybí ekonomický růst a hrozí sociální napětí? Je to kvalita a schopnost přesáhnout při svém podnikání hranice země. Bývalé Československo bylo nejen technicky nejvyspělejší nástupnickou zemí Rakousko-Uherska, ale též průmyslovou základnou RVHP. Dodnes jsou Češi považováni v zahraničí za lidi schopné vyrábět ve vysoké kvalitě výrobky, které mohou uspět i na zahraničních trzích. Škodovky z Mladé Boleslavi jsou toho dokladem. A podle řady investorů i výrobky dalších podniků, které se dnes potácejí na hraně krachu. Podle názoru investorů kvůli nedostatku zdrojů, nesmyslné expanzi na úvěr, nedostatkům v managementu či neschopnosti definovat své místo v globální ekonomice. Řada zahraničních investorů přitom vidí Českou republiku jako místo, z něhož lze expandovat na ostatní trhy východní Evropy, zatímco od Poláků či Maďarů se žádné výrazné exportní výkony nečekají. Kdysi platilo, že Praha se měla stát centrem této expanze i na finančním poli. Bohužel, dnes tuto roli přejímá spíše Varšava.