Stojíme před bránou do Evropy a škemráme o sedm odkladů právních norem v oblasti životního prostředí. Český slib, že k předpokládanému datu vstupu přizpůsobíme svůj právní stav legislativě unie, se obrací vniveč. Bylo to nevyhnutelné?
V jednom bodě ano. Žili jsme tu po desetiletí ve velké špíně a i obrovská města na Labi, jako Hradec Králové a Ústí nad Labem, posílala své odpady nečištěné přes NDR imperialistům do Hamburku. Největší dluhy sousedům a především své přírodě a svým dětem jsme už splatili: už i poslední město Děčín spustilo čistírnu. Na miliardové investice do čistíren v malých obcích však už nezbylo. Pro tohle mají v Evropské komisi pochopení a jistě přispějí i penězi. Budou–li chtít rozšířit unii, nepochybně přistoupí i na další odklady. My bychom se však s nimi smířit neměli.
Start do Evropy měla Česká republika od počátku úžasný a životní prostředí bylo první kapitolou, která splnila základní podmínky. A právě tehdy vyrostla na ministerstvu životního prostředí Potěmkinova vesnice, kterou neprokoukl nikdo doma ani v unii. Náměstek ministra Vladislav Bízek dokázal vždy odhadnout, co chtějí úředníci OECD i Evropské komise vidět a slyšet. A tak jsme v Bruselu získali pověst premianta, zatímco pro skutečné přiblížení nedělalo ministerstvo pod vedením Františka Bendy vůbec nic. Termín trvale udržitelný rozvoj, který pojmenovává jeden z principů evropské ekologické legislativy, se nesměl v údobí premiéra Václava Klause v žádném úředním materiálu ani objevit. Ekologický kredit Česka stál na legislativě, přijaté za ministrů Vavrouška, Moldana a Dejmala. Zákony o životním prostředí, posuzování vlivů na životní prostředí a především na ochranu přírody a krajiny svou moderností předběhly dobu. Po nich přišla prázdnota.
Trvala až do dubna 1998, kdy předchozí nečinností zděšený ministr Martin Bursík povolal Bedřicha Moldana, aby založil odbor evropské integrace a začal dohánět zpoždění. Jako někdejší premiant na oko teď Česko předkládá žádosti o odklad platnosti norem, které v unii už v průměru platí 17,6 roku. Přibližovacím procesem vynucené ekologické zákony teď Parlament schvaluje ve chvatu a v nešťastné atmosféře opoziční smlouvy, která zavazuje poslance signatářských stran nepřipustit nic, co je nad rámec platných norem Evropské unie. Poslanecká sněmovna proto drasticky omezila účast veřejnosti v posuzování vlivu činností na životní prostředí a z vládního návrhu, předjímajícího evropské trendy, učinila bastarda, který nemůže přežít dva roky, neboť se dostane do rozporu s připravovanou směrnicí EU. Budeme jen klopýtat za unií, nebo nám půjde především o naše životní prostředí? Senát okleštěný zákon vrátil a vykročil dopředu.
