Pomoc byznysu je hlavním důvodem existence ambasády
Trochu z povzdálí.
Před dlouhými sedmnácti lety autor tohoto textu vedl jako tehdejší poradce ministra průmyslu a obchodu Vladimíra Dlouhého pracovní skupinu, která měla připravit vznik České asociace pro zahraniční obchod. O jednu generaci později je možno říct, že instituce, která měla české exportéry informačně saturovat a měla jim také podat pomocnou ruku při pronikání na zahraniční trhy, sice péčí ministerstva obchodu a průmyslu sice vznikla – CzechTrade – ale tehdy vzniklý kompetenční spor mezi ministerstvem zahraničí a ministerstvem průmyslu a obchodu se stal opravdovým evergreenem. „Úspěšně“ zatěžuje vztahy mezi oběma úřady dodnes. Efektivita a výkonnost zahraničně obchodní služby podle toho vypadá.
Pro malou otevřenou ekonomiku, závislou na zahraničním obchodu, nemůže být aspirace (skoro) celé zahraniční služby jiná, než napomáhat obchodu s danou destinací. Na „velkou diplomacii“ tak jako tak nemáme ani svaly, ani peníze. Což sice neznamená, že máme být nutně ohební jako Berlusconi ve vztahu s Kaddáfím, a tolerovat úplně všechno v zájmu podepsání nějakého kontraktu, ale české diplomacii neuškodí, když bude znát své priority a limity.
Zbytek je organizační stránka věci. Vymezení kompetencí, dobrá koordinace a personální politika nemusejí být obtížné, jestliže akceptujeme jediné: Česko potřebuje velvyslance, kteří samozřejmě znají reálie země, ve které působí, a umějí dělat s malým rozpočtem „charm offensive“, ale hlavně vědí, proč existují. A ten důvod je v podstatě jediný: pomáhat českému byznysu, aby v jejich teritoriu rostl. To není profesionální charakteristika monotematického komerčního idiota, který třeba o historii dané země neví zhola nic a tlačí na pilu tam, kde se to dělat nesmí.
Popravdě řečeno jsem nikdy neměl pocit, že by česká diplomacie byla špatná a diplomaté byli nekultivovaní a špatně reprezentující vlastní zemi. V tom problém nebude, bude v něčem jiném: česká zahraniční služba není nastavena na „ekonomický reporting“, a není na něj nastaven ani celý systém podpory exportu. Troufám si tvrdit, že jen mizivé procento české ekonomické diplomacie při svém omezeném rozpočtu funguje tak, aby neustále vytvářelo podněty pro rozvoj vzájemných obchodních vztahů. Máte-li malý rozpočet, musíte velmi kreativně „vařit z vody“.
Přitom jsem ještě nepotkal v české obchodní diplomacii člověka, který by systematicky „projížděl“ všechny databáze, jistěže veřejně dostupné, které se týkají jeho teritoria z hlediska obchodních příležitostí. Samozřejmě posílají reporty, často docela kvalifikované, ale dívají se do všech na internetu zdarma dostupných zdrojů, které píší jejich kolegové z ostatních zemí? Znají dokonale současný stav českého průmyslu, kdo co dělá, na co reálně má? Fakt si to někdo myslí?
Nejlevnější průzkum trhu je ten, který dělá konkurence a poskytuje ho do veřejné domény zadarmo. Garantuji vám, že na to česká zahraniční služba není postavena, fakt ne. A je to špatně. Zkuste si jednou projít všechny databáze, které třeba americkým daňovým poplatníkům zdarma nabízí U.S. Department of Commerce (některé informace samozřejmě vyžadují předchozí registraci a zaplacení poplatku), a srovnejte si to s českou nabídkou. Vřele doporučuji! Přitom dohnat tenhle benchmark nevyžaduje o mnoho víc než Ctrl-C, Ctrl-V.
Češi si nemohou dovolit nic méně a nic více než být „world class“ v teritoriích, kde mají naději na opakovatelný úspěch, který je doložitelný statistikou. Pouhá naděje na byznys v řádu pár desítek milionů není důvod pro udržování úřadu s náklady v řádu byť i jediné desítky milionů korun ročně, obzvláště v době, kdy je nutné šetřit. Dokonce i láska daňového poplatníka by měla jednou dojít naplnění. A z představy, že ani po bezmála dvaceti letech český stát nedokázal racionálně rozdělit kompetence mezi dva úřady, aby systém fungoval, je člověku opravdu úzko až nevolno. Kéž by to nyní ministru Martinu Kocourkovi vyšlo
