Bolševické retro značky slaví v postkomunistických zemích pozoruhodný návrat.
Tedy že v disciplíně oživování východoevropských značek zaznamená zdaleka největší úspěch zrovna Rotkäppchen, tedy sekt zvaný Červená karkulka, na to bych si před třiceti lety nevsadil ani desetník. Neboť Rotkäppchen, sladký sekt nevalné kvality z produkce NDR, měl stejně jako jiné sladké alkoholické nápoje výstižnou přezdívku Büchsenöffne, tedy doslova „otvírák konzerv“, podle hlavního účelu konzumace.
Nabízet ale v intimních okamžicích „sovětskoje šampanskoje“ bylo oboustranně politicky nekorektní. Na pravé šampaňské samozřejmě nikdo neměl. Český příspěvek do mejdanu v podobě Château Radyně brut tak byl známkou sice limitovaných finančních zdrojů, ale vytříbeného vkusu.
Minulým časům navzdory je dnes Rotkäppchen nejen nejúspěšnější značkou sektu v celém Německu s více než pětatřicetiprocentním podílem na zdejším obrovském trhu, ale také je to jediný „východní brand“, který dokázal převálcovat západní značky i na jejich vlastním kolbišti.
Všechny ostatní příběhy značek vzniklých za socialismu jsou o jejich často úspěšném vzkříšení a neméně úspěšném přizpůsobení se mezinárodní konkurenci na domácím trhu.
S majonézou k doktorovi
„Soudružky! Přinášejte svoje vzorky do laboratoře v čistě omytých sklenicích od majonézy, jež jste předtím důkladně vymyly horkou vodou,“ tak zněla výzva všem těhotným sovětským ženám v 70. letech minulého století. Provansal bylo v té době již zcela generické označení první průmyslově vyráběné majonézy v SSSR. S její produkcí začali v Moskvě v roce 1936, nedlouho po slavném výjezdu lidového komisaře potravinářského průmyslu SSSR Anastase Mikojana do Spojených států, kde byl původ řady budoucích stálic sovětské gastronomie. A co měla společného s gynekologickými ordinacemi? V časech deficitu téměř všeho byly skleničky od majonézy Provansal v podstatě nejdostupnější nádobou vhodné velikosti se širokým použitím v sovětských domácnostech, včetně odevzdání vzorků pro biochemická vyšetření.
S obaly již pochopitelně problém v Rusku není, ale „majonez provansal“ najdete dodnes v každé samoobsluze, stejně tak jako „doktorskou kolbasu“, opět dítě Mikojanových potravinářských projektů druhé poloviny 30. let. Pro našince: „doktorská“ znamená totéž co náš dietní salám, avšak Rusové si stěžují na to, že dnešní receptury tradičních výrobků jsou na míle vzdáleny původnímu originálu – stejně jako v Česku existuje nespokojenost s generickým „lovečákem“, „turistou“ a „poličanem“.
Je to obecný problém retro značek v jejich postkomunistickém vydání: výrobců bylo mnoho, v bývalém Sovětském svazu často stovky, a kvalita velmi rozdílná. Bez náhražek jsou však originálu blízké výrobky pochopitelně dražší a vyžadují intenzivní marketing výrobců, kteří se často hlásí k původním recepturám, v našem případě k oborovým normám ČSN, v Rusku ke „starým“ GOST.
Přečtěte si také: Stará vlna s novým obsahem. Retro značky se vrací |
O zavedené značky se všude strhla bitva, a to s různými výsledky. Ale stejně jako se vyplatila Kofola, tak se vyplácí třeba čokoládové bonbony Běločka (veverka), jejichž značku dnes drží norský holding Orkla. Hodnotnou značku představují třeba cigarety Java, svého času první cigarety s filtrem západního typu, uvedené na trh v roce 1965. Dnes spadají pod koncern British-American Tobacco.
Zavedené výrobce v Rusku ani nenapadlo měnit názvy, takže čokoládovny Rot Front nebo Krasnyj Okťjabr jsou pevnou a úspěšnou součástí tamní potravinářské scény, stejně jako ve zpracování masa a uzenářství dodnes platí za prémiovou značku Mikojan (podle již zmíněného lidového komisaře, který po vystřídání mnoha vysokých funkcí zemřel pokojně v dvaaosmdesáti, protože „dokázal přejít Rudé náměstí, když pršelo, bez deštníku, aniž zmokl“; jeho mladší bratr se postaral o první písmeno u tryskáčů MiG).
Tavený sýr Družba je sice lokální ruské specifikum, ale zato se na zdejším trhu pořád drží a v Moskvě má pomník. Družbu na něm v zobáku drží vrána a Krylovova liška mlsně vzhlíží.
Tvarohoví Rudi
Bizarní je příběh maďarské chlazené tvarohové polévané tyčinky Túró Rudi, která představuje vzácný případ transferu know-how z Východu na Západ, nikoli naopak. Inspiraci do Budapešti přivezl maďarský potravinář Antal Deák v roce 1968, když se mu zalíbil dodnes populární ruský dezert známý jako syrok (v Estonsku jako kohuke, klony existují v dalších zemích bývalého SSSR).
V překladu znamená Túró Rudi totéž jako tvarohová tyčka, ovšem Rudi je též zdrobnělina mužského jména Rudík a údajně existuje i dvojsmyslná interpretace. Ať už vyvolával název jakékoli asociace, výrobek se uchytil natolik, že je dodnes maďarskou ikonou. Jeho kopii začal vyrábět rakouský mlékárenský koncern pod názvem Landfrisch Rudi a lze jej najít i v dalších zemích včetně Číny, kde se vyrábí Túró Kiittyy.
Ne všechno se dá omladit – jsou kdysi silné lokální „bolševické“ značky s monopolem, které totálně vyhořely. Třeba Bino, východoněmecká obdoba polévkového koření a bujonových kostek Maggi, svého času proslulá pod sloganem „Koche mit Liebe, würze mit Bino!“. Jenže Bino byla zkratka odvozená od Elektrochemisches Kombinat Bitter feld-Nord a to uznejte, že s tímhle původem se v nové době přežít nedá, jakmile můžete vařit s láskou podle vlastního výběru. Vitana je tady pořád, elektrochemické Bino patří minulosti.
V zemích, kde existovaly silné historické značky známé na mezinárodních trzích a export přinášel prospěch i za starého režimu, se jich nikdo nevzdával. Nejznámějším příkladem je Budweiser Budvar a právní spory s americkým pivovarským gigantem AnheuserBusch, jdoucí napříč všemi režimy. Ale nejen v Česku bylo setrvání u mezinárodně známých značek logicky silné. Nahradit pravý uherák Pick nějakým Rudým říjnem by znamenalo přijít o to, co bylo vždy nejcennější – prémiový příjem v tvrdé měně.
Lokálních hrdinů je překvapivě mnoho, ale globálních potravinářských značek středoa východoevropské provenience typu Pilsner Urquell je jen pár a tak to zřejmě zůstane.
