Tříáčkový rating Francie je vážně ohrožen, růstové vyhlídky jsou nepatrné
Mnozí z nás, kteří vyrůstali na francouzských kulturních vzorech, mají slabost pro zemi galského kohouta. Žel bohu, čím dál tím více se tato empatie stává projevem slabosti. Nic na tom nemění ani horečnatá aktivita prezidenta Nicolase Sarkozyho v posledních měsících, jež má naznačit návrat Francie do role evropského lídra obdařeného pověstným espritem a politickou potencí. Skutečnost je taková, že bojovně vyhlížející galský kohout neví, co se sebou, natož se zbytkem Evropy.
Vážně ohrožen je tříáčkový rating země, růstové vyhlídky jsou nepatrné, veřejné výdaje neudržitelné. V polovině letošního roku veřejný dluh překročil 86 procent HDP a nezadržitelně míří vzhůru. Ze všeho nejhorší je, že vzhledem ke své nefunkčnosti samotný demokratický systém Francie neumožňuje provést nejnutnější strukturální reformy. Silná prezidentská tradice páté republiky prakticky znemožňuje parlamentní kontrolu nad výdajovou činorodostí vlády. Ne že by v Senátě a Národním shromáždění nebyly různé výbory a podvýbory, jež mají takovou kontrolu v názvu, také Národní kontrolní úřad pravidelně tiskne svá zjištění a doporučení, jenže nikdo není povinen je brát na vědomí. Rozpočtová rozprava, která začala v říjnu, již nyní uvízla ve sporech o to, zda by nové daně na nealkoholické nápoje měly zahrnovat nízkokalorické minerálky, či nikoli.
Dalo by se možná souhlasit s názorem francouzského ekonoma Nicolase Lecaussina, že „neúčinný parlament je vyvážen účinným prezidentským absolutismem“, nebýt toho, že Sarkozy je všechno jiné, jen ne efektivní prezident. Nedokázal ani trochu zeštíhlit státní aparát a liberalizovat obchod, jak slíbil při nástupu do úřadu před pěti lety. Není divu, vždyť každá zamýšlená reforma naráží na tuhý odpor největší lobby v zemi – pěti milionů státních zaměstnanců. Tato dobře organizovaná kasta má blízko k politické nomenklatuře a může ji snadno ovlivňovat. Vláda a prezidentova administrativa jsou složeny takřka výlučně z absolventů Vysoké školy správní (École Nationale d’Administration). Tato svérázná elita nemá velký smysl pro půvaby volného trhu a podnikatelského rizika, jejich existenční problémy spolehlivě řeší právě přebujelý stát.
Podle zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu za posledních třicet let počet úředníků vzrostl skoro o 40 procent, což je dvojnásobek růstu všech zaměstnaných v národním hospodářství. Decentralizace státní správy uskutečněná v osmdesátých letech znamenala více než 70procentní nárůst úředníků místní správy, aniž by byl zaznamenán pokles úřednictva v ústředních orgánech – i tam ve stejné době jejich množství vzrostlo o patnáct procent. Poslední čísla ukazují, že trend k bobtnání aparátu samospráv je odolný proti všem úsporným opatřením.
Decentralizace na francouzský způsob se vůbec vyvinula v druh jakési progresivní paralýzy společnosti. Další a další stupně samosprávy, které se od roku 1982 množí jako houby po dešti, znemožňují jakoukoli průhlednost a kontrolu účinnosti místních orgánů. Francouzské územní uspořádání dnes připomíná mnohovrstevný dort Napoleon, kde kompetence jsou rozděleny mezi obce různých stupňů, municipality střediskové a smíšené, svazky komunálních rad subregionálních a regionálních. Stejně složitě propleteny jsou i jejich kompetence – politikou zaměstnanosti počínaje a územním rozvojem konče.
V důsledku za financování a realizaci projektů nenese konečnou odpovědnost nikdo. Žádná z těchto samospráv nemá ani úplnou fiskální autonomii. Zhruba polovina jejich finančních potřeb je kryta ze státního rozpočtu, nikoli z příjmů od místních daňových poplatníků. V mentalitě francouzských voličů, z nichž mimochodem zhruba polovina se vůbec neobtěžuje odvádět daně, je pevně zakořeněna představa, že o jejich živobytí se má postarat stát. Hned zkraje svého funkčního období se Sarkozy, pravda chabě, pokusil utlumit decentralizační samospád a zjednodušit administrativní struktury, leč pod tlakem samospráv z experimentu rychle vycouval.
Víc než vítězoslavnou rétoriku prezidenta potřebuje dnešní Francie drastické prorůstové reformy, které by snížily regulační a daňovou zátěž podniků a domácností. Řeči o „rozpočtové ekonomice“, množení daní a disputace kolem úlev pro dietní colu nejvyšší rating Francie nezachrání. Tázán na nedávné tiskovce na vyhlídky Itálie, zejména na snahy Berlusconiho vlády dostat se z dluhové pasti, odpověděl Nicolas Sarkozy výstižným uštěpačným úšklebkem, který vyvolal hlasitý smích v řadách přítomných novinářů. Zdá se však, že samotný způsob francouzského vládnutí dávno připomíná špatný vtip a galský kohout kapouna s nádivkou.
